středa 31. srpna 2011

Oxford, Anglie - 5. den (Korejci a muzeum)


Další den, další hnusné počasí a další snídaně založená na cereáliích. Tentokrát ovšem jiných, nafoukaných a jakékoli bez chuti. Tak jsem to vzdal a raději zkusil jogurt, který byl nakonec puding a také nevalné chuti. Zřejmě budu muset vykoumat, jestli tu nemají nějakou šunku a sýr a pokusím se vyčarovat toast (i když na druhou stranu toast/sendvič je to jediné, co se tady dá na oběd jíst, pokud se člověk nechce naládovat totálně nezdravý věcmi).

Jinak cestou na autobus jsem se rozhodl si zapsat dvě věci, na které jsem minule zapomněl. Jezdit na kole s reflexní vestou je tady asi tak normální, jako jezdit s helmou, takže zkrátka tento fenomén v Anglii uvidíte velice často. Tou druhou věcí je veřejná/soukromá autobusová doprava. Není to jako u nás, že si koupíte lístek na šalinu/tramvaj, bus nebo metro a všem až na revizory, které potkáte jednou za rok, to je jedno. Navíc studenti zde zřejmě nemají žádnou slevu. Zabíráte jedno místo na sezení v autobuse, tak si ho zkrátka zaplatíte a je jedno, kdo jste. Problém ovšem je, že tady žije poměrně dost hoooodně plnoštíhlých slečen, které zabírají více jak jedno místo. Popravdě řečeno, některé mají problém se vlézt na dvojsedadlo :-D. Největší šok ovšem je, když se vám stane následující. Sedíte v autobuse, nastoupí holka, která je celkem při těle a vy si v duchu říkáte: „takové prase… :-/ To tu vážně nejsou žádná hezké baby?“. Potom nastoupí dáma, vedle níž vypadá ta první jako pohublá kráska a o dalších několik zastávek dále nastoupí korpulentní paní, vedle které vypadá ta první pohuble a na tu první anorektičku si už ani nevzpomenete :-D.




Jako já vím. Dělám si srandu z obézních lidí, ale to není jediné, co dokážu. Umím si dělat srandu i ze smradlavých lidí :-D. K jedné paní si v buse přišel nějaký chlápek a asi tak moc smrděl, že se dotyčná chytla za nos a s křikem „Oh my God!“ utíkala do jiné části autobusu :-D. Ale abych jenom nehaněl. Viděl jsem i černošku se sportovní postavou, v saku a s vlasy, které vypadaly jako taková ta násada od smetáku ze špagátů. Ale po designové stránce to měla opravdu vymakané a u mě se zapíše do historie jako první pěkná černoška v Oxfordu :wicked:.

Cestou do školy jsem měl ještě dostatek času, tak jsem prozkoumal další obytnou čtvrť. A poprvé jsem uviděl sekačku. Tedy alespoň si myslím, že jsem ji viděl, ovšem když jsem poté přišel na místo, kde jsem si myslel, že jsem ji zahlédl, tak byla pryč a ani tak nebyl trávní. Kdo ví, co to bylo. Asi nějaká fata morgána, pramenící z mé skryté touhy objevit, jak Angličané udržují svůj trávník :-D. Každopádně další poznatek je, že i domy, které se opravují, nemají omítku, pouze jejich cihly nevypadají tak zašle. Což mi připomíná, že v jedné ulici, plné stejných baráků z červených cihel jsem uviděl dva s hrubou šedou omítkou. Bylo to jako pěst na oko a vůbec se to tam nehodilo. Za další zajímavou věc ohledně bydlení považuji fakt, že je úplně jedno jestli před velikým domem stojí Ferrari a dvě Lamborghini. Branka bude vždy polorozpadlá, zahrada malá a sešlá, a pokud je tam trávník, tak bude krátký a upravený. Zatím jsem si nevšiml, že by tomu bylo v obytných čtvrtích jinak.



Když jsem došel do své třídy na první hodinu, byla tam jen dvě Asiatky. Časem jsem si s nimi začal povídat a zjistil jsem, že jsou z Koreje, jedné je 25 a pracuje u marketingových oddělení ve sportovních firmách a její jméno je… však víte jak to je s jejich jmény :-D. Potom do třídy došel jeden Korejec, potom další holka z Koreje a potom další a nakonec ještě jedna, o které jsem si myslel, že je také z Koreje. Nicméně u ní jsem se spletl. Není z Koreje, ale z Tchaj-wanu.

Když jsem si nakonec myslel, že po vtípku o Severní Koreji mě za trest odtáhnou zpátky do smradlavé Prahy, ve které se jim kdo ví, proč líbilo, a Karlův most považovali za fascinující památku, přišli dva Brazilci. Jeden mluvka, kterého jsem nikdy neznal a druhý Rodrigo (mladý sympaťák, který tu byl včera první den se mnou a přijel s jeho ženou si zlepšit angličtinu).

