pátek 25. dubna 2008

Za čest a slávu

Každé dva roky nastává sportovní svátek. Špičkoví sportovci z celého světa se sjedou, aby poměřili své síly se soupeřem a pokusili se získat čest a slávu, jež je bude provázet až za hrob. Prakticky vždy jde v Olympijských hrách pouze o zúročení svých schopností, jež byly pilovány od dětství, a nikdo si tuto příležitost nenechá ujít.

Ovšem letošní letní Olympijské hry budou něčím výjimečné. Letos totiž bojují nejen sportovci, ale také politici a bojovníci za lidská práva. A pročpak se počet soupeřících takto rozrostl? Příčinou jsou problémy mezi Čínou, Tibetem a zbytkem světa, které stále gradují a nabírají na intenzitě. V čem je vlastně problém? Již od roku 1950 Čína okupuje Tibet, který byl připojen na základě tzv. mírové smlouvy. Někteří lidé tvrdí, že Čína Tibetu vlastně pomohla, protože s předešlou formou tamní vlády na tom nebyli o moc lépe. Postavili tam nějaké školy, silnice atd. Nicméně stále zůstává faktem, že připojení bylo nedobrovolné a v nynější době, kdy chce Tibet větší samostatnost, tak se dočkal akorát většího útlaku a cenzury.

Cenzura není ovšem pouze problém v Tibetu. Političtí odpůrci v Číně na tom nejsou o moc lépe. Stejně tak jsou ve svobodě šíření slova omezeni obyčejní soudruzi pracující pro čínský lid. Velice názorným a v dnešní době dobře viditelný příkladem je internet, kde vláda přes “Velký čínský firewall“ blokuje některé druhy stránek, jako jsou YouTube, kde jsou nahrávky z demonstrací anebo zpravodajské servery CNN a BBC. Takovéto chování pohoršuje především ochránce lidských práv a lidi, kteří podobný útlak už zažili. K tomu všemu se také přidali páni politici, přestože ti svou kritikou míří i na jiná místa. Naši vrcholní představitelé se musí ukázat také v lepším světle, než jen u nepopulárních reforem. Kritikou levného dovozu nekvalitního oblečení, jedovatých a nebezpečných hraček spolu s decentní oblohou ekologického cítění se snaží nasbírat cenné politické body napříč celým spektrem voličů.

Jak vidno, kritika se valí na Čínu ze všech stran. Bohužel vše jsou jen slova. Takové pomyslné máchání rukama ve větru a cenění zubů. Nikdo se takovému státu, kde jde spousta investic, nepostaví přímo, jelikož by oslabil také svou vlastní ekonomiku. Ovšem vidina Olympiády přináší nové světlo naděje a může rozdmýchat jinak stojaté vody. Když nefunguje protestování a ekonomické sankce nepřichází v úvahu, tak jedinou možnou schůdnou cestou v dnešní době je bojkot. Možná si řeknete. Vždyť to je opět jen plácnutí do vody. No ano, máte pravdu. Jenomže zde nejde o přímé prosazení změn, ale o postupné podkopávání tamního režimu a právě tady je šance, že se zhroutí sám tlakem zevnitř. Takovýto způsob změň, je poměrně výhodný pro všechny strany. Západní mocnosti budou mít čisté ruce a přitom dosáhnou svého cíle. Špatně by na tom nebyli ani Číňané, kterým by se změnil celý režim, a přesto by nedošlo k nějakým ztrátám (ať už ekonomickým nebo na životech).

Ať už se páni politici rozhodnou na OH do Pekingu jet, nebo zůstanou doma, jisté je jen jedno. Sportovci by se neměli nechat odradit. Životní forma je jen jednou za život a promarnit takovou příležitost by byla opravdu veliká škoda. Přeci jenom se primárně jedná o svátek sportovců a ne o politické utkání, kde se každá strana snaží urvat co největší kus pro sebe. Zkrátka jedeme si pro čest a slávu.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

6.A8

pondělí 14. dubna 2008

Mají knihy budoucnost?

