pátek 31. července 2009

Prázdniny - den 31.

Dnes jsem zase vstával mezi sedmou a osmou hodinou. Na snídani si dal těstoviny s mákem, které zbyly ze včerejšího oběda, a spláchl je hrnkem mléka. Nebylo to sice nic moc, ale nadrbou stranu to nebyl jako vždy suchý rohlík s ničím.

Po snídani jsem se zase podíval na zprávy na ČT 24 a poté šel na horu do pokoje na PC, nastavil pár drobností na renderu a nechal svého broučka počítat a počítat a počítat. Vlastně počítá do teď. Více jak 80% času je procesor vytížen téměř na maximum a RAM zaplněná k prasknutí. Vhledem k tomu, že nebylo co dělat, otevřel jsem LoTRa a čet, pročítal, u toho se vrtil a zase četl. Občas upravil nějaké materiály v renderu. btw: Nechápu, jak to že nejde referovat pozadí. Pokud otevřu jiný projekt, tak to jde bez problémů a tak jak má, ale zrovna v rendermanii ne. A to mám všechno, tak jak má být. No vyrenderuju si vrstvy a popřípadě některé objekty samostatně a poté to složím v PS.


Jinak vím, že asi předbíhám události, ale dočetl jsem LoTRa a už nemám, čím bych se zabavil. Předpokládám, že rendermanii za chvíli dokončím a zase se budu nudit. I když to budu i tak, protože nebudu mít, co dělat při renderu. Maximálně se můžu dívat na filmy (teď na večer to odnesl LoTR 2 EE).

Plány na tento večer zase nemám. Nic zajímavého ani dělat nemůžu. Maximálně se zase budu hrabat v grafice a dodívám se na film.

čtvrtek 30. července 2009

Fotografie - zahrada 30.7.2009

Pár fotek rostlin, když jsem se nudil.

Zahrada - 30.7.2009




















Prázdniny - den 30.

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny. Ještě v polospánku jsem sešel dolů do kuchyně, vzal ten nejstarší rohlík, jaký tam byl, nalil hrnek mléka a zapnul TV. Po krátkém zhlédnutí zpráv se šlo na počítač.

Jelikož slečna H jela na Slovensko a slečna E byla na dovolené, pustil jsem MAXíka a začal pracovat na rendermanii. Po hodině drbání v MAXovi jsem si konečně uvědomil, že tudy cesta nevede a všechno vyexportoval do *MXS. Geniální nápad, za který si budu ještě dlouho sám plácat na rameno. Render nepadal jako při předešlé práci a práce šla velice rychle dopředu. Jen mě stále trápilo několik zádrhelů. Mezi hlavní patřilo, že část vybraných polygonů na objektu nemůže být emitter světla a pokud mají dva objekty stejné jméno, tak jeden z nich ve viewportu zmizí. Každopádně toto jsou pouze malé problémy, které časem vyřeším. Důležité je, že render nepadá a práce pokračuje.


V průběhu referování se prakticky nedalo pracovat na úpravách textur a materiálů a tam jsem si četl LoTRa a psal se slečnou H, která zázrakem na chvíli objevila na ICQ. Když už nebylo co na práci a kniha mě nebavila, rozhodl jsem se pro trošku vaření. Nakrájel jsem brambory a párky a nakonec z toho mamka udělala gulášovku. Jako druhý chod byly těstoviny s mákem a cukrem.

Po náročném jídle jsem si odpočinul u televize, a když se už nedalo ležet, šla se sekat zahrada. Nevím proč, ale pro mě z neznámého důvodu nemůžu nikdy sekat trávu já. Ještě NIKDY se nestalo, abych si mohl jezdit se sekačkou sem a tam. Vždycky jsem to já, kdo musí trávu ušlapávat a odvážet, popřípadě sesbírávat zbytky. Je to neuvěřitelně nudná a zdlouhavá práce, a když zrovna nešlapu trávu a čekám, až bude další várka, tak se nudím. Tentokrát jsem si ovšem našel zábavu. Vzal jsem foťák a fotil každou rostlinu, jež mi přišla pod ruku. Fotky jsem před chvílí hodil na Picasu, tak je když tak dám do dalšího zápisku na blog.



Jinak na večer moc plánů nemám. Předpokládám, že to bude zase to, co vždy. Pustím render, prolezu znovu zpravodajské servery a budu si číst knihu. Nic jiného se vlastně ani nedá dělat.

středa 29. července 2009

Prázdniny - den 18. až 29.

Po sobotním výletu do Kopřivnice nadešla neděle, kdy jsem měl jet na tábor. V mém věku bych měl jet sice už jako instruktor, nicméně se mi nechce starat o hromadu děcek a mít zodpovědnost za někoho, kdo dělá samé kraviny.

Budíček nebyl. Prostě jsem vstal, tak jak jsem vstal, nabalil si věci, které měly být už dávno nabaleny, a vyrazil do DDM v Kopřivnici. Po poněkud nudném začátku tábora, kdy jsme se navzájem představili přede všemi, se sedlo na autobus a jelo do lanového centra. Konečně to začínalo být zajímavé. Je pravda, že tam bylo jen pár lan a nic moc oslnivého se tam nenalézalo, ovšem podařilo se mi vyměnit se slečnou E toast za chleba s řízkem. Zdálo by se, že jsem si moc nepomohl, ale kdo to kdy viděl jíst na výletě toasty? Takto jsem alespoň nebyl za trapku, ale za „toho s řízkem“.

Po skončení lezení v lanovém centru se jelo do Kletné (Suchdol nad Odrou-Kletné). Vyházely se věci z busu a šlo se na večeři. Bylo to něco ve stylu švédských stolů. Po večeři, pod rozsvíceným stromem se zabraly chatky. Podařilo se nám zabrat jednu chatku se 4 posteli pro tři a já ukořistil jenu chajdu pro dva, kde jsem doufal, že budu sám a přístřešek bude sloužit pouze jako úschovna mých věcí. Plán vycházel skvěle. Dokonce tak dobře, že mi až bylo divné, jak to je možné. Nakonec byl výsledek nejhorší možný. Na vrcholu blaha a uprostřed tichých vnitřních oslav jsem si včas nevšiml hrozby blížící se od západu. Moje reakce na ohrožení plánu byla pomalá a zcela neadekvátní. Místo abych M.J. (Emdžejovi) řekl, že chatka je plná a na důkaz toho, hodil druhé zavazadlo na další postel, tak jsem udělal chybu a pustil ho dovnitř a již se ho nedokázal zbavit. Za normálních okolností by mi nevadilo mít spolubydlícího. Nicméně toto nebyl spolubydlící, ale… Nevím jak popsat někoho, kdo si 3 dny staré ponožky věší po celé chatce, z noh postele si udělá skladiště (+ kdo ví co ještě) a chová se jako by vylezl ze zvláštní školy. Prostě toto se nedalo a tak došlo na situaci, kdy jsem cestovní tašku zasunul pod postel, na madraci roztáhl spacák, aby to vypadalo, že tam spím, vzal batoh a emigroval k holkám do chajdy pro 4 (3). Ač byl přísný zákal stěhování a vedoucí jasně deklarovali, že budou každou noc chodit a kontrolovat, jestli jsme všichni, tam kde máme, tak po prvních dvou nocích, kdy vážně kontrolovali, jsem prospal zbytek tábora u holek.

Co jsem si od tábora sliboval? Akci, zvrůšo, pohyb… Očekával jsem hodně. První den se lozilo přes lana. První úkol byl jednoduchý. 30 lidí napnulo lano v kruhu, já měl na něj vylézt a přejít po něm o půl kola. Jednoduché, snadné. Druhý úkol byl překonat zeď z lan bez toho, abychom se jich dotkli. Toto byl kooperativní úkol, lidé se museli zvednout do vzduchu a nějak přehodit na druhou stranu. Nějak jsem cítil, že by nebylo dobré se o to pokoušet s nohou, která moc nevypadala, že by toto zvládla. Tak jsem stál na druhé straně, vymýšlel jak přendat lidi na druhou stranu a poté je pomáhal přesouvat. Podle očekávání jsem zůstal na druhé straně sám, protože již nezbyl nikdo, kdo by mi pomohl přes lana a navíc jsem se o to ani nechtěl pokoušet (viděl jsem, jak dopadli lidé přede mnou). Myslel jsem si, že je tedy konec hry a jde se. No přepočítal jsem se. Zbytek lidí chtěl, ať přelezu a moje opakované NE jako by neslyšeli. Načež se přihrnuli dva vedoucí, kteří mi s přelezem měli pomoci. „Přeci tu nebudu za sráče.“ bleklo mi hlavou. Zřejmě jsem jím měl být, protože jsem R a R vyzel na ramena a překročil lana. Až potud dobré. O dalších 5 sekund už ne. Hop na zem a nožička au.