Ještě před hodinou mi tak korejská dívka, vedle které jsem seděl (víte, tak o které nevím, jak píše její jméno a oslovoval jsem ji raději „Hej“) řekla, že naše učitelka je někde na prázdninách a budeme mít supla na celý týden. Nějakou krabici, která naučí velké kulové. Tato informace mě poněkud vystrašila, jelikož celý život jsem měl neuvěřitelnou smůlu na učitele angličtiny. Prakticky nikdo z nich neuměl učit a jen jeden (Ústav jazyků FEKT) uměl anglicky. Skutečnost ohledně této lektorky by ovšem mnohem horší než jsem si vůbec dokázal představit. Přišla, zjistila, že špatně okopírovala nějaké papíry, tak zase odešla. Za 5 minut se vrátila, dala nám nějaké papíry s nudným textem, o kterém se dá říci, že byl vážně na nic a ve dvojicích jsme si o tom měli povídat. A jen tak mimochodem, tuto hovadinu, ze které se člověk nic nenaučí, a dělal jsem ji 8 let na gymplu, jsme prováděli celé dopoledne. Žádná gramatika, žádné zlepšování výslovnosti, zkrátka nic užitečného. Tak jak jsem se do školy těšil, tak jsem se také těšil až z ní vypadnu a budu moci jít do city center.

V centru jsem si pro oběd zašel do Tesca. Měli tam sendviče od jedné libry až po tři. Tak jsem popadl, co se mi nejvíce zamlouvalo, k tomu láhev s vodou a šel zaplatiti. Respektive stoupl si do dlouhé fronty a čekal… a čekal. Nemají tam totiž moc pokladních. Obvyklé je tam nakoupit a zaplatit u samoobslužných terminálů. Jenže tento způsob platby nezvládám já a zřejmě ani místní komunita důchodců :-D.



Po mém „obědě“ jsem si ještě zašel do Museum of the History of Science. Nebylo tam mnoho zajímavého. Tedy možná bylo, ale člověk si nemohl na nic sáhnout a nebyla tam ani žádná replika přístroje na měření, který by bylo možno si vyzkoušet. Takže jsem z muzea už po půl hodině odešel na autobus a jel domů.
Doma jsem si akorát přečetl velice „inteligentní“ email od anonymního pisálka, který narážel na můj pravopis hned první den, co jsem zde přijel a psal to pomalu v polospánku. A to je zřejmě všechno z dneška. Poslední co stojí za to napsat je zmínka o oblékání teenage Britek. Velká spousta z nich nosí punčocháče a kraťasy. Asi nějaký módní trend (podobné jako když v Baroku byla ideálem krásy „špekanda v růžových šatech“).

úterý 30. srpna 2011

Oxford, Anglie - 4. den (school)

Další den v Oxfordu a počasí? Extrémně hnusné… Na druhou stranu zde nespadla z nebe ani kapka a pořád lepší než když jednou svítí slunce a za další dvě minuty zmoknete. Na snídani jsem měl zase cereálie a sic je mám rád, tak už mi pomalu začínají lézt krkem :-D.

Dost už ale rutiny. Dnešní várku postřehů započnu zajímavým zjištěním, že „Mekáč“ je narvaný i ráno o půl osmé. Asi tu opravdu milují nezdravé jídlo… hlavně po ránu. K tomu se ovšem ještě dostanu později. Co mě opravdu zaujalo cestou do školy (jo dneska jsem se konečně dostal k tomu, proč jsem jel do Anglie :-D) byly odpadky. Včera byl bank holiday a asi se neuklízelo nebo bylo možná způsobeno tím, že byl víkend, každopádně před dveřmi obchodů a domů v centru se válely hromady pytlů s odpadky. Skoro to na některých místech vypadalo, jako když v Itálii před nějakým tím rokem neměli kde dávat odpadky a poté je musela uklízet armáda. Uklízeči na ulicích jsou převážně běloši, a když vysypávají koše, tak je zároveň leští. No řeknete sami… viděli jste někdy, aby se u nás na ulici leštili koše?



Další zajímavost jsem objevil, když mi hodinky ukazovaly ještě dost času do začátku školy. Šel jsem se tedy projít po jedné ze čtvrtí, která je určena převážně pro bydlení. Kromě toho, že tam mají na sloupech opravdu malé dopravní značky (dvacítka v kolečku je velká asi jako malý frgál/pizza), tak všechno mají z cihel a většina ulic si byla až neuvěřitelně podobná. Jako u nás se také staví domy z cihel, ale ne z takových malých a plných a navíc na to naházíme omítku. Tady nic takového není. Navíc když k tomu připočteme, že většina domů si je podobných jako vejce vejci a zahrady jsou ze přední části lemovány cihlovou zdí, tak si člověk na takové procházka zkrátka musí položit otázku, zdali není v Matrixu a architektovi se nechtělo nic vymýšlet, tak jen zkopíroval jednu ulici, aby si práci usnadnil.



To jsem s těmi ulicemi ovšem trochu odbočil (chtěl jsem odbočit ještě více a napsat o tom, že tu nemají zbytečně moc dopravních značek jako u nás, ale právě jsem to napsal, takže… :-D). Když jsem dorazil do své školy Kaplan College, musel jsem zajít na recepci a vyplnit nějaké papíry. Ano moje oblíbení papíry… Nebyla to sice žádná hrůza (pro ně asi potom jo, jelikož to museli pomě luštit), ale i tak tuto činnost nemám rád. Formuláře se vyplňovaly v místní kantýně a bylo tam se mnou spousta nováčků, takže když si člověk nevěděl s něčím rady, mohl se kdykoli zeptat.



