úterý 9. prosince 2008

Time machine, aneb procházka časem

Toto téma jsem si vybral především z důvodu, že se na něj dá nahlížet z více úhlů pohledu. Můžeme na něj pohlédnout očima fyzika, neurologa, či filozofa a přitom každé z těchto pojetí má své kouzlo a je svým způsobem zajímavé. Samozřejmě, že každý člověk je jinak zaměřený a zajímá ho něco jiného, nicméně občas není na škodu, vnímat věci i v jiném kontextu a podání.

Základní otázka, kterou bychom si mohli položit, zní: „Co to vlastně je cestování časem?“. No já bych na to odpovědět asi, tak že to je „myšlenka“ a to pro všechny tři případy. Tedy jak v koncepci fyziků, tak neurologů a filozofů, přičemž se tyto oblasti mohou částečně prolínat.

Lidé byli evolucí stvořeni tak, že využívají potenciál mozku více, jak ostatní druhy zvířat. Naše schopnosti myslet na vyšší úrovni nám dávají možnost jakéhosi pomyslného cestování časem. Když totiž člověk myslí, tak jsou aktivovány určité části mozku. Co se ovšem děje, pokud lidí „nemyslí“, respektive pokud nemyslí aktivně? Toto je otázka, na jejíž zodpovězení by mi nestačil ani další papír A4. Přesto ve zkratce bych mohl říci, že „něco“ děláme (pokud opravdu nic neděláme, tak jsme mrtví). Mozek za těchto podmínek upadá do stavu, takzvaného „temného systému“. Zde se můžeme procházet po časové ose, tam a zpátky a navíc libovolnou rychlostí. To znamená, že se můžeme dostat jak do minulosti, tak do budoucnosti. Prožívat, krásné zážitky, které jsme měli, když jsme byli u moře a myslet na to jaké to bude na Vánoce u vánočního stromku. Můžeme myslet na cokoli, co se stalo nebo nejspíše stane a tím si můžeme oddychnout od reality. Bohužel ne všichni tuto možnost mají. Osoby trpící například Alzheimerovou nemocí se stávají jakýmisi zajatci přítomnosti, jelikož si nepamatují včera, nevidí ani své zítra a tím pádem přicházejí o jakousi hypotetickou schopnost cestování časem.

Další možnost cesty v čase se otevírá před branami fyziků již od dob Einsteinovy speciální teorie relativity. Ta teoreticky tvrdí, že „cestovat v čase“ se dá. Pokud se totiž nějaké těleso přiblíží k rychlosti světla, tak se pro něj čas z hlediska ostatních zpomalí, což vlastně znamená, že těleso cestuje do budoucnosti. Stejného efektu se dá dosáhnout i s obecnou teorií relativity, při pobytu v extrémně silném gravitačním poli (prostor a čas neexistují samostatně, ale jsou jedno na druhém závislé a tím vzniká pojem časoprostor (černé díry)). Bohužel ani jeden z těchto způsobů neumožňuje vrácení zpět do výchozí doby.

V další části této problematiky se již dostáváme do zajímavějších vod. Odborníci se zde totiž štěpí na dva rozdílné tábory. Podle jedněch, totiž může při cestování do minulosti dojít k „časovému paradoxu“. V teoretické praxi to znamená, že bych se vrátil do minulosti a moje akce (zabití dědy v 2. Světové válce) by zamezila reakci, díky níž bych vznikl a odcestoval do minulosti. Já vím… Je v tom asi teďka zmatek, ale už nevím jak jinak tento jev vysvětlit.

Ta druhá skupina odborníků zastává názor, že k tomuto paradoxu vůbec nemusí dojít a svá tvrzení opírají o pojmy jako „částice s uzavřenou světočárou“ nebo „pohybové rovnice“, které zůstávají konzistentní i v systémech s uměle zavedeným strojem času.