Po dalších myslím dvou dnech to již jizva nevydržela, rozjela se totálně a ven vykukoval kus masa. Sedlo se do auta a jelo do nemocnice do Nového Jičína. Při vyplňování nějakých informací o mě jsem zjistil, že nemám ani páru o tom, kdo je můj lékař a tak se začalo vymýšlet a psát blbosti. Po chvíli čekání mě předvolali k doktorovi (načež mi Krista sebrala vlaštovku, kterou jsem si tvořil z jejich nemocničního dotazníku :-( ). Ten se na ránu podíval, něco mumlal a výsledek byl ten, že by bylo nejlepší se už na to vykašlat a nechat to tak. Ránu mi vyčistili, přelepili a doktor napsal něco, co měla být lékařská zpráva nebo tak něco. Ani jsem si nevšiml, že tam psal hovadiny typu, že nohu rozřezali doma atd. (zřejmě si popletl řezání a vytahování stehů) Ne neřešil bych. Výsledek to nijak neovlivnilo. Při vycházení z ordinace se na nás zle díval jeden dědek a prohlašoval, že „by tam těm kurvám hodil nejradši granáty“. V lékárně se koupila mastička, poté se počkalo na mistra D a frčelo se zpátky na Kletnou.

Zbytek tábora probíhal poklidně, fádně a nudně. Vstávalo se až o půl desáté, aktivity byly až pár výjimek nudné a bylo příšerné vedro. Stalo se zkrátka to, co jsem nechtěl. Dny mi začaly splývat, protože všechny dny byly stejné.

  • Vstalo se po deváté hodině.
  • Šlo se na snídani.
  • Po snídani byla hodinu a půl pauza.
  • Po pauze jsme si sedli do kruhu a povídali o včerejší akci.
  • Následoval oběd.
  • Po obědě zase několik hodin pauza.
  • Poté převážně nudná hra.
  • Nudná večeře a nudná večerní hra.

Za celý tábor se mi líbilo jen několik akcí. První z nich byla „Humanus“, druhá něco o ochraně pralesů a třetí „Dvůr“.

Hra Humanus byla psychologicky zaměřená. Jednalo se o simulaci atomové katastrofy, přičemž jsme byli zavřeni do sklepa po téměř 4 hodiny a nemohli ven. Někteří jedinci se tam málem zhroutili, jiní to ještě nějak zvládali a asi dva nebo tři byli jako já, že tam jen tak seděli a bavili se pohledem na ostatní, jak tam jančí a snaží se vymyslet, co udělat. Bylo zajímavé pozorovat, jak kdo reaguje a jak to ovlivňuje celou skupinu. Na konci hry, kdy se už s místnosti všichni „evakuovali“, jsem zůstal jen já slečna H a slečna N a aby byla alespoň trošku sranda, tak jsme chodili ve tmě dokolečka a pěli písně. Nakonec jsme museli místnost upustit, protože jinak by nás organizátoři seřvali, že je zdržujeme od večeře.


Co se týče hry „Prales“, tak toto bylo reální znázornění dnešního světa a toho, jak se kácí pralesy. Skrytým cílem hry bylo, vytvořit sytém, ve kterém by se nevykácel prales a zároveň nebyly zničeny korporace a ostatní obyvatelé pralesa. Musím říci, že mě překvapilo, jak jednoduché to bylo. Trvalo mi deset minut vymyslet systém, kde by všichni přežili. Poté už pouze stačilo přinutit ostatní, aby se jim řídili. To se mi nakonec povedlo, ale stejně se nakonec našli jedinci, kteří se snažili prosazovat svůj zájem na úkor ostatních a ne tak, aby mohli i ostatní prosperovat.

Poslední akcí, jež mě nadchla, byl „Dvůr“. Byla to zase simulace reality. Byli jsme zasazeni do doby před rokem 89, přičemž jsme o tom nevěděli. Ve hře byly náznaky toho, o co jde a už během 20 minut mi došlo, co mám udělat. Hra končila tehdy, když byli všichni ve straně, nebo byla strana svrhnuta. Vzhledem k tomu, že jsem si na počátku vylosoval charakter učitele a poté komunistům vyžral všechny gumové medvídky, tak jsem byl poslán do vězení a R mi prohnal hlavou kůlku. Má další postava byl průvodce, který pašoval zakázané knihy do hor. Strana si mě předvolala, aby mě v zápětí mohla poslat do basy. Neodporoval jsem jejich záměru. Přišel jsem k výboru strany, přiznal se, nenápadně ze stolu pobral povolení ke vstupu, abych se mohl dostat na všechny místa a při tom ukradl i pár tužek. Cestou do vězení se mi podařilo utéci a poté jsem snad hodinu dělal všechno možné pro to, abych straně, co nejvíce uškodil. Kradl jejím členům paruky, rozhlašoval zakázané věci atp. Když si uvědomili, že se ke straně nepřidám a že není tak jednoduché mě chytnou, tak mě polili v hospodě vodou. Načež jsem se fakt naštval a otevřeně šel na dvůr a sháněl lidi pro revoluci. Z počátku mě iritivalo, když slečna N ani nevěděla, kdo to komunisti byli, co dělali a že u nás vůbec kdy byli. Dokonce se nechala naverbovat. Slečny E a H sice věděly více, ale dokopat je k revoluci byl nadlidský úkol. Nakonec se mi to podařilo. Přesvědčil jsem i další a nakonec za mnou stál záspu téměř deseti lidí. S ukradnutým povolením od slečny H jsem s ní vstoupil do vezení a zabavil R. Dříve, než si uvědomil, že tu nejsem, abych někoho nabronzoval, tak už ve stanu bylo dalších 6 lidí a šlo se na něj. Sebral jsem mu vzduchovku a chtěl ho zastřelit. Jenže to nešlo. Kde byla chyba, mi došlo až o pět sekund později, kdy jsem si všiml zastrčené pojistky. Odjistil jsem a bum. Jeden mrtvý. Nechtěl jsem ztrácet čas a tam jsem šel rovnou na úřad postřílet komunisty. Bylo zajímavé sledovat, jak poslušně mě dav následoval a kolaboranti se radši přidali, abych je náhodou nezabil. Předběhlo mě pět lidí, kteří šli napřed, chytli nějakého komunistu a já ho mohl v klidu odprásknout. Tak se šlo dál a dál až jsem konečně po schodech došel k výboru a ten zabil pro jistotu také. A tím hra končila. Sice jsem neudělal sametovou revoluci, ale spíše krvavou, ale co už. Účel světí prostředky. A navíc jsem ani z počátku nedoufal, že se ke mně kdokoli jiný kromě H, E a N připojí.


Zbytek tábora ubíhal zase v monotoním rytmu nudy a než jsem si toho stačil pořádně všimnout, tak jsem stál zpátky před DDM v Kopřivnici, pomohl odnést slečně H věci domů a jelo se do Rožnova. Tady jsem sedl na PC a snažil se přečíst všechny články a zprávy, o které jsem za těch deset dní přišel. Večer jsem byl už tak unaven, že jsem neměl sílu napsat prázdniníček a radši jsem se díval na Angels & Demons. Spát se šlo o půl noci.

Dnes jsem vstával v 7:40, dal si na snídani nějaký divný „zdravý chleba“, koukl na ČT 24 na zprávy a šel psát prázdniníček. Ani nepředpokládám, že se dnes něco zajímavého stane. Navíc chci odpočívat a užívat si nicnedělání. Stejně odpoledne přijedou naši z Alp a budou nadávat, jaký bordel tu bratříček za dobu jejich desetidenní absence udělal.

Na oběd budu mít žemlovku, poté doufám, že si najdu trošku času a budu si moci číst LoTRa. Nic více radši neplánuji, protože stejně by mohlo být vše nakonec jinak, než jsem doufal, ale uvidím. Třeba tu večer ještě napíši, že jsem šel po obědě do Disneylandu.

sobota 18. července 2009

Prázdniny - den 17.

V sedm hodin ráno začal zvonit mobil. Bylo krásné páteční ráno. No možná až příliš krásné. Dokonce až tak moc, že mi bylo už tak brzy jasné, že se dnes venku usmažím. Skočil jsem dolů na snídani a něco do sebe naházel. Nějak jsem nad tím nepřemýšlel a radši to ani nevnímal. Poté, co jsem zjistil, že naši mají dovolenou a nejedou do práce, tak mi začalo pomalu docházet, že už asi bus nestihnu. No tento menší zádrhel se však v zápětí vyřešil a nakonec jsem na tom ještě vydělal. Jel jsem autem do Frénu a nemusel jsem ani čekat na autobus. Bylo to celkem štěstí, jelikož teďka je sobota 18. A já nezaspal. To znamená, že tu sedím e Frenštátě na zastávce, krčím se nad netbookem a píšu tyto hovadiny. Navíc mi je strašné vedro a jako na potvoru nemůžu chytit žádnou wi-fi která by měla volný internet. :-( Jo a je ústrašné vedro. Nicméně k tomu, proč to píši, až teďka se dostanu v dalších odstavcích, které nejspíše napíši v autobuse nebo v Kopřivnici, protože nyní nemám dostatek času.

