úterý 9. prosince 2008

Time machine, aneb procházka časem

Toto téma jsem si vybral především z důvodu, že se na něj dá nahlížet z více úhlů pohledu. Můžeme na něj pohlédnout očima fyzika, neurologa, či filozofa a přitom každé z těchto pojetí má své kouzlo a je svým způsobem zajímavé. Samozřejmě, že každý člověk je jinak zaměřený a zajímá ho něco jiného, nicméně občas není na škodu, vnímat věci i v jiném kontextu a podání.

Základní otázka, kterou bychom si mohli položit, zní: „Co to vlastně je cestování časem?“. No já bych na to odpovědět asi, tak že to je „myšlenka“ a to pro všechny tři případy. Tedy jak v koncepci fyziků, tak neurologů a filozofů, přičemž se tyto oblasti mohou částečně prolínat.

Lidé byli evolucí stvořeni tak, že využívají potenciál mozku více, jak ostatní druhy zvířat. Naše schopnosti myslet na vyšší úrovni nám dávají možnost jakéhosi pomyslného cestování časem. Když totiž člověk myslí, tak jsou aktivovány určité části mozku. Co se ovšem děje, pokud lidí „nemyslí“, respektive pokud nemyslí aktivně? Toto je otázka, na jejíž zodpovězení by mi nestačil ani další papír A4. Přesto ve zkratce bych mohl říci, že „něco“ děláme (pokud opravdu nic neděláme, tak jsme mrtví). Mozek za těchto podmínek upadá do stavu, takzvaného „temného systému“. Zde se můžeme procházet po časové ose, tam a zpátky a navíc libovolnou rychlostí. To znamená, že se můžeme dostat jak do minulosti, tak do budoucnosti. Prožívat, krásné zážitky, které jsme měli, když jsme byli u moře a myslet na to jaké to bude na Vánoce u vánočního stromku. Můžeme myslet na cokoli, co se stalo nebo nejspíše stane a tím si můžeme oddychnout od reality. Bohužel ne všichni tuto možnost mají. Osoby trpící například Alzheimerovou nemocí se stávají jakýmisi zajatci přítomnosti, jelikož si nepamatují včera, nevidí ani své zítra a tím pádem přicházejí o jakousi hypotetickou schopnost cestování časem.

Další možnost cesty v čase se otevírá před branami fyziků již od dob Einsteinovy speciální teorie relativity. Ta teoreticky tvrdí, že „cestovat v čase“ se dá. Pokud se totiž nějaké těleso přiblíží k rychlosti světla, tak se pro něj čas z hlediska ostatních zpomalí, což vlastně znamená, že těleso cestuje do budoucnosti. Stejného efektu se dá dosáhnout i s obecnou teorií relativity, při pobytu v extrémně silném gravitačním poli (prostor a čas neexistují samostatně, ale jsou jedno na druhém závislé a tím vzniká pojem časoprostor (černé díry)). Bohužel ani jeden z těchto způsobů neumožňuje vrácení zpět do výchozí doby.

V další části této problematiky se již dostáváme do zajímavějších vod. Odborníci se zde totiž štěpí na dva rozdílné tábory. Podle jedněch, totiž může při cestování do minulosti dojít k „časovému paradoxu“. V teoretické praxi to znamená, že bych se vrátil do minulosti a moje akce (zabití dědy v 2. Světové válce) by zamezila reakci, díky níž bych vznikl a odcestoval do minulosti. Já vím… Je v tom asi teďka zmatek, ale už nevím jak jinak tento jev vysvětlit.

Ta druhá skupina odborníků zastává názor, že k tomuto paradoxu vůbec nemusí dojít a svá tvrzení opírají o pojmy jako „částice s uzavřenou světočárou“ nebo „pohybové rovnice“, které zůstávají konzistentní i v systémech s uměle zavedeným strojem času.

Existuje i další teorie, podle které se dá vrátit pouze do bodu, kdy je vymyšlen stroj času atd. Otázkou ovšem stále zůstává: „Proč vůbec někam v čase cestovat?“. Zavedu-li sem trošku filozofie, tak by se dalo také říci, že lidé v čase cestují také reálně. A to způsobem, že pouze žijí. Jen si to tak vezměte. Narodíte se a za 80 let zemřete. Tudíž jste za svůj život cestovali celých 80 let času dopředu. Pravda… Na konci této cesty zemřete, ale… Je tu pořád to magické „ale“, o které se můžeme opřít, přestože na mysli vytanou další otázky, které si může položit. Cožpak normálnímu člověku nestačí, že si prožije vlastní život? To musí pořád vymýšlet různé ptákoviny, které mohou mít nedozírné následky? K čemu vůbec měnit historii? Samozřejmě, že ne každý je spokojen s dnešní dobou, ale člověk by měl, přijmou život takový jaký, je, protože právě toto činí život životem. Kdybychom stále jen utíkali před strádáním a kdoví čím, tak vlastně nemusíme vůbec žít, jelikož život je částečně jedno velké utrpení, ale zároveň jedna velká radost a dobrodružství.

Cejky - Matěj Mareček
7.a8







2 komentáře:

Capaj řekl(a)...

No, nazývat vzpomínání hypotetyckým cestováním v čase je teda velká zhůvěřilost, jinak pěkné počtení. Zajímalo by mě jakej máš názor na osud-respektive, opravdu činíme naše rozhodnutí a měníme tím budoucnost, nebo je to už dané a my jsme tu jen pro to abychom se projely na horské dráze?

Cejky - Matěj Mareček řekl(a)...

No tak teoreticky je podle fyziky vše předpověditelné. Takže v tomto směru osud existuje. Tak jak můžeme předpovídat počasí, tak také můžeme teoreticky předpovídat, co se stane. Tedy osud. Naštěstí je to nereálné a tudíž něco takového jako osud v praxi neexistuje.
Ať už je totiž budoucnost dáná, nebo ne, tak v obou případech děláme vlastní volby a nejsme svázáni osudem.