Poté se nás ujal jeden boreček, který má na starosti akademické záležitosti a šli jsme si napsat rozřazovací test. Ten se skládal z poslechu, gramatiky a napsání krátkého dopisu o 80 slovech. Poslech byl v pohodě, gramatika také a dopis po mě zřejmě nepřečetli :-D. Během testu se také zkoušelo, jak dobře dokážeme mluvit. „Šón“ si vždy vybral dva z nás, vzal si je do své kanceláře a na chvíli si s nimi popovídal. Já jsem byl ve dvojici s jednou Brazilkou (když jsem s ní byl poté ve městě a povídal si s ní, tak jsem se dozvěděl, že jí je 23, už byla i v Paříži a má už za sebou hotovou univerzitu, na které studovala 5 let. Podle toho co mi říkala, tak tam dělají asi nějaký test na univerzitu a ona ho zvládla dříve než její spolužáci. Navíc vypadala celkem k světu (evropsko-exotický styl), mluvila velice dobře Anglicky a celkově fakt bedna. Opravdu mi lezly oči z důlku). Při pohovoru jsme vedli příjemnou konverzaci, odkud pocházíme, jak se jmenujeme, co nás motivuje k tomu, abychom se učili angličtinu. Zkrátka taková oddechovka. Pokud se tedy na tuto školu chystáte a nejste si jisti svojí angličtinou, tak vezte, že to je v pohodě. Od toho se zde dělá tento rozšiřovací test, aby vás mohli dát do správné skupiny. A kdybych nechtěl jít s jedním Slovákem do city center na cheeseburger do „Meka“, tak bych se místo toho mohl podívat na můj rozvrh a výsledky testu a dozvědět se, že jsem byl zařazen do jednoho z nejvyšších levelů. Mimochodem to, že mě zařadili tak vysoko, znamená jen jednu věc… můj rukopis není zase až tak „prasácký“ a nečitelný, jak jsem si původně myslel :-D. Na druhou stranu se zase budu muset více učit.



Jinak dobá věc na této škole je, že vám vše vysvětlí a pokud máte problém, tak i ochotně pomohou a váš problém se snaží řešit. Navíc jsou všichni velmi sympatičtí. Třeba dnešní prohlídku a seznámení nám obstarával Eric. První černoch, se kterým jsem kdy mluvil, neuvěřitelný pohodář a navíc jako by z oka vypadl Willum Smithovi.


Na oběd jsem si skočil do McDonald’s se Slovákem Viktorem a tajně tam fotil jen tlustou paní, jak se láduje hlava nehlava. :-D A už jsem zjistil, jak to s tou „anglickou Billou“. Řekl mi to kámoš, co bydlí v Birminghamu (Kobe). Je to přesně jak jsem si myslel. Když si koupíte na oběd ten sendvič a dvě nezdravé kraviny k tomu (chipsy a Colu), tak to máte vše jen za 3 libry.



No pro dnešek jsem již unavený. Zase jsem umýval hromadu špinavého nádobí, ale musí se nechat, že mi za to alespoň byli doopravdy vděční, což se moc často nevidí. Takže… Přidám ještě pár posledních postřehů ve zkrácené formě a recept na večeři, u které jsem sledoval přípravu.

První postřeh – na to, jaké tu mají počasí, tak blatníky jsem viděl pouze u kol typu „vehykl do šrotu“. Ostatní kola je většinou nemají.

Druhý postřeh – Dát si přilbu na hlavu když jedete na kole je v Anglii úplná samozřejmost. Prostě se tu dbá více na bezpečnost a prevenci.

Třetí postřeh – pokud si chcete dát oběd u McDonald’s, tak vystojíte pořádnou frontu. Chodí tam totiž ohromná masa lidí.

A teď recept na konec:
Upřímně ani nevím, jak se to jmenuje, ale je to francouzské a hodně dobré. Takže na pekáč dáte vrstu masa, cibule atp., potom uvaříte brambory, rozmačkáte (ale ne na kaši), nalijete tam mléko, smetanu a přidáte přibližně 3 žloutky. Promícháte, nanesete tlustou vrstvu na maso v pekáči, posypete sýrem a dáte do trouby zapéct (ale jen na chvíli, doku se sýr neroztopí a trochu nezhnědne). A to je vše. Jestli vám to bude chutnat i přesto, že jste to pohnojili, tak jste trapní narcisové. Pokud se vám to povede a bude vám to chutnat, tak bod pro vás… A pokud si myslíte, že se vám to povedlo a přesto vám to nechutná, tak se jděte bodnou, jelikož nevíte, co je dobré :-D.

Btw: Ještě sem něco napíši, než se nahrají fotky na internet. Měl jsem dnes tu čest si poprvé hrát s tablety v obchodě a bylo to super. Hlavně na hraní Angry Birds. Koukal jsem se i na Asus Transformer a co se týče konstrukce, tak velice solidní kousek HW. Pokud to vydají s Windows 8, tak do toho nejspíše jdu.

A ještě btw2: Co se týče té hromady lidí z celého světa, co jsem dneska potkal, tak o nic napíši něco více někdy příště. Co ovšem napíši teď hned, tak je „viděl jsem místo kde se natáčel Harry Potter“. Cool že (ok, byla to nuda, ale musím trochu hodit machra, jelikož to nevíte. Tedy teď už jo, ale co už)? :-D





pondělí 29. srpna 2011

Oxford, Anglie - 3. den (muzea a park)


Takže můj třetí den v Oxfordu. Vstanu, zase zamračeno. Opravdu jsem to nečekal :-D. Každopádně… Dnes jsem se rozhodl, že si všechny svoje postřehy budu zapisovat do poznámkového bloku v mobilu, abych měl všechno pěkně po ruce a na nic nezapomněl (mimochodem na snídani jsem si dal zase cereálie, jelikož lenost převálcovala pestrost stravy na celé čáře).