Super. Po dlouhém putování jsem v Kopřivnici na lavičce v parku u zimáku. Cesta busem byla zajímavá. Potkal jsem jednu holku, která na mě mile pomrkávala a ještě maminu s přerostlým synem, kteří smrděli jako zvratky. Nakonec jsem byl rád, že mohu konečně vypadnout z busu. Na zastávce čekala slečna H, se kterou jsem šel tady na lavičku. Jako vždy nemá žádný nápad, co budeme dělat. Máme sice squashové pálky a míčky, ale nechce sis tím nikde pinkat. Ani na hřišti, či prázdném parkovišti. Jaký je její důvod neznám. Když jsem se jí zeptal, proč nechce, tak se naštvala a půlku cesty e mnou nemluvila. Nyní si vedle mě dává tkaničky do nových bot. Prý za ně dala 900 Kč, ale nevypadá to. Co to tak pozoruji, tak ty boty jsou celkem rozpárané a moc dlouho nevydrží. No uvidíme. Alespoň by byla sranda jít kupovat nové boty. Už jsem žádné dlouho s nikým nekupoval.

No a nyní, když jsem vykecal, tak bych mohl napsat ještě něco ke včerejšku. Do Kopru jsem přijel v 10:10 (oficiálně). Poté jsme se do dvanácti smažili na slunci ve městě a sedli na bus. Řekl bych, že když už to jede do Ostravy, tak to pojede. Ale ne. Museli jsme zajet do každé vesnice a jet pomalu po polních cestách a než jsme prokličkovali přes Vítkovce na hlavní nádraží, tak jsem myslel, že chcípnu. Po dlouho očekávaném příjezdu, jsme zalezli do podchodu. Respektive sjeli. Vedle schodů byla část pro kola, která byla prudce z kopce, a když jsem na ní stoupl s hladkou podrážkou, tak mě to svezlo až dolů. Chtěl jsem ještě, ale slečna H nevypadala moc nadšená. Vlastně teďka taky nevypadá moc nadšená, tak že jsem asi dopsal. Tedy rozhodně by bylo lepší dopsat, než mě bouchne tou pálkou v batohu po hlavě.

Tak píši další odstavec. Tentokrát v autobuse. A jde to ztuha. Cesta mezi Mniším a Vlčovicemi není zrovna rovná. Zatáčka sem zatáčka tam. A všude díry. Je to jako jet traktorem. Jop zase se vykecávám a nepíši to, co mám. No tak jsme včera dorazili do Ostravy a šli se projít podchodem. Poté jsme vylezli nečekaně na druhé straně ulice a šlo se do sadů Milady Horákové. Satelitní snímky vypadaly pěkně, ale samotný sad a cestičky v něm byly… Zkrátka park v Rožnově je o dost lepší a pěknější. Přešli jsme sad a přes cestu do obchodního komplexu. Už jsem tam párkrát byl, tak orientovat se ve změti nápisů a všeho možného nebyl problém. Navíc jsem s jistotou věděl, kde jsou naše dvě hlavní destinace. Jedna byla CineStar a druhá McDonald. První bylo návštěvou poctěno kino a to z toho důvodu, že jsem si chtěl konečně vyzvednout lístek. Měli jsme rezervaci a tikety se mají vyzvedávat nejlépe hodinu předem. S lístky v batohu jsme se stočili směr Mekáč a větrem do plachet utíkali na jídlo. Ani jeden z nás nebyl hladový, ale Mekáč je Mekáč. Tam nejde o to se najíst. Pro lidi z města, kde takováto atrakce není, je zážitek jednou za půl roku mít hamburger (viz. „McDonalizace světa“ alespoň tak nějak se jmenoval ten článek v Reflexu). „Jedenkrát TOTO prosím.“ A hrdě jsem ukázal slevový kupón (nebo alespoň něco podobného), který jsem dostal dva dny předtím od Pájky v hospodě. Zaplatil jsem padesát korun a za to vyfasoval 4dl Sprite a jeden dvojitý hambáč. Spokojen sám se sebou a vlastním výběrem jsem šel hledat nějaký pěkný volný stůl a čekal na slečnu H, až dostane svoje a připojí se ke mně na hostině. Dočkal jsem se. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že nese dva pytle žrádla a dvě pití. První má myšlenka byla, zda li nejsem ožralý, že vidím dvojitě. Zrak mě bohužel neklamal. Nicméně slečna H zklamala. Takový kotel žrádla, ze kterého kapalo mastné. A ona se jen usmála a s chutí do toho pustila.

Jej. Já nedopsal předešlý odstavec. Psal jsem a psal a nevšiml si, že se moje zastávka blíží. Tak jsem na poslední chvíli zaklapl NB a vyskočil z busu společně s paní, která se na mě celou cestu dívala, jako kdybych byl nějaký divný, že si pořád něco píšu. Se sluchátky v uších zastrčenými, utíkaje přes cestu a zastavějíc u auta, nasedl jsem na místo řidiče a jel. Provoz byl v té době celkem hustý a tak se špatně vyjíždělo. Po dvou minutách se konečně vyjelo na hlavní cestu a nabral se směr Rožnov. Velký počet aut na silnici udržoval moji pozornost dostatečně vytíženou, takže mě ani nenapadlo, že by za přejezdem mohly dvě slečny (vypatlané krávy) přebíhat cestu za plného provozu a navíc zcela mimo přechod. Dupl jsem na brzdy a auto trošku stočil do druhého (odbočovacího) pruhu, který byl naštěstí volný. Ale klídek pohoda. Už jsem si zvykl na různé situace. Žádné nervy nebo stres. Nicméně taťka začal řvát a nadávat na ně. :-D btw: Když jsem jel den předtím do Frénu (viz. moje pozdní cesta), tak mě u Janoštíka kde je padesátka a děti předjížděl nějaký maňas alespoň 80kou a taťka se vehementně chopil volantu a začal na něj troubit jaké je to hovado. Omg já řídím, já troubím. Nikdo mi na troubítko šahat nebude. Zase jsem ale odbočil do příběhu co? Kličkuju zde jako zajíc mezi stromy, přestože se moje dva příběhy zde míjí. Cestou zpět mě totiž u Janostíka chytil takový slejvák, že jsem nic neviděl. Jako bych jel pod splavem. A kvůli zcela mokrým zrcátkům a oknům jsem neviděl za sebe a najel do garáže křivě.

Ale zpět o den zpátky do Ostravy. Po svačině (pro někoho vydatném obědě) jsme šli zpátky do pseudo sadů a čekali, až nadejde naše chvíle. Byly tři hodiny a my vyrazili po cestičce lemované rozkvetlými keři a stromy. Příroda se skvěla ve své plné kráse a dávala a působila zcela neodolatelně. Idylický pocit ze souznění bohužel kazily doplňky typu smradlavý koš, nevkusný památní, postříkaný ještě nevkusnějšími grafity a všude hromada odpadků (většinou kelímky od coca-coly a zmrzliny z McDonaldu). Naše putování se krok co krok blížilo vytyčenému cíli. Pomalu ale neochvějně se naplňoval náš osud. Prošli jsme kolem kontroly lístků a zamířili do sálu číslo pět. Okamžitě mě udeřila do obličeje vlna čerstvého studeného vzduchu z klimatizace a po mé levici upoutala reklama, která se pohybuje, když kolem ní jdete. Posadili jsme se v nejnižší řadě na sedadlo pro (i přes včasnou rezervaci nic lepšího nebylo). A potom… Začalo to. Hromada reklam. No i přes svůj občas zjevný cynizmus a bagatelismus musím říci, že lepší než v malých kinech. V sále nám alespoň pouštěli trailery a občas se celý sál do srdce zasmál. Když tedy konečně započal film, na který se toliko všichni těšili, panovalo na každé sedačce napětí, co nám to David Yates přichystal.


Z počátku se jelo pozvolna. Žertovná scény, v níž Harry nabaluje servírku ve stanici metra, působila minimálně úsměvně, když už ne směšně. Jak film běžel dále, bylo čím dál tím více jasné, že toto nemá se zfilmovanou knihou nic společného. Toto bylo pouze inspirováno příběhem J. K. Rowlingové. Pan režisér se zřejmě snažil nacpat do příběhu trošku ode všeho z knihy, ale také tam komponoval občas i vlastní nápady, které ne zrovna vždy ladily s originální předlohou. Zkrátka není možno natočit film v rozumné délce, tak aby tam bylo vše, jako v knize. Myslím, že raději měli některé scény zcela vystřihnout a ne je tam jen tak hodit bez kontextu. Například vztah Harry a Ginny, byl zcela katastrofálně představen. A důvody? Scény neměly tolik prostoru a díky samotné povaze díla bylo prakticky nemožné je řádně propojit. Navíc herecké výkony byly v některých případech otřesné. Například Harry hrál téměř na hranici kovatelnosti a to si herec, který hraje hlavní roli v takovémto filmu, nemůže dovolit (mimochodem Ron hrál zrovna celkem dobře). Přičtu-li k tomu režisérův záměr vytvořit pohádku, kovatelnou jak pro dospělé, tak pro děti, tak toto se zkrátka moc nepovedlo. Na jednu stranu tam umírají lidé a tvorové a na druhém protipólu se hlavní postavy (v nadržených letech) chovají jako kastráti z kláštera a mají hlášky dětí z jeslí. Toto se prostě nedá spojit ani, kdyby se všechny postavy na hlavu stavěly.