Budoucnost je to, čeho se děsíme, v co doufáme a co neznáme. Mají se bát knihy o svou budoucí existenci, či nikoli? Nad takovou otázkou se ani nemusí dlouho polemizovat. Samozřejmě, že knihy zde budou i nadále a pevně věřím, že i nadále budou nutit čtenáře k zamyšlení, pobaví jej nebo se pokusí do něj „nacpat“ nějaké informace z humanitních i přírodovědných oborů.

Změnu v knihách bych spíše viděl v tom, jaký na sebe vezmou kabát. Ono vzít si papírovou knížku do postele je skvělé. Cítím, jak mám v rukách něco hmotného, cítím dotek papíru… Prostě nádherný požitek. Problém nastává ve chvíli, kdy je kniha neforemná, kluzká nebo se jí lesknou písmena. V poslední době se mi také stalo, že svou knihu ani neunesu. Na internetu jsem si objednal četbu jménem „Psychologie“. Na monitoru to mělo rozměry 110x250 pixelů a stálo 2 tisíce. Velice dlouho jsem se rozhodoval, zdali utratím tolik peněz za „cár papíru“, nebo si tu knížku stáhnu do počítače. Ten „cár papíru“ mi přišel a je to ta největší a nejtěžší „bichle“, jakou jsem kdy měl tu čest číst.

Tímto jsem se chtěl nenápadně dostat k problému moderní doby. Dnes se vše zrychluje, zmenšuje, a objem informací přitom roste. Tomuto trendu neuniknou ani knihy, které se pomalu, ale jistě převádějí do digitální podoby. Jen si to tak přeberte v hlavě. Jedete na dovolenou, už máte plné auto a chcete si s sebou vzít ještě nějakou četbu. Není pohodlnější si všechny vaše oblíbené autory a jejich díla hodit do notebooku nebo do placky s displejem velikosti A4? Dnešní technologie dovolují vytvořit přístroj, do jehož vnitřností můžeme uložit bez problémů 150 000 knížek, a toto číslo se rok od roku závratným tempem zvyšuje (do sedmi let až 100x). No nebylo by bezva si s sebou k moři přibalit také 15 milionů knih?

Tento trend ve vývoji ovšem naráží na jeden zásadní nedostatek. Už vám někdy spadla kniha na zem? Nejspíše ano. A copak se stalo… Pokrčila se stránka? Opravdu smůla. Teď si vezměme, že vám spadne na zem notebook nebo nějaký podobný výmysl dnešních technologů. Tam se už opravdu list papíru neskrčí. Ve skutečnosti můžeme být rádi, když se to nerozbije na tisíc malých kousíčků. Další argument, hovořící jasně ve prospěch normálních tištěných knížek oproti elektronickým, je dán již tím, že elektronické věci potřebují ke svému chodu elektřinu. Pokud přestane v domě jít proud, nejde televize, PC a vlastně skoro nic. Budete se nudit a dlouhou chvíli budete chtít zahnat nějakým hezkým počteníčkem. Jak chcete přečíst něco, co je ve skutečnosti tvořeno několika miliony nul a jedniček?

Jak už jsem nastínil na začátku, podle mě bude nejradikálnější změna v tom na, co se budou knihy „tisknout“. Jsou zde, ovšem také aspekty souvisejí s autory jednotlivých děl. Jak tomu už dnes bývá, něco je dobré a něco ne (něco je opravdu na dvě věci). Můžeme se jen modlit, aby si lidé mající tuto profesi, zachovali stávající standardy a nevrhali po nás všechno, co jim vyjde z pera, podobně jako páni režiséři z Hollywoodu. Naštěstí se již rýsují poměrně úspěšní a dobře píšící spisovatelé, jako J.K. Rowlingová se svými pohádkami, syn Herbertův nebo mladý Paoliny, do nějž vkládám veliké naděje a doufám, že svou tvorbu ještě vypiluje.