Když jsem vyšel ven a šel na autobus, upoutala mě cedule na stožáru s nápisem „Neigbourhood Warch Area“. Už jsem o tom slyšel ve škole. Jedná se o sdružení lidí, kteří se brání proti vandalismu a loupežím. Ve zkratce to jsou lidé, kteří jen hlídají ulice sobě a sousedům a když někoho načapají, že dělá to, co nemá, tak zavolají policajty. Toť asi tak vše, ale i tak je tato „sousedská hlídka“ zajímavá, porovnám-li to s pokusem českých nácků udělat toto v oblastech s velkou koncentrací „nepřizpůsobivých občanů“. Rozdíl je v tom, že tady opravdu slouží k ochraně majetku a u nás k propagaci extrémismu a zbytečnému vyvolávání sporů mezi jednotlivými sociálními a společenskými skupinami.



Poté, co jsem došel na autobusovou zastávku, zapsal jsem si poznámku o přechodech pro chodce na světelných křižovatkách a o samotných zastávkách. Takže k těm přechodům. Pokud se postavíte na přechod a čekáte, že vám blikne zelená, tak tam také můžete „zkysnout“ hoooodně dlouho. Tak dlouho, dokud někdo nezmáčkne tlačítko na sloupu. U nás zkrátka blikne zelená na přechodu, i když tam žádný chodec není, tady ne. Důsledek tohoto systému je, že mnohem plynulejší doprava. Jenom člověk nesmí zapomenout říct semaforům, že čeká, ale na to se dá rychle zvyknout. A co se týče těch autobusových zastávek, tak ty jsou naopak. Teď nemyslím naopak jako doprava, ale prostě klasická autobusová zastávka je u nás na chodníku a směrem do cesty, aby když si člověk sedne, tak viděl, jestli už autobus přijíždí. Tady to mají směrem od cesty většinou. A ani si tam člověk moc nesedne. Nemají tam totiž klasické lavičky, ale spíše jen takové plastové polo-sedátko-opěrátka.

Mimochodem na té zastávce jsem zjistil další zajímavé jevy. Třeba to, že když je „bank holiday“, tak busy nejezdí moc často. A další věc je, že černošky a černoši obecně mají velké rty a někteří žluté nehty. Navíc mi některé černošky připadaly jako těhotné a upřímně… ony asi těhotné byly a to bych je přitom typoval sotva na 15 let. Jinak když už jsem u hodnocení vzhledu, tak Angličanky (myslím ty originální) nejsou zrovna dvakrát pohledné a třeba Francouzky jsou zase o něco více „temperamentnější“ (vznětlivější a hlasitější) než je průměr. A také jim vůbec nerozumím, když po sobě hulákají. Jediné výmluvné gesto, které hovoří za vše, je prásknutí dveřmi.



To jsem ovšem o něco odbočil. Mým dnešním hlavním cílem bylo navštívit co nejvíce muzeí. Sousloví „co nejvíce“ bych měl dát spíše do uvozovek, jelikož jsem stihl projít jen 2 a navíc ty byly v jedné budově. Příčina toho proč můj plán nevyšel je prostá. Muzea v Anglii jsou naprosto „husto-kruto-přísná“. Prostě boží, promakané, zábavné, poučné, pěkné, … a zadarmo. Zkrátka vezměte si všechna přídavná jména, kterými můžete označit česká muzea a obraťte jejich význam. Ano opravu je to tam tak moc dobré.
První muzeum, které jsem navštívil bylo Oxford University Museum of Natural History. Jak již název napovídá, expozice je primárně zaměřena na historii přírody. Co si tedy pod tím představit? Chtěli jste někdy vidět Tyranosaura Rexe v jeho celé kráse? Zde máte možnost. Zajímalo vás někdy, jak velké čelisti měli vodní dravci před miliony let? Napovím, že velké a to tak, že člověk vedle nich vypadá jako morče vedle žraloka. Kdo se chtěl někdy dotýkat sto milionů let staré zkameněliny, živočichů, minerálů, prostě všeho možného a nemohl? Zde můžete. Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Mít jen jeden z těch exponátů v ČR a navíc kdyby se ho někdo dotkl, tak mu urazí ruce. Zde máte nápisy „Feeling good!“ a „TOUCH“. Pokud se jedná o křehký kus, tak napíší „Touch gently“. Zkrátka první muzeum ve kterém jsem byl, nenudil se nemohl se toho nabažit.



Další výčet zajímavostí je ten, že všechno máte rozděleno do skupin. Chce vidět savce z Afriky? Prostě jdete k této expozici. Stejně jako ptáci, lidé, dinosauři, či ryby. Všechno je přehledně seskládané, všude jsou naučné texty a spousty věcí se můžete dotýkat, jak dlouho chcete. Dokonce si můžete hrát se vzorky a digitálním mikroskopem a některé vzorky jsou i živé (ty bohužel nejsou staré miliony let :-D).
U vchodu/východu do muzea máte obchod se suvenýry. Pokud se vám něco zalíbí, můžete si zde vybrat z různých minerálů, knížek, žraločích zubů, sošek, náramků atd. Ceny se pohybují od několika málo liber do… no prostě některé věci jsou trochu dražší. :-) Ale i tak se mi podařilo koupit velice pěkné věci a ty přitom stály jen okolo 20 liber.



