úterý 14. října 2008

Až za hranici, jež neexistuje.

Téma rovnoprávnosti mužů a žen tu je už odedávna. Ať už byl ve společnosti zaveden patriarchální, či matriarchální řád, stále zde byl někdo, kdo měl navrch a byl nadřízený tomu druhému. To ovšem v dnešní době tak zcela neplatí. Moderní evropská společnost jakožto celek vychází z tradice, která byla ovlivněna křesťanskou vírou, přičemž nejvíce je zasažena oblast rodiny.

Rodina je jak známo základ. Zde se nabízí otázka: „Základ čeho?“. Odpovědí může být několik a může se nad nimi obšírně filozofovat. Já to beru tak, že člověk je definován jako „zoon politikon“, tudíž musí již od raného dětství v nějaké společnosti žít. No a tou bazální societou je dle mého názoru rodina, jelikož v ní se odehrává dětství člověka, jež má zcela zásadní důsledky na pozdější rozvoj a život jedince a jeho následné zařazení do systému, který jsme si mi, lidé vytvořili. A právě systém (myšleno - fungování lidí jako celku) ve kterém žijeme, ovlivňuje naše životy. Určitý řád, který je v naší evropské kultuře, zajišťuje v právní rovině maximální rovnoprávnost žen a mužů. To znamená, že se nemůže stát věc typu: „Je nám líto, ale jelikož jste žena, tak zde nemůžete pracovat“ nebo to samé, ale naopak: „Kvalifikaci a zkušenosti sice máte, ale my jsme si na tuto pozici představovali někoho více… ženštějšího.“. Pokud se něco takového stane a dotyčný/á to požene až k soudu, tak zákon stojí na jeho straně a dostane tučné odškodné.

Ovšem jiná je situace v rodinách. Jak jsem již zmiňoval na začátku, tak rodina je spíše „tradiční institucí“, která má moderní ustálenou podobu zakořeněnou v křesťanské víře. Už jen tím faktem se tudíž stává tato základní část společnosti patriarchální. To se týká především křesťanských rodin, kde se drží pravidla „sloužit Pánu“. Tímto vůbec neříkám, že žena je v takovéto rodině nějakým otrokem nebo to dokonce snižuje její význam. Jen si to s sebou nese určitou pachuť. Navíc přihlédneme-li k tomu, že v takovémto typu rodiny má hlavní a rozhodující slovo převážně muž, tak použití slova patriarchální je zde zcela na místě.

V dnešních kosmopolitních rodinách, které nejsou nějakým způsobem ovlivněny vírou a náboženstvím, je role ženy a muže dána spíše tím, jak se partneři dohodnout. Samozřejmě, že ve věcech, ve kterých se pár shodnout nemůže, musí padnout nějaké konečné rozhodnutí, ale tady už neplatí, že poslední slovo má muž. Otevírá se tak obrovský prostor ženám vedoucím pár, protože zde se můžou rozhodnout nejen samy za sebe, ale také za partnera a vyřešit tak určitý problém jednou provždy. Pokud se tedy partneři dohodnou, že muž bude na mateřské dovolené, jelikož žena chce chodit do práce, tak to není takový problém jako v jiných rodinách.

Co se týče rovnoprávnosti, tak doufám, že jsem v předešlých odstavcích dostatečně vyjádřil svůj názor na fungování rodin a rovnoprávnost obou pohlaví ve společnosti a provázanosti s právem. Nicméně jsem se chtěl zmínit ještě o jedné věci související s tímto tématem. Mám na mysli feministky. Je to podle mě hnutí v dnešní době již zcela zbytečné, které se snaží zviditelnit především tím, že se snaží jít proti proudu v rybníce. Pořád jen krouží dokola a nedošlo jim, že v rybníku je stojatá voda. Tyto emancipované ženy poukazující na imparitu mezi muži a ženami již nemají s bojem za rovnoprávnost vůbec nic společného. A přestože bojují zuby nehty, tak ničeho nedosáhnou, jelikož bojují na nesprávné frontě. Místo aby se zaměřily na rovnoprávnost v některých rodinách nebo u islámu, tak hledají diskriminaci někde jinde. Některé články od českých feministek jsou vážně k breku, a místo aby se snažily něco řešit, tak jsou pouze lidem obou pohlaví k smíchu (pzn. Smát se a brečet můžete zároveň). Pokud je už diskriminace, že se ženám s dlouhými nehty špatně píše na klávesnici, nebo mají problém s ovládáním dotykových displejů, tak by se radši měly zamyslet a toto sdružení rozpustit.