Závěrem bych rád napsal, že podle mě vůbec nejde o to, jak se knihy změní na venek. Problém spíše spatřuji v kvalitě obsahu a dostatku spisovatelů. Pokud budou tyto dvě podmínky splněny, určitě si každý velice rád přečte knihu a nechá se obohatit a inspirovat novými myšlenkami, názory a postoji spisovatelů.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm


neděle 6. dubna 2008

Šrámy na duši.

Minulost provází člověka po celý život a ještě dále. Dá se před ní sice utíkat, ale stejně nás nakonec dostihne a na povrch vypluje něco, co by raději každý z nás zakopal a nechal shnít v bludných chodbách spletité historie. Každý někdy udělal skutek, na který není zrovna moc pyšný. Nemusí to být rovnou nějaký hrdelní zločin, ovšem stejně bychom byli raději, kdyby se to takzvaně „zametlo pod koberec“.

Například takový J. Nohavica nebyl rozhodně šťasten, když vyšlo najevo, že „spolupracoval“ s StB. Jak vidno, minulost jej dostihla. Nicméně nebyl jediný, kdo byl v té době přinucen spolupracovat se Státní bezpečností a podle dokumentů, to vypadá, že vlastně ani nic, co by někoho poškodilo, neprozradil. Mnohem větší morální selhání je podle mě to, když někdo zbaběle uprchne do zahraničí, poté se vrátí a začne házet špínu na lidi, které minulý režim utlačoval a zastrašoval. Z oběti komunismu udělá „bonzáky“ a ještě o nich skládá písničky, jež se ani nedají poslouchat. Mluvím samozřejmě o J. Hutkovi a jeho „písni“ Udavač z Těšína. Naprosto trapný a pokrytecký text spolu s příšerným zpěvem dělají z tohoto „veledíla“ totální odpad, který by si měl autor narvat do šuplíku a pořádně ho zamknout.

Kritici J. Nohavici se také ohánějí tím, že spolupráci s StB nelze jen tak hodit za hlavu a dělat jako by se nic nestalo. S tím plně souhlasím. Ovšem házet na člověka, který byl k donášení donucen a nikoho skutečně neudal, ještě větší špínu a všechno jen zveličovat mi nepřijde jako příliš čestné poukazování na tento společenský problém. Konec konců žijeme ve společnosti, kde bychom měli spíše odpouštět a ne hnedka zatracovat a lynčovat. Bohužel, někteří lidé se v tomto nemorálním chování zcela vyžívají a „mastí si ego“ na kom můžou. Asi něco jako Radek Hulán na svém blogu.

Samozřejmě, že je rozdíl v tom, jestli osoba, která za minulého režimu donášela StB, pracuje nyní v politice nebo nějakých bezpečnostních funkcích a také je poměrně velký rozdíl v tom, jestli dotyčný opravdu sympatizoval s komunisty a snažil se donášet, na koho mohl a, nebo byl k těmto činům donucen. Rozhodně nesouhlasím s tím, aby člověk, co „prásknul“ svého souseda a ještě navíc podporoval „komouše“, pracoval v nynější době na vysokých a významných postech, jejichž funkce má vliv na chod státu a bezpečnost obyvatel této země. Takovýmto lidem bych dal do rukou lopatu a poslal je kopat chodník nebo do dolů, aby si vyzkoušeli jaké to je pracovat pro matičku vlast.

Ať už minulost označí toho, či onoho, je minimálně slušností (pokud to jde) pokusit se mu odpustit. Jsou zde totiž závažnější věci, než obviňování umělců. Například je ku podivu, že nikoho nevzrušuje stále poměrně silná pozice komunistické strany v ČR. Ve svém programu nazvaném „Naděje pro ČR“ spatřuje KSČM stupňující se světové problémy v kapitalismu. Samozřejmě nechci být nějaký „rýpal“, ale také se nechci dožít doby, kdy tu budeme mít ministerstvo železa a ocele a bude se ve fabrikách makat minimálně na 110%. Naštěstí věřím, že toto jsou neopodstatněné obavy a snad s novou generací voličů půjde KSČM ke dnu stejně rychle jako sekera. Přesto by ode mě bylo pošetilé říkat hop, dokud jsme zatím nepřeskočili.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

6.A8