Další muzeum, co jsem navštívil, bylo Pitt Rivers Museum. Respektive muzeum antropologie. V zásadě je v jedné budově s muzeem přírody, takže od kostry dinosaurů se dostanete hnedka k výstavě o lidech. Kdybych měl zkrátit, co všechno v tomto muzeu je, tak můžu jednoduše napsat „vše o lidech ve 3 patrech“. Usmyslete si prakticky cokoli, co vás zajímalo o lidské historii a kultuře a máte velice solidní šanci, že to zde najdete. Chce vidět, jak různé kultury přistupovali ke kouření, výrobě lan, stavbám, dopravě, zbraním, hudbě atd.? Není problém. Najdete zde výstavu všech různých fajfek, lodí, miniatur domů, originální samurajské meče i moderní samopaly. Zkrátka vše pod jednou střechou, zadarmo i s obchodem se suvenýry.



Pokud jsou na vás dvě muzea po sobě moc a chcete si dát přestávku jako já, kousek odtud je nádherný park Oxfordské Univerzity. Jsou tam aleje stromů, velké prostranství s krásnou trávou a lavičky.
Co se týče anglického trávníku. Je zelený, hustý, krátký a prostě vypadá fakt dobře. Podivné ovšem je, že za celé 3 dny jsem v Oxfordu neviděl jedinou sekačku na trávu a ani zahradníka. Prostě nic takového. Nevím, jestli to sečou v noci, jestli je to speciálně vyšlechtěná tráva nebo to při natáčení Harryho Pottera nějak očarovali, ale trávním je vždy upravený a posekaný. Mimochodem k trávníku se váže jedna zajímavost, co jsem se dozvěděl od místní rodiny. Na univerzitní trávník (teď nemyslím ten v parku) smí vstoupit pouze učitelé. Nikdo jiný. Stejně tak další zvláštnost je, že ke zkouškám musí chodit studenti v přesně předepsaném oblečení, nebo mají smůlu. Naštěstí u nás na fakultě to je všem někde a na zkoušky se chodí pomalu i v teplákách. :-D Jediný, koho si pamatuji v obleku, byl kámoš, který dal jen dvě zkoušky a v dalším semestru letěl ze školy.



Jinak zajímavé také je, že snad na všech lavičkách v parku jsou vyryta jména slavných osobností a co tady dělali. Spousta jmen mi byla povědomá a hromadě dalších jsem nikdy neslyšel. Ale i tak to je pozoruhodné. Asi něco jako jedna mladá slečna, která si byla zaběhat, ale byla v matrix módu. Běžela jen o něco rychleji, než jsem se já loudal kolem řeky a to jsem se opravdu vlekl, jak to jen šlo. :-D Jo a ještě jedna atrakce. Pokud se chcete projet na pramici jako v Benátkách, tak máte možnost. Navíc ji kormidlují velice milí lidé. Zrovna když jsem si jednu pramici fotil, tak holčina, která tam máchala s tou hůlkou, na mě dokonce zamávala.





Cestou do city center jsem ještě potkal několik studentů, kteří byli zcela odlišní než mí kolegové na fakultě. Loudali se, popíjeli kávu a vypadali bezstarostně. Přesný opak toho, když člověk musí opustit osmi hodinový maraton přednášek, aby se vůbec mohl najíst a když se zadají projekty, tak někteří studenti berou antidepresiva, aby se z toho nezhroutili. Zkrátka taková studentská idylka.

Na konec přihodím ještě pár postřehů z rodiny. Co mi bylo řečeno, tak Angličané, sic poměrně otevření, tak svůj dům považují za vrchol svého soukromí. Dokonce to jde až tak daleko, že tam nepozívají téměř žádné návštěvy. Pokud se chtějí sejít s kamarády, tak jdou na pivo do hospody. V tomto ohledu je tato francouzská rodina zcela jiná. Říkali mi, že mají dům pořád plný lidí a že někdy večeří klidně i v 8 lidech. Občas si ale člověk musí dát pozor na to, že jižanské národy jsou trochu vznětlivější a trochu se rafnou u večeře kvůli neuklizenému pokoji. Ale to je zde asi běžné a asi to ani neberou jako my v Česku. Stejně jako umývání nádobí. Celý den všechno hází špinavé po kuchyni a na večer tu kopu nádobí umývají a to ještě jen tak lehce. Takže pokud se jim chcete zavděčit a zrovna se nudíte, tak to po nich umyjte. Alespoň si tím zajistíte čisté nádobí na další večeři. :-D


Odkaz na fotky:


Oxford, Anglie - 2. den


Když jsem se probudil do druhého dne v Oxfordu, ani mě nepřekvapilo, že je obloha zamračená. Je to zkrátka klasické počasí. Tady nemají škaredě, nebo pěkně. Tady mají něco mezi tím. Dokonce tu není ani horko ani zima. Když si oblečete pouze tričko, tak vám při prohlížení památek bude zima a když si na sebe dáte mikinu, tak vám je zase horko. Ideální je mít rozepínací mikinu, která tento problém eliminuje.



Jinak co se týče snídaní v Anglii, tak ty klasické velké a nezdravé snídaně již prý nejsou tak časté (a navíc můj ruský kolega říkal, že jsou pěkně drahé, zato nedobře chutnají :-D). Na druhou stranu jediné, co mi zde prakticky nabídli, jsou cereálie a mléko. Jako ano, je to jednoduché, rychlé a asi také zdravé. Ovšem pokud dostanete chuť na tmavý chléb se šunkou, tak asi pojdete hlady. Jediný chléb, který tu je ten toastový a navíc ho ani neopékají (respektive jsem tu ještě nenašel toustovač, či topinkovač).