V druhé polovině se film trošku rozjel a byl akčnější. Až na pár nelogičností to bylo v rámci možností dobré. Dále bych vyzvedl grafické zpracování, střih a ozvučení. To bylo opravdu špičkové a z velké části zakrývalo jiné vady na kráse. A mé celkové hodnocení? Je to film a ne zfilmovaná kniha. Kdo to bude chtít srovnávat, tak u něj film neuspěje, kdo se na to bude dívat jako na samostatnou entitu, ten zatleská.

Promítání skončilo a my šli zase do Mekáče. Tentokrát na zmrzlinu. Znovu jsem vytáhl slevový kupón a za 50 Kč koupil dvě zmrzliny s lentilkami. Bomba (vzpomněl jsem si přitom na slečnu E). Až na to, že to bylo totálně nezdravé, tak výsledný požitek byl nepřekonatelný. Prostě dokonalé. To si musím ještě někdy zopakovat.
Cestou ne cestou, sadem ne sadem, šli jsme na autobus a při tom jedli zmrzku. Smůla, že se už nic zajímavého nestalo. Pouze jsem nasedl a jel do Rožnova. Sluchátka v uších, hlava plná myšlenek.

PS: Cestou z Frenštátu se, se mnou chtěla seznámit jedna moc milá a pěkná holčina. Ale radši pššššš nebo budu mít problémy.

čtvrtek 16. července 2009

Prázdniny - den 16.

Vstanu, obleču se, protáhnu se. Šestnáctý den prázdnin pro mě začíná stejně nudně jako většina předchozích. Snídaně se skládala jako obyčejně z nějakého pečiva a čaje. Zkrátka zaběhnutá klasika.

Po snídani se šlo pracovat na rendermanii. Přesto, že věřím v sílu mental raye, tak jsem ho jako obvykle opustil. Nahodil jsem do scény moc velké textury a chudák můj miláček už nezvládal rederovat. Nahodil jsem tedy Maxwell render a doufal, že ten poběží v pohodě. Běžel. Do doby než jsem se blížil ke konci texturování. To už bohužel také nezvládal. Tak jsem strávil zbytek dne optimalizací. Ještě teď mi z toho hrabe. Je to ta nejúmornější práce, jakou může grafik dělat. Ale co nadělám. Nemám v PC 16GB RAM.


Plány na večer se také nesou v poněkud klasicistním duchu. Upravím nějaké chyby v renderu (nevím proč na některých místech není textura, přestože ve viewportu je zobrazená správně). Především se pokusím nahodit starou podlahu, která byla o mnoho lepší (ale taky mnohem náročnější na paměť). Dalším cílem bude prokousat se LoTRem na stranu 240 a potom zalehnout. Zítřejší vstávání bude totiž…

středa 15. července 2009

Prázdniny - den 15.

Dnes jsem vstával po osmé hodině. Začátek dne byl zase +- stejný jako v jiné dny. Nuda, nuda a nuda. Alespoň jsem se dopoledne zabavil čtením LoTRa. Poměrně zajímavá kniha. A musím říct, že mi ani nevadí, že se čte pomalu. Jsem teprve na straně 153, ale užívám si to. Konečně jsem našel něco, co mi odhlučí od stereotypu, tak jsem zkrátka vděčný.

Odpoledně jsem si všiml, že na serveru maxarea.com vyhlásili rendermani 13. Už jsem ji párkrát dělal, ale nikdy nakonec neodeslal svou práci. Ale chystám se na to tento rok. Poté, co jsem vyvěsil news o soutěži na 3dstudio.cz, tak jsem započal s pracemi. První jsem vyzkoušel lehce pár materiálů a poté scénu nasvětlil. Dobré na této práci je, že se dá dobře kombinovat se čtením. Udělám pár matrošů, něco namapuju, upravím render, nechám běžet výpočet a jdu si číst a psát na ICQ.


To, co jsem zatím udělal je pouze předběžná práce. Materiály nejsou zdaleka hotové a render je přepálený. Nicméně i přesto jsem s tímto výsledkem zatím spokojený.
No na dnešní večer už moc plánů nemám. Maximálně si ještě pohraju s materálama a vyladím render a jinak se budu věnovat čtení.

update: Před staním jsem vyrenderoval ještě jeden obrázek. :-)




úterý 14. července 2009

Prázdniny - den 14.

Konečně dnes nebylo nudné vstávání. Z postele jsem, vylez něco po sedmé hodině. A místo snídaně se vytahovaly stehy. Pravda. Nebyla to bůhví, jak moc úžasná změna, ale rozhodně to potěší. Stále lepší než kdybych udělal to co většinou. Vstal, nasnídal se, umyl si zuby a sedl k PC.

Stejně jsem nakonec sedl k PC a pokoušel se na Win XP rozběhnout Lineage II. Mé snažení bylo korunováno úspěchem. Poté, co jsem zjistil, jak zabránit točení pohledové kamery bylo všechno v pořádku. Smůla, že se mi hra moc nelíbila. Nic proti „šikmooké“ grafice. Občas je pěkné, se podívat na jejich polo-komixové, ale v tomto případě? No moc se mi to nelíbilo. Kromě toho, že postavy vypadaly příliš uhlazeně, tak jejich výběr byl mizivý. Mohl jsem si vybrat holku, chlapa a ještě bojovníka nebo mága. Bylo tam sice pár ras, ale ve výsledku… vlastní konfigurace postav byla ubohá. Hratelnost hry byla dobrá, ale zase tu je ale. Mohli tam dát dva módy. Jeden jako klikačku myší a druhý jako chození šipkami z WoW. K ději se vyjadřovat nebudu. Jednak protože tam není a stejně by se mi o něm nechtělo psát. Ve hře jde jen o killení nestvůr a qustění. Poměrně plytká kombinace, která nemůže na delší dobu zabavit. Tento nedostat nemůže vyrovnat ani grafika, která sic designově nic moc, tak na MMORPG hodně slušná.

Po obědě, který jsem si vylepšil sýrem (nevím jakého chytrolína napadlo ho zatavit do vosku) nastal polední klid. Respektive v mém případě sledování hodinu dvacet dlouhé přednášky o Google Wave. Poté se nedělo nic zajímavého. Popovídal jsem si na IM a šel nafotit nějaké reference, jelikož mým plánem bylo, udělat si „grafické poledne“. Když došlo na stahování fotek, objevila se jedna, týden stará, která stála za úpravu v Picase a uploadnutí na web.

Na zbytek dne nějaké extra plány nemám. Budu si dělat 3D modely hrnků z fotek, které jsou nyní bezpečně hozené na disku v PC a poté se uvidí. Třeba dojde dokonce na procvičování psaní všemi deseti nebo oživení nějakého programátorského jazyka (popřípadě naučením se základům nového). Na večer bych se mohl konečně pustit do Tolkiena, a pokud mi bude přát štěstí, tak zalehnu do postele ještě před půlnocí.

update: 23:50 - No tak před půl nocí fakt neusnu. Ale plány ot byly pěkné. :-) Na druhou stranu... Sklenka vína a kniha k tomu, také nejsou tak špatné.

pondělí 13. července 2009

Prázdniny - den 13.

Další den a další kopec nudy. Vstanu, nasnídám se, umyju zuby, sednu k PC, zjistím, že LoTR nejde (po první misi to háže chybu v paměti). Zklamán neúspěchem kecám se slečnou E o tom, že nejde nic dělat. Výsledek naší debaty? Žádný. Jen jsme zabili trošku času.
Po rohlíkovém obědě jsem dal stahovat „Soumrak mrtvých“ a zase lenošil. Dokonce to zašlo už tak daleko, že padlo rozhodnutí procvičit si psaní všemi deseti. Po zhlédnutí filmu, neúspěšném zpuštění Lineage II (na Windows 7 nefunkční) a další hromadě keců na IM jsem zjistil, že větší zábava by už byla, kdybych ležel na posteli a tupě čučel do stropu.

No naštěstí jdu na osm hodin na Šestku. Předpokládám, že Kobe bude vyprávět historky z Austrálie a Dave rozdávat žetony na poker. Večer příjmu dom, lehnu a zítra nastane další z řady nudných dnů.

neděle 12. července 2009

Rybičky

Nudil jsem a tak se rozhodl, že bych to tu mohl nějakým způsobem oživit. Hledal jsem a hledal, až našel rybičky. Byly umístěny na pravou stranu stránek, tak snad se vám budou líbit. Rozhodně lepší než číst ty hovadiny, co zde každý den píši.

Prázdniny - den 12.

Dvanáctka. Mé oblíbené číslo. Smůla jen, že den tomu nějak neodpovídal. Probudil jsem se kolem osmé hodiny a za boha se mi nechtělo z postele. Ne, ne a ne. :-) Stejně jsem šel. Ke snídani byl suchý rohlík, suchý kus vánočky a mokrý hrnek mléka. Následovala šipka do postele. Celkem zbytečná, jelikož mi došlo, že nemám umyté zuby a tak se šlo do koupelny a až poté do postele. Dočetl zbývající kapitolu z knihy a zaklapl ji. Jeden z mých zabíječů nudy padl a s ním i naděje na trošku zábavy.

Sedl jsem tedy k PC a tupě zíral na LCD panel. Občas prohodil pár slov někým na IM, ale to bylo asi tak vše. Hladina nudy byla na tak vysoké úrovni, že se
již nedala vydržet a tak jsem zapnul HP 6. Dohrál zbývající misi a konec. Další zábava pryč. Ani bych nečekal, že to bude tak krátká hra. Naštěstí už bylo 12 hodin a měl jsem jít na chatu na oběd. Už jsem na odchodu, jenže mě zdrží babička s Dájou. Prý ji mám pohlídat. No pouštím ji na zahradu, beru Arona na vodítko a jde se na oběd. Jídlo bylo něco ve smysl nudle, knedlík a zbytek mého včerejšího výtvoru. Vše spláchla medovina a den, sic stále nudný, již nebyl tak nesnesitelný. Pokecalo se a kolem druhé jsem vyšel zpátky domů. Cestou potkal Pala na motorce a ten mě zbytek cesty dovezl. Povídali jsme si u branky a vyměňovali si, co se komu stalo a jiné drby.

Když jsem konečně dolezl domů, tíha nudy mě přemohla a já usnul. Po probuzení sedl k PC a snažil se zabavit. Stahoval filmy, četl recenze, chatoval na I
M. Nic mě nedokázalo zabavit. Až najednou… Slečna H chtěla pomoci s instalací HP 6. Dobrá příležitost něco dělat. Dal se obraz z druhé obrazovky na Skype a jelo se (jelo by se). Rozbalit RARy, vytvořit virtuální mechaniku, zpustit keygen, nainstalovat, cracknout. Problém? RARy nešly dekomprimovat. Co s tím? Předpokládal jsem, že si s tím nejnovější TC poradí. No zře
jmě ne. Tak se stahoval WinRAR a DAEMON Tools. Po instal
aci chtěly Visty nečekaně restart. Nahodilo se znovu spojení na Skype a že by konečně? Stále ne. Chyba v archivu. Tak jsem si musel 750MB soubory sám stáhnout a vyzkoušet. Stená chyba i u mě. Co s tím? To jí mám dát jiné linky a bude to cucat celé znovu? To by se jí nechtělo. Vyzkoušel jsem u sebe i jiné komprimovací programy a nic.

Nakonec mi padlo oko na tlačítko „Repair“ ve WinRARu. Po nastavení všech parametrů se program pokusil o opravu poškozených archivů. No více méně úspěšně to dal. Tak a nyní vysvětlit slečně H, jak na to. Už předem mi bylo jasné, že asi nepůjde napsat „Dej to orpavit, naemuluj ISO, poté se program složkou Razor 1911 a máš to.“. Musel jsem říkat vše klik po kliku. Ona sice umí s PC „nadprůměrně“, ale prostě i tak. Kde je ten průměr v ČR, že? Většina lidí je ráda, že zmáčkne tlačítko na bedně a poté klikne na velké modré E a je na netu. Toto opakování, „Klik sem, klik tam.“, „Proč jsi na to klikla?“, „Sekla jsi to.“ mě zcela vyčerpalo. Už mi z toho začalo hrabat a byl jsem nervní z kdejaké blbosti, kterou udělala. Například, když měla otevřít jeden ze souborů, tak stačil dvojklik. Klikla na něj jednou jako označení, poté přejela myší na tlačítko otevřít. V tom si rozmyslela, že tlačítko otevřít asi není dost dobré pro otevření a místo aby alespoň ten enter zmáčkla, tak se pomalu šinula myší zpátky a klikala na soubor. Bylo to všechno zpomalené jak v Matrixu a mě už vážně málem přeskočilo.

Když se všechno nakonec povedlo a hra se nainstalovala, už jsem neměl ani sílu vysvětlit kam hodit crack. Naštěstí byl ke mně osud shovívavý a slečna H musela jet za „babičkou“. Sice jsem se poté nudil, ale alespoň při tom nepřišel o nervy. Prolézal jsem WF a hledal nějaké RPG u které bych se zabavil na delší dobu. Volba padla na The Lord of the Rings : the Return of the King. Sice poněkud starší, ale podle recenzí i tak dost dobré. No uvidím, co se z toho vyklube. Mezi tím jsem se rozhodl napsat další den a při tom pokecat se slečnou E.


btw: Nechápu proč mi H zakázala se dívat na Anděly a Démony a taky doufám, že si s tím psem dělala srandu.

sobota 11. července 2009

Prázdniny - den 11.

V 7:00 mi začal zvonit budík. Bylo to nádherné probuzení do polo zataženého dne. Ptáci venku nezpívali, potok nešel slyšet. Zkrátka božské ticho.

Jak už bývá zvykem, zapnul jsem počítač a koukl na zpravodajské servery a hledal něco zajímavého. Nic moc nového tam nebylo, tak se šlo na snídani. Dnes to schytal suchý rohlík a hrnek mléka. :-) Poté jsem ještě na chvíli skočil na IM, ve tři čtvrtě na devět jel do města. Chtěl jsem zaparkovat někde u Eroplánu, ale jedno parkoviště placené a druhé pro hosty hotelu. Samozřejmě, že se mi nechtělo platit za pět minut stání, tak jsem hodil auto na parkoviště před Eroplán a bylo.

Na oběd jsem jel k dědovi a babičce do města. Pojedl, podrbal Arona za ušima a mazal zpátky. Po příjezdu mi byla převyprávěna úžasná historka od slečny H, jak babička zvonila, tak dlouho a tak otravně, až nakonec musela jít otevřít. No zajímalo by mě, co by dělala, kdyby nikdo nebyl doma. To by tu zvonila až od teďka? Ani bych se tomu u ní nedivil.

Kolem druhé hodiny se šla péci buchta. Jako vždy jsem si dal na kuchyňskou linku netbook a snažil se něco najít na internetu. Klik na první odkaz na google a bylo vystaráno. Recept na hrníčkovou buchtu, kterou podle nic prý nemůže nikdo zkazit? BOMBA! Dejme se do práce. Jeden hrnek polohrubé mouky, druhý hrnek polohrubé mouky. A co dál? Jo po jednom hrnku cukru a mléka. Tak to bychom měli. A teď zamíchat. Ještě zamíchat a vytáhnout plech. A teď nalít dovnitř? Ne! Stop! Ještě kypřící prášek. Tak a znovu zamíchat. Že by už? Zase ne. Ještě vajíčko. Tak a teď je to všechno. Moment… Moment. Aha. V tom receptu na netu to je úplně jinak a mělo vzniknout něco jiného. No dobrá. Tak nalijme to konečně do toho plechu? Zase ne. Ještě vymazat. "Mám tam dát zase hrubou mouku jako vždy?" "Ne. Na netu píšou, že to máš vymastit osminou másla." "Jop, ale mi nemáme to, co máme mít… Whatever…“. No nic. Tak mastíme, mastíme a mastíme. Pěkně jsem to zmastil. A teď KONEČNĚ lijeme? Ano. Zádrhel? Trošku. Těsta je jen tak tak na dně. Tak nová várka. Sypeme, sypeme… přimeřeně a lijeme. Jo ještě mléko a hotovo. No, ale teď je toho zase moc. Tak uděláme další vrstvu a mezi to dáme nějaké ovoce. Jablka? Jablka? Tak jablka ne. A co jahody? Nakrájíme, osmažíme? No tak ne. Ani kečup co? Ani zelí? :-( Tak jo no. Volba padla na broskve. Vytáhnu 2 kusy z lednice a začnu krájet. Pěkně na čtvrtiny a poté na plátky. Jde to skoro jako po másle. Jenom se jedna z broskví trošku rozpadla a druhá při oddělování čtvrtin od jádra vyletěla do vzduchu a dopadla metr a půl vedle na zem. Nyní už jenom stačí plátky naskládat na vrstvu bílého těsta.

Hotovo. A nyní druhá vrstva. Abych vypadl z monotónnosti barev, tak navrhuji kakaovou. Modlím se, aby byl můj návrh přijat. Ano! Jop… Juchůůů. Slečna H sype do zbylého těsta kakao. "Dej tam toho přiměřeně." "No jo furt." "Řekl jsem přiměřeně." No bylo to sice trošku nad míru, ale budiž. Naléváme směs na vrstvu ovoce. Noooo. Tak trošku nám chybí, že? Nevadí. Přidělá se. Hrnek toho, půlka toho a tamtoho. A jak se půlí vajíčko? Nezájem. Půjde tam celé. Mícháme, patláme a hotovo. Výsledné dílo v pekáči vypadá úžasně. Je mi líto jej upéci. Nicméně musím. Opatrně a s neobyčejnou zručností vkládám pekáč do předehřáté trouby (zručností myslím, že jsem se nesálil). Nastavit alarm na 15 minut a jde se na TV.