No a co říci na závěr? Myslím, že všechno důležité, co jsem sdělit chtěl, bylo řečeno. Bohužel jsem se nedostal k okrajovým věcem toho téma z důvodu jeho obšírnosti a navíc by to přesahovalo rámec standardní slohové práce. Takže doufám, že jste se četbou na chvíli zabavili a třeba i „obohatili“ o některé z mých názorů.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

7.a8

úterý 7. října 2008

Vzhůru do nekonečna a ještě dál.

Jednou ze základních otázek studenta je: „Jak se mám naučit takovou hromadu informací?“ a jednou z nejpalčivějších otázek správného učitele by mělo být: „Jak mám studenty naučit tolik učiva?“. Odpověď ovšem není vždy tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. V dnešní době přísloví „Učit se a učit.“ moc nepomáhá. Vzhledem k tomu, že základem učení je, aby si student/žák zapamatoval určité množství informací a ono těch informací rok od roku přibývá, tak se nutně musí dojít k závěru, že buď se studenti nebudou schopni naučit tolik látky, nebo se v některých předmětech budou muset vypustit podrobnosti na úkor přidání nových informací. Ono totiž není možno (respektive teoreticky je), aby se informace v průběhu času hromadily na sebe, bez toho aby se zavedla jiná metodika výuky, nebo se generacím, jež přijde po nás, zvýšila mozková kapacita. Jak se tento problém vyřeší… nevím. Ale pokud se s tím časem něco neudělá, tak „študáci třetího tisíciletí“ půjdou do kytek.

Co se týče stylu výuky na školách, tak ten byl vždy v rukou jednotlivých kantorů a předpokládám, že to tak i nadále zůstane. Každý učitel se snaží vést hodinu svým způsobem a naštěstí neexistuje nějaká obecná definice, jak by se správně učit mělo. Pravda, je že se vyskytují i učitelé, kteří toho moc nenaučí, ale co už. Alespoň je více času učit se do jiných předmětů (pokud učitel, co neučí, neočekává, že studenti budou něco umět). Je opravdu obrovské množství vyučovacích technik a záleží vždy jen na daném člověku, jaký způsob si vybere.

Mě osobně se líbí, když má lektor v hodině určitý systém a toho se drží. Preferuji spíše strukturovanou výuku, která na sebe postupně navazuje. Možná si řekne, že jsem divný, když chci takového učitele, ale přeci jenom je výhodnější podívat se na látku do sešitu a jasně vidět, co probíráme. Pokud poslouchám zmatený výklad, tak ani nemůžu mít přehledné zápisky a tudíž se následné učení stává utrpením. Nicméně tím, že chci mít jasnou výuku nic, neříkám o tom, jak by se měl vyučující chovat. Pokud dotyčný příde do hodiny a začne vykládat jako robot nazpaměť naučený text a studenti jako“stádo volů“ sedí v lavici, tupě zírají a jen si něco píší, tak to rozhodně není dobře. Lektor by měl v první řadě studenty motivovat k tomu, aby se v jeho hodině aktivně učili a dávali pozor. V druhé řadě by nebylo čas od času špatné, aby o nějakém tématu proběhla diskuze a žáci „dostali možnost“ se vyjádřit. Vzhledem k tomu, že dnešní mládež má s verbálním výkladem svých myšlenek poměrně značné problémy, tak by nebylo od věci něco takové občas zkusit.

Jak bude vyučování v horizontu následujících 50 let probíhat je zatím ve hvězdách. Přesněji řečeno, toto rozhodnutí je na politicích a pedagozích. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak si lidé za to zodpovědní poradí s narůstajícím množstvím informací, flexibilitou výuky, přizpůsobováním obsahu látky moderní době a stále se zvyšujícím nárokům na člověka jako jedince ve společnosti.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

7.A8

středa 1. října 2008

The dream of life...

Nikdo se tomu nesměje.... LOL
Jo jinak na maxarei vzniklo fórum s poezií. :-)
Určitě tam bude časem pěkné počteníčko. :-)

Na tebe přec myslím každičký den,
bohužel stále vím, že je to sen.
V náručí držet Tě přál bych si moc,
však já stále čekám, až bude noc.

Ta všechno skryje, tak jak sníh růže,
a co pak sám s sebou člověk tu zmůže?
Dívat se na sebe a vidět stín,
vidět si do vnitra míně a míň.

Všeho se vzdáti a nic nemíti,
pouze v mysli zas o tobě sníti.
Přemýšlet, nebát se, jen nemít strach,
vše se zas promění v tajemný prach.

Vítr jej rozfouká do světa širého,
tím skončí trápení člověka zbylého.
Poté až procitne a spatří svět,
v rukou mu vyroste překrásný květ.

Na hruď jej přitiskne, srdce se rozbuší,
medovým hlasem mu zazpívá do uší.
Písničku o stínu… ten pohltí svět,
a poté zůstane jen tento květ.