Chvíli poté, co rodina vstala, jsem se rozhodl jít/jet do města (mimochodem, kdyby to někoho zajímalo, tak bylo skoro půl jedenácté, takže se tu zřejmě vyspává trochu déle). Jízdenka se tu dá koupit na týden za 16 liber a můžete jet kterýmkoli městským busem. Záměrně zde píši kterýmkoli, jelikož veřejná doprava je zde privatizována a když si nedáte pozor, tak si lehce koupíte lístek k jednomu dopravci a poté zjistíte, že druhý vám ho neuzná. Celkově jsou v Oxfordu 3 nebo více dopravních společností a každá má jinou barvu. Pokud si tedy koupíte pouze zelenou, jako nějaký kámoš od mého „spolubydlícího“, tak se také může stát, že takový autobus zde ani nepotkáte a budou to zbytečně vyhozené peníze.



Mimochodem autobusy jsou zde vážně skvělé. Mají dvě patra, hybridní pohon, pohodné sedačky, jsou nízkopodlažní a navíc když autobus zastaví u zastávky, tak mu podvozek u dveří ještě více klesne, takže se tam nevytvoří ani schod. A přesto všechno, pokud je v autobuse někdo postižený nebo na vozíčku (vždy jsou v přední části autobusu místa pro handicapované), tak řidič ještě vystoupí a vysune nájezdnou rampu (a přitom ani není důvod). To vše zcela v klidu a ještě se usmívá. Ne jak u nás, že cokoli chcete po řidiči, tak se zatváří jako byste po něm chtěli modré z nebe.

Když dojedete do city center, tak doporučuji památky procházet tak nějak systematicky a především ulici za ulicí, i kdyby se vám zdálo, že to je zbytečné a chodíte pořád kolem toho jednoho místa. V každé uličce (i té nejzapadlejší) jsou zajímavé budovy a obchody, či kavárny. Abych řekl pravdu, tak o drtivé většině místních staveb nemám ani páru, co jsou zač, ale když jdete například kolem budovy, která vypadá jako vystřižená z Harryho Potter, tak vězte, že je z Harryho Pottera . Díky nádherným stavbám a příjemné atmosféře se zde natáčí hromada filmů, a pokud uvidíte skupinku nějakých lidí, kteří se divně chovají, tak to není nic neobvyklého, prostě se zřejmě něco natáčí.



Pokud vás prohlížení památek unaví a máte již hlad, tak vězte, že zde žádný normální oběd neseženete. Můžete si sice zajít do restaurace, ale za jedno jídlo, tak necháte své celoživotní úspory. Stejně většina lidí zde ani moc neobědvá. Zkrátka skočí do obchodu a koupí si sendvič. Když jsem to viděl, rozhodl jsem se, že to zkusím také a skočil jsem do obchodu, který vypadal, asi něco jako anglická Billa. Zamířil k regálu s bagetami a sendviči a vybíral, co vypadá tak nějak chutně. Většina baget, tak stojí do tří liber (2.50, 2.70 atp.). Na regálu byly i cedulky s nápisem „bla bla do 3 pounds“. Neměl jsem ani páru, co to znamená, ale říkal jsem si, že když většina věcí, tak stojí do tří liber, tak to je asi nějaké generalizující upozornění. Prostě jsem si vzal sendvič a šel k pokladně (nevím proč, ale v obchodech u pokladen jsou samí Indové), kde mi prodavačka začala něco vysvětlovat s regálem a třemi librami. Bohužel mluvila moc rychle a měla divný přízvuk, takže jsem toho moc nepobral, ale myslím, že říkala něco v tom smyslu, že když si k tomu sendviči koupím ještě brambůrky a kolu, tak to bude vše jen za 3 libry. Bohužel nechtěl jsem ani mastné brambůrky, ani přeslazenou kolu a marně jsem se jí to snažil vysvětlit. Nakonec jsem jí prostě dal 3 libry a odfčel, dříve než do mě začne zase něco „valit“.



Mimochodem peníze jsou kapitola sama pro sebe. Na všech je královna, mince s malou hodnotou jsou větší než „jednolibrovka“ a na půlce z nich není číslo, ale jen drobný nápis na okrajích, který vám řekne, o jakou minci se jedná. Takže pokud všude platíte dvaceti-librovkou, brzy vám peněženka praskne kvůli enormnímu množství drobných, kterých se není jak zbavit… Respektive jedna možnost tu je. Rozdat ty mince bezdomovcům. Od kolegy Rusa jsem slyšel, že často prodávají časopisy, ale zatím jsem nikoho s časopisem neviděl. Většinou jen sedí na lavičkách v centru. První den ovšem za mnou jedna „houmlessačka“ přišla, foukla mi dým do tváře a chtěla drobáky. Tak to jsem jí poslal do… jelikož já kouř nenávidím a obzvlášť ne, když mi ho někdo foukne do tváře. Ale jinak je to celkem dobrá cesta, jak se zbavit nepoužitelných mincí.


To je asi tak z druhého dne všechno. Mám sice ještě několik postřehů ohledně imigrantů a náctiletých Britek, které si myslí, že umí zpívat, ale to si nechám na příště.

Odkaz na album:
https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford28Srpna2011

neděle 28. srpna 2011

Oxford, Anglie - 1. den

První věc, které si všimnete, když přiletíte do Anglie je počasí. Jen co letadlo dosedlo na Heathrow, tak začalo pršet. Než jsem stačil vysednou, tak zase přestalo, když mi dojely zavazadla a šel na bus, tak zase pršelo, než bus dojel (3 minuty), tak zase přestalo aby o dva kilometry dále na dálnici zase mohlo pršet.