Tutu… Tutu… Hotovo? Ne. Asi? Možná? Dáme tomu ještě 5 minut. Buchta sice smrdí, že už je spálená, ale nevadí. Uvnitř vypadá podle slečny H syrově. Dáme tomu ještě 5 minut a neřešit. Jistota je jistota. ------ O 5 minut později ------. Vytahuji výtvor z rozohněné výhně a nechávám zchladnout. Jdeme zase na televizi. Když již očekávám, že by buchta mohla být, vyrážím na průzkum a jde se uřezat cvičný řádek. Mňam… Mňam… Fuj! Podívám se dolů a místo upečeného těsta tam je spálené těsto. Spálené těsto? Kéž by. Je z toho popel. Nicméně zbytek chutná dobře. Tak co s tím? Zabít jedině zabít. Nikoli. Uřezat. Vytahuji žúžo-nůž na pečivo a s vervou se pouštím do souboje na život a na smrt s buchtou. Nenechávám nic náhodě a od začátku zaujímám ofenzivní a značně agresivní postoj. I přes tuto snahu se buchtě daří z části úspěšně bránit a ta ničit mé útočné plány. Měním strategii. Ze skříňky vytahuji plastovou krabičku a zneužívám ji k odměření přesné velikosti výřezu. S precizností neurochirurga dělám jemné zářezy do houbovité hmoty. A má tě!. Jsi naměřená. Zahajuji druhou část tvého ďábelského plánu na rozřezání buchty. Krájím, trhám, řežu, odřezávám. A je to. Opatrně vytahuji obdélníkový tvar a pokládám jej vedle. Tím ovšem moje snažení zdaleka nekončí. Když vítězství, tak totální. Nepřipustím jakoukoli nedokonalost, či titěrnou drobnost, jež by mohla mí v konečném výsledku fatální následky. Znovu uchopuji vražedný nástroj a pomalu odřezávám zuhelnatělou vrstvu od poměrně zdařilého zbytku.



Je dokonáno. Buchta je v krabičce, pekáč v zadní části auta (do teď jsem nepochopil, proč nebyl v kufru). Jedu do města na autobusovou zastávku odvést slečnu H. Poté jedu na za babičkou a vezu jí zbytek buchty. Po podrobné instruktáži, jak si s buchtou poradit, podrbu Arona za ušima a jedu dom. Ohřívám si tři knedlíky, jež jsem vyfasoval a zbytek vytahuji z lednice. Požvýkám, co zbylo, umyji nádobí a jdu sem. No a tak zde sedím a píši další den. Již jedenáctý v pořadí a stále se nic pořádného neudálo. Chce to změnu. Nejlépe radikální. Revolucím sice nefandím, ale v tomto případě. Proč ne? Jenže není co dělat. Uvidím zítra. Snad něco vymyslím.

Tento večer vidím přinejmenším stejně bledě jako pomalu se stmívající oblohu. Maximálně si pokecám na IM s někým, zahraju HP 6 a dočtu knihu.

Prázdniny - den 10.

Vstával jsem kolem osmé myslím. Byl pěkný letní den, tak proč ležet v posteli, že ano? Dobelhal jsem se do kuchyně a ohřál si sladkou rýži s jablky, která byla původně na včerejší večeři. K tomu si nalil hrnek a mléka a bylo vystaráno.

Zapnul jsem televizi, a jak už to mám ve zvyku, sledoval ČT24. Zrovna tam s někým vedli debatu o archivech a jejich digitalizaci. Téma to bylo zajímavé do doby, než se tam začali hadrkovat o právním výkladu a nic více se poté divák nemohl dozvědět.
Poté následoval výstup do druhého patra a zde jsem zapnul PC a začal si čistit zuby. Celý den poté byla jednolitá omáčka a nedalo se pořádně nic dělat. Jenom jsem se staral o Dáju venku, stahoval filmy a hudbu a nainstaloval HP6. Alespoň nějak jsem se mohl zabavit, když jsem šikanoval někoho ze Zmiozelu a v soubojích nakopal prdel každému, kdo mi zkřížil cestu (někdy ji nemusel ani zkřížit :-D). Na oběd byla další část mé včerejší večeře a do večera se nic moc zajímavého nedělo. Jen přišla jedna babička pro Dáju a její věci a poté další babička jen tak s lečem, že si mám dát na večeři.

Ve 20:00 jsem minul začátek HP 4 na Primě. Už tři čtvrtě roku jsem se na nic jiného kromě zpravodajství na ČT 24 nedíval. Přešel jsem tedy dolů k TV, na stůl si dal netbook, zapnul IM a poté se už věnoval filmu. Po pěti minutách mi došlo, proč se na filmy v televizi nedívám. Reklamy. Na Primě a Nově jsou všude a ve velkém množství. Neskutečně otravná věc. Po skončení filmu jsem si umyl zuby, přečetl pár stránek z knihy a zalehl. :-)

pátek 10. července 2009

Prázdniny - den 9.

Nastal devátý den prázdnin. Tak jak bylo předešlý den vstávání strastiplné a nepříjemné, tak tentokrát to bylo mnohem, mnohem a mnohem horší. Nemohl jsem si lehnout nijak. Prostě to nešlo. Když jsem si lehl na záda, tak do páteře vystřelovala bolest. Když jsem se otočil na bok, tak mě neuvěřitelným způsobem bolely otlačené bohy již z minulé noci. Prostě toto vstávání byl masakr. Čirá agonie, která se nedala vydržet. No nicméně musel jsem.

Když se konečně vstalo, jakože vstalo, tak jsem šel se slečnou H na nákup do pekařství. Už ani nevím, co jsme na snídani měli. Já si koupil něco slaného a ona zase sladkého. Teďka vynechám hromadu nudných věcí a popíši tu nejnudnější. Když jsme šli hrát zase deskové hry, tak slečna H dostala nápad, že bychom mohli zkusit cestu kolem světa za 80 dní.

Pravidla se jevila na první pohled zcela nepochopitelně a tak jsme se přidali ke dvěma slečnám, které se to taky učili. Po prvním nepochopitelném pohledu na pravidla následoval druhý. Tentokrát jsem nepobral vůbec nic a celá hra mi přišla neuvěřitelné fádní a nudná. Naneštěstí se moje předtucha vyplnila. Po celou dobu hraní jsem se totálním způsobem nudil. A jak jsem tak pozoroval, tak jsem nebyl jediný. Prostě toto byla ta nejnudnější hra, co jsem měl kdy tu smůlu hrát. A to nejlepší na konec? Hru vyhrála… emh „adipózní“ dáma, která o sobě posléze prohlásila: „Hehe. Já jsem Willy Fog.“. A po pohledu na ní jsem zjistil, že opravu. Ona byla W.F., jak tělem i duší. Tak jsem si ji předtím spletl s ošklivým chlapem, tak nyní jsem byl přesvědčen, že se dívám na opravdového Willyho Foga. Ta podoba iritující. Ty společné rysy. Neuvěřitelné. No radši to zde nebudu rozebírat.

Zbytek dne spolu s cestou domů, zde nebudu popisovat. Nic zvláštního se nestalo. Jen asi za zmínku stojí, že jsem se pokoušel o půl třetí budit pana J na snídani. Čtyřikrát během tří minut jsem ho probudil a pokaždé usnul. Poté mě to přestalo bavit a vykašlal jsem se na to.

Prázdniny - den 8.

Vstanu a místo, abych viděl strop tělocvičny, tak mám před očima hvězdičky. Taková agonie. Je 6 hodin ráno a tělo už odmítá ležet na tvrdé zemi pod basketbalovým košem. Kosti jsou rozlámané, svaly pohmožděné a jakákoli naděje na zlepšení již dávno pryč. Pokaždé, když se pokusím otočit na druhý bok nebo si nějak jinak lehnout, tak je to ještě horší. Duši na klidu přidává ani fakt, že kolem mě v pokojné a zřejmě ničím nerušené atmosféře chrápe přes sto lidí. Po téměř dvou hodinách převalování a hledání nových pozic to vzdávám. Nemám žádnou šanci porazit tvrdé parkety. Vstávám na rozbolavělé nohy. Obouvám je levou botu, pravou… au … tak nic. Pravou radši opatrněji a jdu se projít do města.

Ranní vánek mě osvěžil a já se vydal na výpravu po Chotěboři. Bloumal jsem ulicemi a hledal něco zajímavého. Nohy mě donesly k památníku věnovaného husitům, kteří zde byli upáleni 3. února roku 1421 (myslím). Několik minut jsem pozoroval tento nudný a ničím nezajímavý kus kamene, až mi začala být zima a tak se šlo zpátky do tělocvičny. Po krátkém ohřátí vedly mé kroky na jednu z prezentací. Vzhledem k tomu, že nejsem žádný fanatik, či skalní fanoušek, tak volba padla na dokumentární film o super strunách. Přiš
el jsem na místo promítání, usadil se a zjistil, že dokument za 15 minut končí. Další část měla být něco podobného a fyzice, nicméně pořadatelé jaksi nehleděli na program a pustili tam něco o zrodu internetu. Sebral jsem se a odešel pryč.

