Dnešní den byl totálně o ničem. A to hned z několika důvodů. Tím prvním je, že večer pršelo, ráno poprchalo, odpoledne pršelo a teď je zase tak nějak na půl. Zkrátka počasí, které leze na mozek. To je tak těžké si vybrat buď déšť, nebo zataženo a větrno? Pokud by totiž jenom pršelo, tak je velice jednoduché se obléci. Stačí si vzít nepromokavou bundu je vše je vyřešeno. Když ovšem chvíli prší, chvíli fouká a chvíli a za pět minut zase tamto, tak člověk neví, jak se má obléct, aby se nezpotil, aby zbytečně nemusel brát mikinu do batohu atd. Zkrátka poděs.
Dokonce jsem si ani nepsal žádné poznámky do mobilu. Za prvé nebylo prakticky co tam napsat a zadruhé pršelo, takže by si mi špatně psalo na mokrém displeji. Ideální kombinace, jak zápisek z dneška zkrátit na co nejmenší možnou délku :-D.
Jinak ve škole se zase jelo na plné obrátky. Gramatika, slovíčka, cvičení a také spousta povídání se sousedem. Dnes si při příchodu do třídy si musel každý sednout, na místo, kde byl papírek s jeho jménem, abychom se více promíchali. Tento nezvyklý krok ve výuce je ve skutečnosti velice dobrý, jelikož se bavím i s jinými lidmi, z jiných koutů světa a pořád si máme co říct. A s tím, s kým se bavím normálně, si můžu popovídat i o přestávce. Takže za tuto praktiku +1. Jedinou nevýhodu to má v tom, že se můžete sedět také vedle někoho, kdo vypadá doopravdy strašidelně. To je případ jedné Asiatky, která vypadá jako Moraxus… teď to ale myslím vážně. Když se umívá, tak dává rty vertikálně od sebe a odrývá tak dásně (a že se směje často), má divné zuby a opravdu to nahání strach. Pro lepší představu zde přikládám fotografii.
Ve dvojici jsem byl dnes s Japonkou, která u nás ve třídě byla poprvé. Byla malá, měla placatý obličej (jako kdyby jí ho někdo vyžehlil (líce byly přibližně ve stejné úrovni jako špička nosu, takže…)) a bylo jí 21 let. Dobré na ní bylo to, že uměla mluvit Anglicky. Jako také to nebylo úplně nejlepší na pokec, ale jde o to, že oproti ostatním Asiatům (především Korejcům, kteří ovládají pouze gramatiku) to byl posun o několik levelů výše. Dozvěděl jsem se od ní také to, co ji nejvíce na Japoncích irituje. Je to prý nemožnost poznat, jestli je daný člověk naštvaný nebo ne. Oni to prostě skrývají a tak občas dochází k problémům v komunikaci. A také u nich doma nespí na normálních postelích, ale „na zemi“. Nevím, co přesně tím myslela, ovšem když pohledáte na internetu něco o Japonské kultuře, tak na to zřejmě přijdete.
Po škole jsem v city center navštívil Museum of Oxford (je to skvělý způsob, jak se zbavit drobných mincí po nákupu oběda). Pokud bych to měl porovnat s muzei, jako Pitt Rivers, Oxford University Museum of Natural History nebo The Ashmolean Museum of Art & Archaeology, tak to bylo jedna velká nuda. Celkově v tomto muzeu toho moc nebylo k vidění. Shlédl jsem pouze video o Oxfordu, pár maleb a trochu pokrouceného železa. V zásadě se tam nemůžete ničeho dotýkat a jediné, co jde, tak je si koupit za libru plastelínu u vstupu a dělat otisky měděných destiček. A jako bonus je to velice krátké, nesmíte tam používat mobily a NESMÍ SE FOTIT (s tím focením mě fakt dost naštvali… a to jsem jim tam hodil prachy. Příště až se budu zbavovat mincí, tak se první ujistím, že je nevyhazuji úplně zbytečně). Během pár minut jste hotovi, pokud vás náhodou něco nezaujme a chcete to tam zkoumat.
To je z dneška asi vše. Prostě když prší a už jste prošli muzea, tak zde není zase tak moc věcí k dělání, jelikož památky se prochází po ulicích a projít se univerzitním parkem za deště, také není zrovna geniální nápad.
Žádné komentáře:
Okomentovat