Další věc, které si člověk všimne je až přehnaná zdvořilost. Jízdenka na bus mi měla platit až od 16:00, ale normálně stačilo přijít za řidičem, vysvětlit mu, že tu jsem dříve, on se usmál, řekl jak je všechno v poho a boží, dal mi zavazadlo do kufru a bylo. A když měla jedna paní problémy s lístkem, za které nemohla, tak došel za nějakou dívčinou na letišti, která za to mohla seřval ji kvůli nějaké smlouvě, vyřešil to a jelo se s 10 minutovým zpožděním o kterém ještě do mikrofonu vtipkoval.



Autobusy jsou jinak pěkné, moderní a prostorné... a mají pásy... a ty pásy se mají zapínat. Nezvyk, stejně jako to, že se tam jezdí na druhé straně. I malé děcko si je toho vědomo, ale to je jen teorie ze školy. Praxe je asi taková, že když jsem dojel do Oxfordu, vystoupil z autobusu a chtěl přejít cestu, tak mě málem přejelo auto. Důvod? Podíval jsem se na špatnou stranu. :-D

Každopádně byl jsem tu o 2 hodiny dříve a svítilo slunce. Ideální na 5 kilometrovou procházku k rodině a cestou přes city center na vyfocení prvních fotografií...  Až po sem pěkná myšlenka, o kilometr a půl zničená "anglickým" počasím. Prostě klasika, na kterou si člověk musí zvyknout (asi něco jako na klasickou klasicistní hudbu v letadlech British Airways).



Nicméně, když jsem konečně došel na místo určení a zazvonil... podruhé zazvonil a nikdo neotvíral, došlo mi, že bych mohl zaklepat, jelikož zřejmě nešel zvonek. Otevřít mi přišla jedna holčina (je jí čtrvnáct, ale vypadá tak na 18 a jelikož jsem si myslel, že to je ta starší dcera a navíc poplet jména, tak jsem se nakonec strefil :-D), která mi ukázala co a jak a kde mám pokoj... Můj spolubydlící, nějaký programátor z Moskvy se zrovna balil (po měsíci odjížděl domů) a nabídl mi, jestli s ním nechci jet zpátky na Gloucester Green a že pokecáme.

Tak jsme zašli na bus k Original Swan a jeli do city center, přičemž mi po cestě vysvětloval, jak to tu chodí. Původně prý přijel jen s batohem, ale jelikož tu mají velice levné oblečení (boty 7 liber, jeansy 5 liber, pěkný cestovní kufr jen za stovku), tak si toho nakoupil hromadu i s kufrem. Jinak co mi tak říkal, tak přistěhovalci jsou povětšinou slušní, policisté milí a můžete se je na cokoli zeptat (v Moskvě jsou prý policisté pěkné hovada). Jo a když už jsem u těch přistěhovalců. Klasický bílý evropan tu je minorita a většina z nich jsou spíše turisté. Takže nemá smysl na Araby, černochy, Turky, Indy (jsou tu snad všechny národnosti a barvy) tlemit, jelikož by se také člověk vytlemil. Časem si zkrátka zvyknete, ale i tak je to Středoevropana a východněji divné, jelikož u nás jsou jen jinak barevní naši spoluobčané a občas ve ve velkém městě narazíte i na někoho jiného, přičemž si na něj půlka Čechů, co jde kolem ukazuje a fotí se (jako můj kámoš, který když na gymplu uviděl černocha v Praze, tak se s ním prostě musel vyfotit a chudák nechápal o co jde :-D). Hlavně má slova nechápejte nijak rasisticky (je v dnešní době nějak moc moderní). Prostě je tu spousta jiných lidí, kteří jsou ve většině v pohodě, ale člověk jako já na ně není zvyklý a nerozumí jejich způsobu chování.



Ale zpátky k rodině. Jsou to Francouzi, kteří zde žijí 7 let (matka Belgičanka, otec na půl Ital na půl Francouz, seznámili se v Maroku) a je myslím i celkem výhoda. Pokud se jich totiž zeptám na něco, co nepovažuji za normální nebo tomu zkrátka nerozumím, tak vědí, proč se ptám, jelikož oni se na to ptali před několika lety také. Například... Proč tu mají dva kohoutky na vody (za boha jsem si nemohl vzpomenout, že to je tap :-D). Jeden s nápisem "Hot" a druhý s "Cold". Nic mezi tím. Prostě buď si pustíte teplou vodu nebo studenou. Pokud chcete něco mezi tím, tak máte smůlu. :-D Nebo další otázka. Proč se jezdí na druhé straně? ... Mimochodem odpověď na tyto otázky, stejně jako na většinu podobných je TRADICE.

Další plus, proč být v rodině Francouzů je, že vaří francouzská a italská jídla, tedy má oblíbená. Těstoviny byly sice trochu rozvařené a na Itálii to nemělo, ale jinak vynikající večeře v pohodové rodinné atmosféře. Pustí se TV (reklamy a x-faktor... klasická britská zábava, kterou mladé Angličanky silně prožívají a s plnou pusou komentují :-D), zapálí svíčky a kecá se. Zkrátka jídlo dobré, zábava dobrá a ještě se člověk naučí něco anglicky.


Odkaz na album je zde:

úterý 16. srpna 2011

Piskvorky - alpha v003.95c

Vytvořil jsem svou první "větší" aplikaci v Javě. Jedná se o v zásadě o klasické piškvorky s několika vychytávkami.

Ve hře je možno si vytvořit účet s heslem, do kterého se zapisují statistické informace ze hry. Vzhledem k tomu, že jde teprve o alpha verzi programu, tak datová data objektu hráče nesou pouze informaci se jménem, heslem, počtem výher, proher a "výherní šňůry" (upozornění: heslo není nijak chráněno).