Zbytek dne byl zabit nad hraním her na PS 3, X-Boxu a zkoušením deskových a společenských her, přičemž některé byly opravdu šílené. Večer se šlo na nějakou „prezentaci“ o HP. Nevím, jak to slečnu H napadlo, ale budiž. Přijdeme tam a u slotu sedí nějaká mladá holka (25-30 let). Usměje se na nás, a že máme jít dále. Posadíme se a čekáme, co se bude dít. Slečna vstala a začala něco drmolit. Z toho, co jsem pochytil, mi došlo, že asi budeme muset napsat prolog k osmé knize HP. Mělo to navazovat na epilog sedmého dílu a měli jsme hodinu na to, abychom to napsali na papír. Nečekaně se slečně H nechtělo nic vymýšlet, přestože to byl její nápad tam jít. Mě se zase nechtělo zdrhnout a vykašlat se na to. Tak jsme seděli u slotu. Já vymýšlel a diktoval a ona psala.

Už přesně nevím, co se dělo potom. Asi jsme šli na večeři, zahráli nějaké deskovky a tom se šli podívat na promítání Red Dwarf back to Earth. Následovalo promítání HP 3 a potom nějaké stolní hry až do čtvrt na dvě do rána. Přestože jsem byl unavený, tak se ani za boha nechtělo zalehnout do postele, respektive na podlahu.

Prázdniny - den 7.

Vstával jsem ve 4 hodiny a 20 minut. Opravdu velice příjemné probuzení. Až se budu příště o něco podobného pokoušet, tak by mě třeba mohl někdo z lítosti zabít a této nepříjemnosti ušetřit.

Po vyhrabání z postele jsem se vydal na dobrodružnou výpravu do kuchyně, kde byly s láskou, pýchnou a neskutečným umem stvořeny 4 toasty. Dva s kečupem a 2 s dvojitou dávkou sýra. Poté přišla na řadu i má vyhladovělá maličkost. Rád bych napsal, že jsem si dal nějakou „mňam“ snídani, ale kromě toho, že vím, že nebyla "mňam" si už nic moc nepamatuju.

Všechny věci byly nachystány, sbaleny, připraveny. Jelo se tedy na nádraží a odtud autobusem do Hranic. Po menších komplikacích s nákupem jízdenky na vlak, se konečně vyjelo, směr Chotěboř. Postupem času, město od města, nabíral náš vlak čím dál tím větší zpoždění. Až jsme dorazili do Pardubic s více jak půl hodinovým zpožděním a náš spoj ujel. "No což. Najdeme si jiný." A jak bylo řečeno, tak bylo vykonáno. Po krátkém hledáni, jsme utíkali na vlak, který měl jet do Chotěboře. Jedeme, jedeme a jedeme. Přijde paní průvodčí, podávám jí jízdenku… Tváří se tak nějak… rozpačitě? No asi má blbý den. Cvakne jízdenku a odejde. Otočím hlavu a koukám se z okna. Po deseti sekundách ovšem uslyším. "Vy jedete do Chotěboře, že? No to jste asi přeslechli, že přední část vlaku jede do Hradce." Zbytek rozhovoru si radši nechám pro sebe. Každopádně o hodinu později sedím se slečnou H na náměstí v Hradci Králové. Slunce svítilo, voda stříkala ze země, zkrátka bylo krásně.

O hodinu později jsme seděli v Elefantovi a jeli do Rosic nad Labem, kde se přestupovalo (tentokrát do správné části vlaku) a pokračovalo do Chotěboře. Na to, že vzdálenost z Pardubic do naší cílové destinace nebyla tak dlouhá, tak doba, po kterou jsme setrvali ve vlaku, byla dosti značná. Snad každý důchodce, který byl ve vlaku, stiskl tlačítko „zastávka na požádání“ a tak se vlak šinul metr po metru jako slimák. Dříve než se stačil rozjet, už zase stál.

Zbytek dne proběhl v poklidné a přátelské společnosti pomatenců s dlouhými vlasy, s kudrnatými oranžovými vlasy, v obleku Harryho Pottera, hobitů a bůh ví čeho všeho. Prakticky každý z těch lidí, který tam byl, vypadal jako skalní fanoušek nějaké sci-fi knížky nebo hry, popřípadě filmu. Musím říci, že jako zástupce normálních lidí, jsem se cítil trošku nesvůj.


pondělí 6. července 2009

Prázdniny - den 6.

Probuzení? V 5:58. Bylo ot příliš brzy na to, abych vylezl z postele, tak jsem zase zalehl a spal. V 7:59 přišla SMS. Říkal jsem si: "Kdo to může být? Stejně s nikým na hřiby nepůjdu." No trošku jsem se sekl. SMSka byla od T-Mobile a laskavě mi sdělili, že mi zablokovali všechny služby, protože jsem v mínusu. S přihlédnutím k tomu, že jsem měl ještě večer 27 Kč a o pár hodin později to mělo být pod nulou, jsem si řekl, že se sekli, ale přesto se koukl na kredit. Z počátku se mi zdálo, že ještě sním, ale číslo -76 Kč, zobrazené na displeji se začalo pomalu, ale jistě prokousávat do mého ospalého vědomí.

První otázkou bylo, jak je možné, že přijdu během večera o stovku? Okamžitě jsem zkontroloval, jestli na mobilu není zaplá nějaká aplikace, která požívá internet. Všechno bylo vypnuté a když jsem skontroval všechny možná připojení, tak jsem tam nenašel ani náznak toho, že by byl mobil připojený na net.

No což. Asi začnu věřit na duchy, jelikož peníze se mi ztrácely i na předchozím mobilu. Nevím, jak to ty mobily dělají, ale třeba jedna sms z Chorvatska mě přišla na 55 Kč nebo jedno dvouminutové volání v ČR do vlastní sítě na 30 kaček. Nebo se peníze ztrácely samovolně. Třeba na začátku minulého týdne jsem měl na mobilu 60 Kč a včera 27. Mezi tím jsem poslal 2 maximálně 3 smsky. Divné je, že peníze se převážně ztrácejí pozvolně. Většinou sem a tam chybělo 10-20 Kč, ale najednou stovka pryč? No asi si pozvu nějakého šamana.

Jinak na snídani byl rohlík, nějaká vánočka a káva. Po zbytek dne plánuji nic nedělání. Chvíli budu u knihy, chvíli na PC a večer si nabalím věci za zítřejší cestu.

Update 1: Když jsem jedl večeři, tak jsem si k tomu zapnul TV a bylo mi jedno, co tam je. Moje nezaujetí ovšem trvalo jen chvíli. Pozornost upoutala, zněla ze zpráv na Nově. Hlavou mi probleskal myšlena, že jsem už dlouho neviděl zpravodajství na tomto poněkud přehnaně zkomercializovaném kanále a, že se třeba od té doby zlepšili. Bohužel se překvapení nekonalo. Po třech prvních nejdůležitějších zprávách, z nichž v jedné řekli, že neví, jaké bude počasí v druhé, že televizní štáb natočil ducha M. Jacksona, jsem dospěl k rezolutnímu závěru, že zprávy na Nově už nikdy.


neděle 5. července 2009

Prázdniny - den 5.

Nudný den. Budíček v 5 ráno. Nechápu, jak se mi to povedlo. Naštěstí jsem potom usnul a probudil se až po půl deváté.

Na snídani jsem si „nachystal“ nějaký ovocný bio jogurt a pár kousků buchty. Dalo se to tak si nestěžuju. Dále mě čekala postel. Stále ještě na půl vyhřátá. Přelouskal jsem několik stránek z knihy a šel na PC. Nenapadlo mě, co bych měl dělat a tak jsem jen tak brouzdal po netu a přes čumák mi přeletěla idea, že bych se mohl pokusit stáhnout a zprovoznit Mac OS. Zajímavá myšlenka, jejíž realizace značně pokulhává na několika místech.

Základním kamenem úrazu je, že nemám železo od Apple, tudíž kompatibilita s Athlonem a dalšími nepodporovanými částmi mého počítače nebude nijak úchvatná. Další zádrhel se objevil na pevném disku. Na jednom logickém oddílu mám již Windows XP a na druhém Windows 7 RC. Mám sice ještě WD 250GB, ale ten chci mít pouze na ukládání dat a nechci si jej zaprat nějakým OS. Východiskem z této situace by mohla být virtualizace. Kromě toho, že bych tímto krokem porušil licenční podmínky Apple (které bych stejně porušil, tak jak tak), tak ani zde není zaručena kompatibilita a navíc mít zpuštěný W7 a Leoparda na mašině s pouhým jedním GB RAM je poměrně odvážná myšlenka sama o sobě. Na druhou stranu, kdyby se mi to povedlo, tak by to byl pěkný úspěch. No pohrabu se v tom, vyzkouším a uvidím. Když tak časem napíši, jak to dopadlo. :-)


Poté, co mě přestalo bavit hrabat se v kompu, dostala znovu slovo kniha a četlo se. Po obědě, který byl nedávno, jsem plánoval výlet na kole na Pindulu. Komplikace zanedlouho přišla s bouřkou, která mi tento výlet poměrně úspěšně znemožňuje. I kdybych totiž dokázal jet na kole se zašitou nohou, tak mi to prý nesmí zmoknout a navíc nemám na kole blatníky. Zkrátka pár zádrhelů, které se tak snadno neřeší. Přihlédnu-li k faktu, že nemůžu na pravou nohu obout žádnou nepromokavou botu, tak výsledkem je, že jsem v kaši.

Další plány na tento nudou a deštěm nasáklý den nemám. Není… o 5 minut později… už nevím, co jsem to chtěl napsat za větu. Neuložilo se posledních pár vět, ale jsem rád alespoň za to, že se uchovalo, to co se uložilo. Snad už proud znovu nevypadne, ale i kdyby, tak co už. Stejně si půjdu číst knihu.

btw: Tyto polo-monology jsou poměrně zajímavé. Předpokládám, že až přijde čas nudy, tak si to zde budu pročítat a budu vzpomínat na to, co všechno jsem o prázdninách děla, respektive nedělal a chtěl udělat.


sobota 4. července 2009

Prázdniny - den 4.

4. den a so far so good.

Vstával jsem v 6 hodin a z postele se vyhrabal asi o hodinu později. Na snídani byl myslím jogurt a rohlík? Teď už fakt nevím, ale myslím, že jsem si zase po půl roce udělal kakao. Po snídani jsem se oblékl a zavezl mamku se segrou do města. Potom jel s taťkou do Kopru přes Vlčovice. Cesta byla celkem v pohodě. Nebylo na ní moc aut a dalo se jet plynule. V Kopřivnici na kruhovém objezdu na mě zatroubil nějaký maňas. Asi to bude tím, že jsem ho měl nechat jet, ale předpokládal jsem, že bude odbočovat. Stejně nechápu, co se mu nelíbilo. Dupl jsem na to a ani jsem ho neomezil. Tak či onak… Pro sebe si budu nalhávat, že mě chtěl tím troubením jen pozdravit a je to. Jednoduché, elegantní a účinné řešení.

Co si ještě tak z tohoto dne pamatuji? Zastavil jsem u nějakého baráku, aby taťka potom nemusel kličkovat přes sídliště. Byl to myslím domov důchodců. A potkal jsem tak Moniku. Sice nevím, jak se jmenuje dál, ale co už. Monika jako Monika. :-D Každá je beztak malá a vychrtlá. Jen ta moje, má delší vlasy. Cestou ke slečně H jsem měl vyhodit tašku s plasty, jelikož jsme to nečekaně a jako vždy zapomněli cestou. Prekérní, sic prediktibilní situace. Najít v Kopru tříděný odpad je celkem fuška. Většinou tam člověk narazí pouze na jeden druh zelených popelnic. Nicméně mé snažení bylo korunováno úspěchem (kdyby ne, tak pro mě život již nebude mít smysl).

Zazvonil jsem na zvonek u dveří do paneláku a delší než přiměřeně dlouhé chvíli se ozvalo něco jako chrápaní. Tak jsem se zeptal, jestli ještě spí a odpověď na tuto otázku byla něco ve stylu "Zabiju tě." No co už. Smířen s osudem jsem přešel dveřmi a… o pár hodin později… jsme šli kuchtit oběd. Kdo by byl býval bývával, řekl, že se můžu bát něčí kuchyně? Nicméně stalo se tak. Kdo by mi to mohl mít za zlé, když chci oddělat hrnek s čajem a zjistím, že z čaje se stal ocet a z jedné třetiny je porostený překrásnou bílou chlupatou plísní. Po tomto šoku vypadal i růžový hrnek jako by se mě chystal zabít. Zdrcen silou osudu a dotlačen téměř na úplné dno svých psychických sil, jsem uviděl světlo v dáli. Bylo tak zářivé, tak plné energie a jako by mi říkalo, že se nemám vzdávat. Jako by říkalo "Jdi dál. Nevzdávej to. Dokážeš to. Jsi jediný kdo, to může dokázat…“. Bohužel se nic takového nestalo. Světlu se nějak nechtělo mluvit. Tato debilní reflexe slunce od někoho, kdo otevřel na protějším baráku okno, která mi to napálila přímo na sítnici mě tak naštvala, že jsem vykašlal na chmurné myšlenky, jestli mě zahubí plíseň, růžový hrnek s nosem nebo nějaká jiná věc typu kuchařka a šel jsem okrájet z masa ty bílé kraviny. K dalšímu postupu se radši vyjadřovat nebudu. Jen bych sem asi mohl hodit poznámku, že krájet maso tupým, zrezivělým nožem a smažit na rezavé pánvičce, chce určitý skill, kterým nevládne jen tak někdo. V opačném případě je výsledný pokrm… No to byl zrovna náš případ. Ale neřešit.

V 15 hodin a 43 minut jsem vyrazil směrem k autobusové zastávce. Zcela sám na své dobrodružné cestě jsem kulhal, až nakonec hrdinně dosáhl svého cíle. Zastávky. V mých prsou se vzedmul jiskřivý oheň hrdosti sama na sebe a přitom jsem se pěkně zapotil, protože venku bylo pěkné vedro. Sedl jsem na bus a dojel do Frénu. Problém byl s vystupováním na chodník. Ale tak nakonec jsem to nějak shopkal po jedné noze. A na té samé noze 20 minut stepoval na místě a čekal, až pro mě přijede mamka. Sedl si na místo řidiče a jelo se. Provoz byl sice hustý, přesto stále poměrně plynulý. Dojel jsem domů a nečekaně zapnul PC. Napsal jsem, že jsem zmožen z dnešního dne a šel k TV chrápat.

Potom se opékaly klobásy a až jsem byl do syta najeden, tak jsem šel zase sem a začal spát do svého prázdniníčku a jsem velice šťasten, že již píši posledních pár vět. Teď už jenom stačí gramatická korekce, přidat pod text avatara a je hotovo. Poté si vezmu knihu a udělám si další čtecí a polo-psací večer.


pátek 3. července 2009

Prázdniny - den 3.

Jej dneska zase bylo vstávání. V 7:20. No na zabití.

Na snídani jsem měl rohlík s kávou a potom jsem si šel číst knížku. Asi tak po půl hodině zazvonil mobil, že mám přijít do města do ordinace. Fakt žůžo. Vyoperovat ganglion na ruce a nějakou blbost na noze je fakt sranda. Obzvlášť, když mi při té operaci vypadl mobil z ruky a já nedojel závod v autech. No třeba to napravím časem a vyhraju to kolo konečně.

Teďka pár věcí typu vyreklamovaná plesnivá bageta přeskočím a hops. Jsem tu. :-D Vzhledem k tomu, že umrtvení už přestalo fungovat, tak mě štípe noha i ruka nemůžu s končetinami pořádně hýbat. :-D

Moje plány na dnešek? No předpokládám, že na kole se u
ž neprojedu a těžko vyběhnu na Javorník, když jsem byl rád, že jsem se dokulhal do auta. Tak asi budu sedět zde u PC (nebo alespoň dělat, že tu sedím) a vymýšlet, co budu dělat. Stejně si za chvíli lehnu do postele a vezmu si tam knížku a netbook. Anebo si tam lehnu až po obědě. Tak či onak oběd je za chvíli, takže ve výsledku se prakticky nic nezmění.
Stejně až čas ukáže, co všechno budu dneska dělat, tak to sem posléze večer dopíši. :-)


čtvrtek 2. července 2009

V nevědomosti...

Prostě sedím na PC a jen tak kecám a v tom…

„V nevědomosti je krása.“

No prostě kec typu „V jednoduchosti je krása.“, nicméně je to skvělé téma na filozofování. :-)

Jo a ještě mě tak napadá… Slečna H si stěžovala, že jsem vůl, když si píši deníček na net (blog). Prý to je výsada holek. Tak abych vše uvedl na pravou míru. Toto není deníček. Je to "prázdniníček" a v tom je rozdíl. Prostě, co mám asi tak dělat, když se o prázdninách nudím? Mimochodem názor, že to je, jen výsada holek je zcela scestný a zavání diskriminací. Zde je jasně vidět jak se dnešní (nejen) mládež radikalizuje a nepřiměřenými útoky na jiné osoby či skupiny hájí svoji vyhrocenou ideologii, jež omezuje lidská práva a především právo nejdůležitější… Psát si tvůj vlastní "prázdniníček". Smím-li podotknout, tak lidská práva a svobody začínají narozením a končí úmrtím člověka. Navíc jak už je v názvu uvedeno, tak se týkají pouze lidí. Právo na svůj osobní, soukromý i veřejný prázdniníček má kdokoli a cokoli a oprávnění není limitováno časem, ani jakýmkoli prostorem, či rozměrem, jež existuje ve vesmíru i mimo něj. Je to zkrátka jeden z hlavních pilířů samotného bytí a světa jako takového.

PS: Dle mého názoru má každá živá i neživá entita právo psát svůj prázdniníček zcela bez omezení a beze strachu z fyzického nebo dokonce psychického nátlaku, či útoku na sebe samou. No to je asi tak vše, co jsem k tomu chtěl naspat. Doufám, že se lidem, o kterých jsem zde psal, rozsvítí v hlavě a zamyslí se nad svým krajně nebezpečným a společnost ohrožujícím chováním.

Cejky - Matěj Mareček
2.7.2009