Existuje i další teorie, podle které se dá vrátit pouze do bodu, kdy je vymyšlen stroj času atd. Otázkou ovšem stále zůstává: „Proč vůbec někam v čase cestovat?“. Zavedu-li sem trošku filozofie, tak by se dalo také říci, že lidé v čase cestují také reálně. A to způsobem, že pouze žijí. Jen si to tak vezměte. Narodíte se a za 80 let zemřete. Tudíž jste za svůj život cestovali celých 80 let času dopředu. Pravda… Na konci této cesty zemřete, ale… Je tu pořád to magické „ale“, o které se můžeme opřít, přestože na mysli vytanou další otázky, které si může položit. Cožpak normálnímu člověku nestačí, že si prožije vlastní život? To musí pořád vymýšlet různé ptákoviny, které mohou mít nedozírné následky? K čemu vůbec měnit historii? Samozřejmě, že ne každý je spokojen s dnešní dobou, ale člověk by měl, přijmou život takový jaký, je, protože právě toto činí život životem. Kdybychom stále jen utíkali před strádáním a kdoví čím, tak vlastně nemusíme vůbec žít, jelikož život je částečně jedno velké utrpení, ale zároveň jedna velká radost a dobrodružství.

Cejky - Matěj Mareček
7.a8







středa 3. prosince 2008

Něco o ničem

No měl jsem za úkol napsat nějakou úvahu na citát „Pravá láska je to, co nám na druhém nevadí, nikoliv co se nám na něm líbí.“ od I. P. Čajkovskekého, tak jsem něco zplodil.

Ze tří citátů, jež jsem měl na výběr, jsem si vybral tento: „Pravá láska je to, co nám na druhém nevadí, nikoliv co se nám na něm líbí.“. Výše napsaným výrokem je sice pěkně interpretována základní myšlenka, nikoli však tak, aby se s celkovým zněním všichni lidé ztotožnili. Přeci jenom každý má na lásku poněkud rozdílný názor, což pramení už ze samotného faktu, jímž je subjektivní a velice niterné pojetí tohoto citu každým jednotlivým jedincem. Nicméně, tak jak I. P. Čajkovskij tuto základní ideu vyřknul, tak s ní plus mínus souhlasím. Zdali tomu tak je i u jiných osob, to nechám na nich, již jen z toho důvodu, že každý má své vlastní preference, postoje a hodnoty, které ovlivňují jeho/její názor a mínění k určité věci.

A jak se já osobně na tento citát dívám? Co se mi na něm libí a s čím naopak nezcela koinciduji? Tak abych s tím započal pěkně od incipitu… První dvojce slov „pravá láska“ je vlastně majoritním nositelem významu celé věty. Nicméně nějak zvláště se mi nezamlouvá slovo „pravá“. Dle mě, totiž existuje jen láska anebo přátelství (dále může být nenávist atd., ale to bych sem už radši nepletl). Pokud totiž láska „není pravá“ jak tady tvrdí autor, tak se z mého úhlu pohledu jedná o přátelství. Láska je prostě jen jedna a měla by být určitým způsobem separována od přátelství, byť to je cit a jako takový je nestálý a v čase se může měnit zpátky na přátelství, nebo nenávist.

Co se týče zbytku výroku, tak s tím již souhlasím. Myslím, že by to mělo být, tak že bychom si na našem protějšku neměli všímat pouze „pozitivních“ vlastností, ale podívat se také na to, co se z relativně „objektivního“ úhlu pohledu může jevit jako negativum. Dokážeme-li totiž bez okolků plně akceptovat tyto „zápory“, tak to znamená, že míra tolerance a empatií je vůči našemu protějšku na tak vysoké úrovni, že se vztah může do budoucna rozvíjet bez nějakých větších problémů, či překážek a soužití je myslím hlavním pilířem humanity, tedy tím, co dělá z lidí lidi.

No předpokládám, že více se nad tímto citátem zamýšlet nemusím, jelikož kdybych se tím chtěl zabývat do hloubky, tak se tento text značně prodlouží a znudí to čtenáře ještě více než nyní. Každopádně, pokud jste dokázali udržet pozornost až dokonce, tak gratuluji a zároveň děkuji za projevený zájem.

Cejky - Matěj Mareček 2008