Ve hře jsou dva základní módy.

Multiplayer:
Tento mód je imitací, kdy dva hráči hrají na papíře proti sobě. Není na tom nic zázračného. Kdo dříve propojí určitý počet políček označených svým znakem, tak vyhrává (standardně je 5, ale dá se změnit, viz. Settings). Vítězovi se ukáže jeho velký znak u nápisu "WINNER:" a jeho skóre se započítá k účtu za který hraje.


Nová hra se začíná tlačítkem "START GAME". Další hru začíná defaultně hráč, který prohrál, ale v nastavení je možno toto pravidlo změnit.

Pokud hraje hru více hráčů než dva, zle se v průběhu hry přihlásit za jiný účet, ovšem výhra se započítá pouze hráči, který byl v době výhry přihlášený. Stejně tak to je s prohrou.

Chcete-li si prohlédnout své dosavadní skóre, tak tlačítko "view stats" zatím nefunguje (stále to je alpa verze). Ovšem plánuji tuto funkci doprogramovat, pokud na to budu mít čas a chuť.

EDIT: Tlačítko "view stats" již funguje, viz. obrázek. Jediné, co musíte udělat pro zobrazení svého skóre z účtu je přihlásit se buď za křížek nebo kolečko.



Vs. computer:
V tomto módu se hraje proti umělé inteligenci. Abych řekl pravdu, tak je spíše na trénování útoku a strategie než na opravdové hry. AI (Artificial Intelligence) se totiž umí jen bránit a zvládá pouze základy útoku. A vzhledem k tomu, že bez útočení se špatně vyhrává, tak ani AI nemá moc šancí na výhru, pokud na ni útočíte ze všech stran. Každopádně na natrénování základů útočení dostatečné.


Mezi multiplayerem a módem proti AI se dá libovolně přecházet. To znamená, že pokud proti sobě hrají dva hráči a jeden z nich chce "poradit" od AI, tak se může přepnout a ona bude hrát proti protihráči. (upozornění: pokud se přepnete z MP do AI módu, tak táhne protivník a až poté AI, kvůli vyváženosti hry).

Případná výhra, či prohra proti AI se do nezapočítává do hráčových statistik. Tyto statistiky slouží pouze pro hraní Multiplayru mezi dvěma hráči.

Settings:
Poslední záložkou v horním menu je nastavení hry, přičemž samotná nastavení jsou rozdělena do několika skupin.
  • PLAYING FIELD
V této části se nastavuje hrací plocha. Lze si vybrat počet řádků i sloupců nezávisle na sobě, stejně tak jako velikost ikon.

Aplikace nastavení do současné hry, stejně jako styl ikon zatím není funkční.

Pro znovu vygenerování hrací plochy je potřeba kliknout na tlačítko "RE-GENERATE FIELD".

  • RULES
Aneb pravidla hry. Je možné si zde nastavit na kolik propojení se hraje a také je tu možnost "darovat" začínajícímu hráči určitý počet tahů k dobru. Tuto věc jsem zde zabudoval, pokud by proti sobě hráli dva hráči na diametrálně rozdílném levelu.

Další možností je výběr, kdo hru začíná. Zbývající nastavení ohledně časovače zatím není funkční.

  • ARTIFICIAL INTELLIGENCE
Tato část nastavení se týká umělé inteligence. K dispozici je nastavení, především k přizpůsobení si stylu hry ke tréningu. Zle vypnout jak pokročilý útok (který ještě není implementován), tak pokročilou obranu (zde je rozdíl znatelnější).

Můžete si také nastavit koeficienty pro útok i obranu a to jako do směrů s označením "direct" (nahoru-dolů, doprava-doleva), tak do směrů "diagonal" (šikmo).


Licence:
Aplikace "Piskvorky - alpha v003.xx" je zdarma stažitelná a volně šiřitelná (kromě zvuků, které nejsou mým výtvorem a jsou "vybrané" z Heroes of Newerth, ale v rámci studijních záležitostí by se to snad dalo tolerovat).

Instalace:
Instalace hry je velice snadná. Do počítače si stáhnete soubor "Piskvorky...blabla.zip" (níže jsou dva odkazy na server fakultní server VUT FIT a moje vlastní FTP jako mirror), kde naleznete README.TXT (návod pokud jste offline) a složku se samotnou hrou. Tuto složku rozbalíte na vámi určené místo v počítači.

Po rozbalení složky v ní naleznete soubor "Piskvorky_v003.jar", na který stačí kliknou a hry by měla bez problémů jet.

Pokud chcete hru spustit přes příkaz v terminálu (Win+R a napsat "cmd"), můžete. Stačí se nasměrovat do složky s rozbalenou hrou (příkaz "cd") a napsat "java -jar "Piskvorky_v003.jar"".

Jelikož je program psán v Javě, je vhodné ji mít nainstalovanou. Pokud ji nemáte, dá se stáhnout ze stránek http://www.java.com/en/download/ (zdarma).

Co se týče kompatibility, tak hra byla testována na Windows 7 64b i 32b Home Premium a Windows XP 32b. Na těchto operačních systémech (předpokládám, že i na MS Windows Vista a Windows 8) by měla běžet v pořádku. Testoval jsem také Linux (Mint 11 64b a Ubuntu 11.10 64b alpha 1), kde by jsem zaznamenal výrazné problémy s GUI, takže zde za nic neručím.

DOWNLOAD:
Link xmarec12@fit.vutbr.cz:

Mirror cejky.xf.cz: