Prázdniny - den 58.

Dnes to byl trošku masakr. Vstávat, po akci je vždy trošku těžší než obvykle. Navíc, když vím, že budu muset od rána makat a nebudu stejně stíhat, tak je to navíc velice deprimující.

Vstal jsem, jak mě napadlo. Na snídani byl asi nějaký kus chleba nebo tak něco. Poté následovala zrychlená verze mytí zubů a čtení novinek na internetu. Na nic více už nezbyl čas, jelikož jsem musel sednout na kolo (ne moje kolo, to bylo nepoužitelné) a jet za babičkou dodělat brigádu. Papíry byly rozházeny všude možně a pořádek, který jsem si v nich ze začátku udělal, byl brzy změněn v čirý chaos.

Když už nakonec vše bylo v pořádku, musel jsem jet na poštu a odeslat balík. Opravdu velice zábavná cesta. Všude mokro a kaluže a já navíc musel pospíchat. Na štěstí to šlo u přepážky rychle a tak jsem mohl vyrazit ihned domů a plnit další povinnosti.

Přijel jsem celý zacákaný (bez blatníků to ani jinak nejde) a pořešil něco se slečnou H. Odpoledne jsem ohrál oběd (gulášovka a žemlovka), ještě jsme chvíli poseděli u TV a jelo se zpátky do Kopřivnice. Cesta nebyla pomalá, ale podobala se spíše pohodové jízdě, kdy se občas šláplo do pedálů.

Přijeli jsme, H dala kolo do garáže a já vyrazil co nejrychleji k Rožnovu. No co nejrychleji je sice silný výraz, ale jako jel jsem svižně a celou trasu jsem dal za pouhou hodinu a tři minuty, což je můj nový osobní rekord na cestě zpátky.

Večer už byla nuda. Nebylo co dělat a tak jsem se podíval na pár dílů Simspnů a ještě před půlnocí šel do postele.

Prázdniny - den 57.

Den padesátý sedmý. Den, kdy se slaví konec prázdnin a začátek nového školního roku, nebo se prázdniny oplakávají a zapíjí se žal a melancholie z nové školního roku?

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny, něco si dal na snídani a poté pronudil dopoledne a určitou část odpoledne. Až na to, že jsem si psal s pár lidmi na IM, se prakticky nic zajímavého nestalo. Zkrátka nuda, jak má být.

Před šestou hodinou jsem sedl na kolo a vyrazil směr město. Cestou na D (ovu) chatu, jsme se stali u dědy a předal mu papíry týkající se mé brigády. Bohužel tam nebyla babička, tak tam musím zítra zajit znovu a dodělat, co je třeba.

Cesta po rožnovských kopcích byla… do kopce a než se přede mnou zjevilo vytoužené místo třídního srazu, tak mě to stálo pěkných pár kapek potu. Vezmu-li ovšem v potaz, že jsem měl na zádech těžký batoh, tak se to ještě dá. Na chatě jsme grilovali, pokecali, popili a ve čtvrt na dvě jsem se rozjel zpátky k domovu. Za celou dobu jízdy jsem potkal pouze jedno auto, jinak všude byl klid a cesta utíkala rychle. A až na to, že mi na Pasekách upadla klika a zbytek jsem musel dojít pěšky, tak bylo vše bez problémů.

Doma jsem zapnul PC, sedl si k němu a sedím u něj. Píši, nudím se a nechce se mi spát. No stejně budu muset jít, jelikož zítra potřebuju dořešit pár věcí a nebylo by dobré moc zaspat.

Prázdniny - den 56.

To bylo vstávání. Ještě šero a z temnot spánku mě vytrhl hluk na schodech. Slečna E se valila dolů do přízemí. Celkem dost mě bolela hlava, tak jsem se na ni vykašlal, zachumlal se do peřin a spal dál.

Když už mě nebavilo ležet, vylezl jsem a trošku se protáhl. Hlava pořád bolela, protože jsem předešlý den moc tekutin nevypil. Čaj, minerálka? Prázdná flaška od rumu a vína? Tak dlouho jsem se rozmýšlel, až nakonec volil špatně. E mi uvařila čaj a já zjistil, že takovéto věci se nedají po ránu pít. Obzvlášť ne po ránu, kdy je člověk ještě polomrtvý. Na snídani jsem dojedl část dortu a hned byl den lepší.

Když již všichni vstali, začali jsme hrát „Člověče nezlob se“. Bože to byly nervy. Sice jsem nakonec skončil druhý, ale bylo to fakt na bednu. Prostě ta dvojka tam nechtěla padnout, ani kdyby co bylo.

Po úklidu chatky jsme sedli na kola a jelo se domů. A to bylo asi tak vše, co stojí za zmínku. Jako večer byl fakt brutální. Opitá slečna E, která tam házela šavli, ochutnávka párků, mixování s dortem a hromada průpovídek. Taktové večery by měly být častěji. Minimálně jednou za měsíc bych si to vždycky rád zopakoval.

Doma jsem nakonec nic nedělal. Prostě dorazil papíry z brigády a poté již jen lozil po netu. Když už přišla krize, pustil jsem si Fast & Furious (2009) a tupě tlemil do monitoru. Jako na potvoru to byl navíc nejslabší díl z celé série a tak jsem se nudil dále. Na večer byly na programu nějaké hry na internetu (Orisinal) a to je všechno. Navíc slečna E odešla spát, tak není s kým pořádně psát. Zřejmě to za chvíli zalomím také…

Prázdniny - den 54.

Zase vstávání v sedm hodin? Pomalu nuda. Snad se příště prospím více. Ale to si říkám celé prázdniny: „Omg neblbni. Máš prázdniny. Jdi spát v deset a vstávej v deset.“. Místo toho jsem rád, když jdu spát v jednu v noci a vstávám o půl osmé. A jak to tak vypadá, tak se to do konce srpna nezmění.

Dnes byla na snídani vánočka, hrnek mléka a frgál. Taková klasika, ale dá se na to zvyknout. Stejně jako se dá zvyknout na to, že ještě ospalý sednu na kolo a jedu 25Km do nějaké díry. A přeci, zvyk je železná košile a i tak mě dnes cesta do Kopřivnice nehorázně štvala. Vyjel jsem na mokré silnice, venku kosa, přes hory se převalovaly temné chladné mraky a mlha a já v tričku s krátkým rukávem. Naštěstí zima byla pouze chvíli. Čekal mě výjezd v Mokrém a poté ještě na Pindulu. (Mimochodem jsem si při jezdu k Janoštíkovi, vyzkoušel jet bez brzdění a jde to. Nechápu, jak se tam někdo může vysekat a stěžovat si na brzdy + na mě.)

Sjezd do Frenštátu byl masakr nade všechny. Vítr foukal luxusně přímo z předo-boku, takže jsem musel z kopce šlapat jak kus vola, abych se alespoň trošku hnul z místa a k tomu mě vítr z boku shazoval z kola. Prostě paráda. To už by bylo lepší jet do kopce (což nakonec bylo). Ve Frénu byla na Dolní bouračka a na cestě trošku chaos. Problém byl v tom, že to bylo v zatáčce a já málem vletěl do policajtů. No se stane. Tak ale konec dobrý, všechno dobré, stejně jako cesta dále. Vítr byl sice otravný, ovšem nyní tolik nebrzdil. Projel jsem Vlčovicemi a najel na cestu vedoucí, do průmyslového areálu v Kopru. A zde se to stalo. Sice jsem při odbočování vjel do obrovské mělké kaluže, hodil smyk a málem si rozbil hubu, ale poté se cesta narovnala a začal mi silná vítr foukat přímo do zad a tak se stalo, že jsem si užil naprosto úžasných 300 metrů jízdy. Nekecám, toto bylo fakt úžasné. Prostě jedu, a čím rychleji fičím, tím se mi vlastně jede lépe. Nakonec jsem po cestě naprosto letěl, odpor kladly pouze kola a vítr byl stejně rychlý jako já, takže to pro mě znamenalo naprosté bezvětří. Kdo by to byl, kdy řekl, že můžu mít z pár metrů jízdy takovéto Vánoce. :-D

No dojel jsem tedy ke slečně H, schoval si u ní v paneláku kolo a šli jsme na zastávku vyčkávat na slečny E a N. Ani jsme dlouho nečekali a jejich autobus přijel. Vyrazili jsme tedy na pouť. Stále nechápu, proč je to táhlo ke kolotočům. Bylo tam příliš hlučno, barevno a plno. A navíc H a E chtěly jít na kladivo. Jako nic proti tomu, klidně bych šel taky, ale bylo mi blbé nechat N samotnou dole. Slečna H si to asi neuvědomuje, ale tomuto se říká barbarismus. Sice mě trošku mrzí, že jsem se nešel projet, ale zase na druhou stranu by mi více vadilo, kdybych tam nechal N stát dole a čekat na nás. Smůla, že toto někteří lidé nikdy nepochopí.

Dojezdilo se a šlo se na vysněnou cukrovou vatu. To bylo taky něco. Koupili jsme si velké a šli to zbaštit. :-D Asi nemusím dodávat, že jsme byli ulepení jak prasata. :-D Ale zážitek super. Poté se ještě koupil popcorn a marcipán a zase se jedlo. A nakonec slečna E zplodila úžasnou myšlenku: „Pojďme si koupit flašku“. A proč ne? Tak se šlo do Kauflandu a vybíralo se pití. A od tadyma to radši přeskočím až k části, kdy jsem jel z Frenštátu na Pindulu. Nevím, co mě to popadlo, ale já jel. A to tak, jakože dost rychle. Pěkně do kopečka a co to dalo. Doma jsem byl tedy za hodinu deset, což je můj nový rekord na cestě zpět. :-)

Večer jsem „vařil“ dort, ale kkt slečna E to musela vyslepičit a už to není tajemstvím ani překvapením. Jo ještě jsem se zapomněl zmínit, že předtím jsem do sebe narval hromadu těstovin… :-D Ale to už přeskakuju. Zkrátka večer patřil psaní na IM, brigádě a šikovným. S (ook) mi před jedenáctou hodinou napsal, že si rozbil hubu a má ulomený zub (Alespoň vidí jaké to je. Nechci být škodolibý, ale kdyby nehrál floorball jak hovado, tak jsem mohl mít ještě všechny zuby v celku). A to je asi tak vše z dneška. Zítra nevím jestli stihnu napsat, protože to bude masakr. :-D

btw: Toto je můj stý příspěvek na blogu. Zítra to musím pořádně zapít. :-D

Prázdniny - den 53.

Po noční šichtě jsem se krásně vyspal do růžova. Smůla, že ráno započalo vše na novo. Děda s babičkou přijeli po deváté hodině a ještě jsme šli na zahrádku zalívat kvítka. To by člověk neřekl, jaká to může být zábava. Naprosto úžasný pocit držet hadici v rukou a stříkat na kvítka, keře a stromy.

No poté jsme odjeli zase do Valmezu a já začal sepisovat hospody. Naštěstí to dneska nebylo moc otravné a šlo to rychle od ruky. Přijeli jsme a já opsal, co potřeboval a šlo se dál. Jen párkrát si ze mě dělal číšník, či vedoucí srandu, jinak se to dalo. Co se ovšem nedalo, byl babiččin nákup v Tescu. Přes půl hodiny jsme trčeli v autě a čekali s dědou na ni. Nakonec se vynořila a měla jen 3 malé igelitky. Myslel jsem, že mě jebne. Tak dlouho nakupovat pár věcí… Naštěstí jsme za tu dobu nezkameněli a jelo se zpátky domů. No spíše já jel. Musím říct, že s dědovým autem to bylo trošku… jiné. Snad 2x mi to chcíplo při rozjezdu, což se mi za celou dobu, co mám řidičák, ještě nestalo. Volant jiný, pedály jiné, světla jsem nemohl najít. Prostě zábavná jízda. :-D

Doma jsem si dal oběd, sedl na PC a začal si psát se slečnou H a E. A kecám s nimi i teď. Při tom se stíhám dívat na „Young Victoria“ a psát tento článek. Smůla že mi pořád padá síť. Bych si i užil více těch průpovídek, které slečna E má, když je opitá. No nevadí. Snad si toho užijeme zítra a v pondělí.

Jinak dnes v noci již nemám nic v plánu. Dodívám se na film, dokecám s H a E (to bude nářez) a půjdu spát. Zítra mě čeká těžký den, a pokud nevstanu, tak bude celkem problém. :-D

btw: Už se těším na cukrovou vatu. :-D

Prázdniny - den 52.

Další den, další ráno a další vstávání. Probudil jsem se poměrně brzy a ještě ospalý začal plnit každodenní rituál. Snídaně, zuby, PC a brigáda. Prostě dopoledne, které se táhlo a nechtělo končit. Stohy papírů na stole mi rostly, začala mě bolet ruka a doufal jsem, že pro dnešek mám vypisování blbostí dost. To ovšem platilo jen do čtvrt na jednu, kdy zavolal děda a: „Za chvíli přijedu a pojedeme do Valmezu.“. Opravdu skvělé.

Venku vedro jak v ****, v papírech byl bordel, takže než jsem vytáhl ten, který jsem potřeboval, tak to byla věčnost. A ani mi moc nepomáhalo, že foukal vítr. Zkrátka skvělý den. Chození od jedné hospody ke druhé a přehrabování se v hromadách listů, seznamů atp. Navíc obsluha podniku nebyla vždy příjemná, stejně tak, jako tamní osazenstvo. Staré babizny v hospodách mě vyháněly a dívaly se na mě jak na ďábla a ožralí pobudové měli debilní kecy. Zábava zkrátka musí být. Jako bonus navíc bylo čím dál tím větší vedro a dusno a to bez ohledu na skutečnost, že foukal vítr a vytrhával lejstra z ruky.

Domů jsem nakonec přijel v sedm večer. Na večeři jsi dal jogurt a vánočku. Poté zase zapnul počítač a pustil se do práce, jelikož zítra se půjde znovu a snad se dorazí to, co chybí. Papír sem, papír tam, papír kam se podívám. S tříděním hospod restaurací jsem skončil až o půl jedenácté a stejně mám ještě stoh papírů, které chybí a ty nemám seřazená. Takže to abych si zítra ráno přivstal a s chudí zase do práce. GL/HF

Prázdniny - den 51.

Dnešní ráno se celkem povedlo. Probudil jsem se sice už kolem sedmé hodiny, ale poté usnul a vstal kolem desáté. Nádhera. Takto dobře jsem se už dlouho neprospal. Na snídani jsem měl asi nějaké pečivo a k tomu mléko.

Dojedl jsem, naházel papíry a složky do batohu, sedl na kolo a jel za babičkou do města, tam dodělat několik papírů k brigádě, poslal email a dal si oběd. Nebylo to nic akčního, ale nebyla nuda. Rozhodně se člověk nenudí, když musí otevírat 25 MB obrázky v BMP. To je spíše o nervy. Nebo když babička vypne všechny okna, kde mám rozdělanou práci. :-D U toho se vážně nudit nelze. S takovou je zkrátka pořád co dělat.

Doma ovšem nuda nastala. Až na to, že jsem si psal se slečnou E, zahrál jednu Dotu a málem mi zabili Alex, tak se nedalo nic dělat. Prostě dneska to je slabé. Třeba ještě se S (ookem) vymyslím na IM nějakou akci, ale moc tomu nevěřím. Není kdy.

Prázdniny - den 50.

Dnes jsem se chtěl prospat, a proto žádný budíček nebyl. Očekávání bylo, že vstanu kolem deváté. Zase jsem se sekl. Tentokrát mě něco vzbudilo už v 6:40. Za chvíli si začnu myslet, že se nějak synchronizuju na školní rok. :-D Snad to tak horké zatím nebude, ale… V televizi říkali, že posunou generálku maturit nebo to celé zpřehází, možná odloží. Kdo ví. Rozhodně ne, TI kteří by měli. Tím myslím studenty. A ani bych se nedivil, kdyby ti pomatenci na ministerstvu nevěděli, co dělají. Každopádně bych neměl věšet hlavu. Snad mi to den předem řeknou, nebo oznámí alespoň při zkoušce, jakou maturitu dělám. :-D

Radši přeskočím téma školy. Ještě to zde bude vypadat jako v márnici (to znamená, asi jako v nemocnici v Novém Jičíně :-D). No vlastně zase se od toho tématu moc nehnu. Dnešní cesta do Kopru byla taková Ruská ruleta. První mě chytly auta s řidiči jedoucími do práce a poté pro změnu hromada kamiónů. Divím se, že mě nic nesrazilo (i když k tomu dost často nebylo moc daleko).

Ke slečně H jsem to nakonec stihnul zase za tu svojí hodinku s přehledem. Žádný stres, klídek, pohoda a po většinu cesty výfukové plyny z aut, náklaďáků a kdo ví čeho všeho. Naštěstí v Kopřivnici mimo hlavní cestu nebyl hustý provoz a tak se tato část trasy jela dobře.

Od slečny H jsme vyjeli přibližně v 8:40. Z počátku se to dalo (prvních 70 metrů), ale potom začaly první problémy. Spadl jí řetěz. Přes 5 minut stála vedle kola, kopala do něj, šťouchla atd., ale řetěz nechtěl sám naskočit. Dokonce mě napadlo, že na kolo začne mluvit a přemlouvat ho, nebo na něj řvát přes celé sídliště. Nakonec se jí to přeci povedlo, ale bylo to o nervy. (Tady si nedopustím poznámku, že kdyby snížila převod a šlápla do pedálů, tak jí řetěz sám naskočí na místo a nemusí se ani zastavovat.)

Další krize nastala při výjezdu z Kopřivnice. Přesto, že jsem prakticky nešlapal, tak jsem stále jel 2x rychleji než slečna H. A když jsem ji poprosil, ať jede první, že nemám zpětné zrcátka a ohlížet se na cestě za takového silného provozu není nejlepší nápad, tak se naštvala a 15 minut se odmítala hnout z místa. Asi by se hodilo, kdybych vynechal zbytek cesty, protože toto bylo skoro všude. I s malým usmrkaným děckem se dá lépe domluvit. Což jsem prakticky vyzkoušel, když jsem jel v Lichnově vedle jedno kluka (asi 12 let) a pokecal s ním. Stačilo pár slov a vyloudil jsem z něho tvarohový šáteček, který jsem nakonec stejně musel, odmítnou. :-( Ale sranda to byla. :-D

O čtyři a půl hodiny jsme dorazili k nám domů. Pravda, rekordní čas to sice nebyl, ale i tak. Obával jsem se, že to nestihneme do konce prázdnin. Nakonec nám to skoro vyšlo na „čas oběda“. Nachystal jsem tudíž oběd pro dva, i s oblohou (zeleninovou). Bylo kuřecí na smetaně (nebo tak něco) a rýže k tomu. Dokonce mě napadlo, že jí k tomu dám i čínské hůlky, ale i tak se toho ani netkla. A to jsem se opravdu snažil. Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu dát jídlu nějakou pěknou „jedlou“ podobu a přeci se mi to povedlo. Třeba se mi takový husarský kousek povede i někdy příště. :-D
Na cestě zpět jsme se zasekli těsně pod vrcholem přejezdu mezi Mokrým a Horníma Pasekama. A to i přes mou snahu pořádně nahustit pneumatiky jejího kola (cestu k nám jela skoro na ráfku a to jí to prý otec kontroloval :-D). Naštěstí padl i tento kopec. A po kopci následoval pro změnu pád z kopce. To je tak, když někdo nezvládá rychlou jízdu na kole, potom se lekne, zazmatkuje a vyseká se do příkopu. Vina nakonec padla na mě: „Kdyby si nejel za mnou, tak nejedu tak rychle a nespadnu.“. No toto jistě potěší, obzvlášť když potom musím šlapat na zpět do kopce a sjet domů pro auto.

Při nakládání kola do auta jsem chtěl odmontovat, jak přední, tak zadní kolo. Jaké ovšem bylo překupko, když pětka klíč nepasoval na pětku matici? Nevím, asi jsem se zhulil z toho kouře od aut, ale prostě ten klíč tam nešel dát ani za boha. Zkrátka tomu chybělo čtvrt milimetru a ani jsem s tím kolem nehnul. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že jsem na kolo slečny H krátký a budu ho muset narvat do auta celé, tak jak leží, běží a Číňani ho sešroubovali.

Samotná cesta do Kopřivncie byl porod. Na silnici velký provoz a navíc jsem od Frénu chytnul kolonu s náklaďákem, kamionem a dodávkou před sebou. Zkrátka paráda. Můžu být rád, že se ve Vlčovicích zase nesekly v zatáčce dva kamiony, jako cestou na kolech do Rožnova a vytvořily kolonu.

Cesta na zpět, už byla pohodová a až na nějakého maníka, který si v nejužším místě cesty zastavil, otevřel dveře a vystoupil, se to dalo. Doma jsem sedl k PC, zapracoval trošku na brigádě, napsal si něco se slečnou H, E a N na IM a začal se nudit. No nakonec to dopadlo tak, že si píši SMS s T (kou) z B (kupic) a alespoň na chvíli mám pocit, že mi někdo rozumí a vnímá to, co říkám. Ale už za chvíli stejěn půjdu spát. Zítra budu mít krušný den.

btw: Dnes je můj jubilejní 50 den prázdnin. Co to tak nějak oslavit? :-D

Prázdniny - den 48.

Dnes se nic zvláštního nestalo. Prostě jsem vstal, nasnídal se a to je asi tak vše. Dopoledne jsem strávil prací na brigádě. Šlo to celkem ztuha, jelikož podklady už mizí a za chvíli asi budu muset jet do Valu osobně a napsat si věci na místě.
Po obědě jsem si dal jednu Dotku s T (minem) a málem mě jeblo. On hrál jak vemeno. Totálně pohnojil celou hru a potom leavnul (podle jeho slov mu to padlo). Dostal ban od 10 lidí a už si s nimi hodně dlouho nezahraje. Naštěstí další hra bez něj byla skvělá a můj team vyhrál v pohodě.

V podvečer jsem se koukl na „State of Play“ (Na odstřel) a užil si trošku zábavy. Není to, kdo ví jaká akční podívaná, ale i tak to je celkem dobrý film. Tedy hlavně ten konec jsem takový nečekal. Věděl jsem, že se určitě ještě nějak zamotá, ale naprostý zvrat? To mě, ne že překvapilo, ale rozhodně to bylo zajímavé.

A když už nebyl ani film, na který bych se mohl dívat, přišla slečna H. Je pozoruhodné, že i po deseti dnech prakticky nulové komunikace si nemáme co říct. Jakože nic neobvyklého u ní, ale kdybych byl já deset dní někde na dovolené, tak určitě řeknu více než to, že prakticky nic nevím, nic si nepamatuji a zbytek neřeknu. No radši neřešit.

Prázdniny - den 47.

Kdo to kdy viděl vstávat o prázdninách o půl deváté? Sebevražda toto. A přesto jsem si ani nestihl dočíst všechno zajímavé novinky na internetu a už se muselo jet. Zádrhel nastal, když jsem si chtěl při odchodu vzít sluneční brýle. Nečekaně jsem je nemohl najít. Reakce mamka? Řvala, že jsem slepý a že tam určitě jsou. No nebyly tam. A když je nenašla ani ona, tak si začala pro změnu stěžovat, že je jsem já někam zašantročil. Až na to, že jsem naposledy dával jí do ruky, tak v pohodě. Zkrátka taková klasika. Jí cokoli říct, cokoli dát do ruky, tak už se s tím neshledám nebo mi řekne: „Tak toto jsi mi neříkal.“. Zkrátka je jedno kolikrát jí něco řeknu, na něco upozorním nebo tak něco. Ona nic neslyšela, nic jsem jí nedal a ve špajzce a šatně zhasíná (kdykoli jdu do špajzky, tak se tam svítí a její obhajoba: „Teď jsem tam byla, tak nebudu zhasínat“ a to řekne, i když tam už hodinu nebyla nebo dokonce odešla z domu a nechala všude rozsvíceno).

Dojelo se do Frénu (jako vždy poslední) a šlo se hrát. Kvůli zmenšenému hřišti se hrálo ve více teamech a vždy jen 3vs3. Ať již jsem měl tu smůlu, nebo štěstí, že jsem byl v týmu s O (íkma), hrálo se mi dobře. První zápas jsme prohráli jen těsně a zbytek vyhráli. Na to, že jsem už dlouho volejbal pořádně nehrál, mi druhý zápas celkem šel. Měl jsem podání a dokázal z něj otočit set, což mě celkem potěšilo.

Dohrálo se, dojedlo, dopilo a rozloučilo. Cestou na zpět z Frenštátu mě napadla geniální myšlenka. Co tak jít cestou domů přes Velký Javorník? Cestu jsem neznal, kopec byl zatím v nedohlednu. Ale i tak mi to přišlo jako zajímavá idea. Vyrazil jsem tedy směrem k hoře, která se už tyčila po mé pravici. Nějak jsem nevěděl kudy kam, tak se šlo (běželo) podle intuice. Ještě že nejsem pomatené vemeno bez orientačního smyslu jako zbytek „rodiny“. Nějak jsem se propletl uličkami, cestičkami a lesem, až jsem stanul na vrcholu Javorníku. Na rozdíl od mé návštěvy se slečnou E a N, zde nebyli parašutisti, ale pro změnu hromada cyklistů. Kam jsem se podíval, tam bylo kolo.

Pokochal jsem se a vyběhl zpět. Ani bych neřekl, že cesta z Frenštátu měla 7 Km a další část domů byla skoro stejně dlouhá. Jelikož jsem už zdejší lesy znal, tak jsem to pustil rovnou z kopce, co to dalo. No to byla asi blbost. Bylo by bývalo lepší běžet po cestě, jelikož jsem měl boty na běh a ne trackové. Navíc jsem v nich měl ještě písek z koupaliště a ten mi krásně rozedřel, chodilo ze spodu. A čím více jsem poskakoval po kamenech a přeskakoval pařezy, tím více mi písek rozdíral nohu.
Od „Rampy“ domů to je jen údolím, ale to údolí se nehorázně táhne, takže už za chaloupkou jsem odpadal, ale stále jsem se držel a běžel. Nakonec jsem to uběhl celé v kuse, ale notně podotknout, že poslední kilometr a půl byl masakr. :-D

Doma jsem se umyl, sedl na PC a pokecal s K (bem). Zjištění, že nejsem jediný, kdo má prázdniny na nic, sice nepřidalo na náladě, ale částečná útěcha to byla. Když už odešel i K, nebylo co dělat a tak jsem se pustil do práce. Hledat hromadu informací, které na netu pomalu nejsou a část jsem nakonec stejně tahal z Google archivu, bylo ubíjející. Skončil jsem na celkovém počtu 23 a více se mi již nechtělo. Bylo to zkrátka na bednu.

Večer jsem poslal pár SMS slečně H, popovídal si s E a šel na Dotu. Naštěstí se mi dařilo a nehrát proti tolika tunerům, tak bych mohl aspirovat alespoň na „dominating“. Ale jsem rád, alespoň za dobrou team play a pár luxusních killů. Nyní půjdu konečně spát a tím zakončím 47. Den prázdnin.

Prázdniny - den 46.

Po včerejším filmovém večeru jsem vstal až po deváté hodině a i tak se mi pořád chtělo spát. Dopoledne jsem strávil pročítáním internetu. Hodně času mi zabralo přečíst jedno fórum o vysoké škole, takže dříve než jsem se nadál, tak jsem měl jet pro ovocné knedlíky k babičce. Naštěstí (nebo taky smůlu) jsem nemusel ani vytáhnout kolo, protože se plány změnily a dovoz byl autem až domů.

Někdy kolem oběda mi babička vysvětlovala, jak vyplnit formuláře a co všechno s tím mám udělat. No v podvečer jsem cvičně zkusil pár vyplnit a šlo to. Většina informací byla volně dostupná na internetu, a co nebylo, se dalo nějak částečně vygoogli, takže mi prakticky chybí už jenom ceny piva v jednotlivých restauracích a kdo ví v čem všem ještě. Práce šla z počátku ztuha, ale po pár formulářích jsem si vytvořil strategii. Jednotlivé hospody jsem si zapisoval do tabulky v Google docs a přidal k tomu ještě ulici + web s informacemi a stupeň progresu, takže bych poté neměl mít zmatek v tom, co jsem už udělal a co ještě ne a měl bych mít také přehled o ulicích, popřípadě ještě můžu rychle překontrolovat vyplněné informace. Je pravda, že to není, kdo ví jak zábavná činnost, ale zase na druhou stranu se nemusím totálně nudit. A o nervy taky nepřijdu, jelikož můžu kdykoli přestat když googlováni IČ(a) tvá příliš dlouho (respektive není zveřejněn nikde na internetu).

No už ani nevím, co jsem dnes dělal a co zapomněl. Vím, že jsem nezapomněl poslat slečně H SMS se vším nejlepším ke svátku a to bylo vlastně vše. Nic více dnes ani nebylo v plánu. Zítra jedu hrát ráno volejbal, tak se třeba i protáhnu a den nebude tak monotónní.

Prázdniny - den 45.

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny a vůbec se mi nechtělo z postele. Obloha byla jasná, slunce zářivě svítilo. Úsvit nudy se pomalu, ale jistě blížil. Bylo to nevyhnutelné a stejně užírající jako každý den.

Dopoledne jsem si dal jednu Dotu, ale tak mě přestala bavit. Už ani nevím, jestli náš team vyhrál, nebo prohrál. Poté mě napadlo, že bych mohl otestovat beta verzi MS Office 2010. Vzhledem k tomu, že předešlá verze byla dost nestabilní, tak mé očekávání nebylo moc vysoké. Ovšem byl jsem příjemně překvapen. Po drobných problémech s instalací se Office nakonec zpustily. Postupně jsem otestoval všechny aplikace v balíčku a vyzkoušel některé nové funkce.

Hned první věc, které si běžný uživatel všimne je změna ribbonu. Na rozdíl od MS Office 2007, je v novém balíčku kompletně všechno „zribbonizováno“ a samotný design nepůsobí tak těžkopádně. Přepínání karet je svižné, stejně jako chod všech aplikací (u Publisheru byl trošku problém, ale nic strašného) a práce v novém prostředí je po počátečním šoku velice příjemná a rychlá. Prakticky všechny důležité nástroje máte ihned po ruce a nic nemusíte hledat. Drobnosti, na které byl uživatel zvyklý z verze 2003, zde najdeme také, ale chce to o něco více pátrání (nic strašného, protože všechny funkce jsou logicky roztříděny a razeny). Celkový pocit z nového kancelářského balíku byl velice dobrý a to i přes to, že jsem netestoval hotovou verzi. Pokud Microsoft nechá ceny pro studenty a domácnosti na stávající úrovni (1000Kč až 1690 Kč), tak uživatelé dostanou do ruky velice dobrý balíček, ve kterém jim nebude nic chybět. Co se týče firem, tak ty jistě využijí hromadu nových funkcí, které zde přibyly a byly cíleny právě na tuto skupinu. Propojení se SharePointem a podobné vymoženosti, jež usnadňují práci v teamech, jsou velikým lákadlem pro spoustu podniků, které jedou ještě na trošku zastaralém MS Office 2003.

Na oběd byl těstovinový salát s kuřecím masem a bůh ví čím ještě. Následovala další Dota a kdo ví, co ještě jsem na PC dělal. Poté se mělo jít síct trávu. No nějak pro mě bylo novinkou, že se dá nízká tráva sekat i bez koše. Nechápu, ale to je jedno. Tak jsem vzal nový smeták s kytičkovým vzorem a šel zametat kolem baráku. Při zametání chodníku jsem uviděl rozložitou skvrnu, kráčející po cestě směrem na horu. Když přišla blíže, rozpoznal jsem v ní slečnu A. Prošla kolem, přičemž nezapomněla dodat, že má opravdu pěný smeták (příště ho po ní hodím. :-D). Při pohledu ze zadu na její kolébavý krok mi došlo, proč jsem ji z dálky nepoznal. Tentokrát totiž vypadala trošku jinak, než si ji pamatuji z minula… Nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo, že ztloustla, ale prostě připadá mi přidala na objemu svého těla.

Dozametalo se, dostříhalo… dokonce jsem i z vlastní iniciativy vyklidil myčku a poté zase nebylo, co dělat. Tak jsem si pročítal zbytek papírů, které mi přišly poštou, jako dokumentace (nebo tak něco) k mé budoucí brigádě. Abych řekl pravdu, tak se v tom moc nevyznám. Jsou tam kolonky, čísla a kdo ví, co ještě. Pracovní smlouvě, kterou uzavírám se zaměstnavatelem, zcela nerozumím, jelikož tam jsou odkazy na zákony a kdo ví co ještě a mě se to nechce na internetu hledat. Nicméně z toho, co jsem ještě přelouskal, vyplynulo, že když udělám několik chyb ve vyplňování formulářů, tak mi můžou udělit sankci ve výši 100%výdělku. Respektive, když to převedu do srozumitelné řeči, je tam napsáno: „Když to pohnojíš, tak tě oškubeme jako kuře.“. Pěkné vyhlídky pro mě, vezmu-li v úvahu, že jsme schopný do kolonky adresa napsat své jméno a do podpisu datum narození.

Na večer jsem si jen tak pročítal webové stránky a přišel ke mně T (mino). Tak jsme změnili téma a přešli na Dotu. :-D Bože, co on měl za kecy, to byl masakr. Ale byla sranda. Ještě navíc jsme k tomu jedli nějaké mastné smažené, či opečené chleby s nějakou směsí na povrchu. Mňam. Zapil jsem to vínem a šli jsme zase pařit. Když T odešel, byla zase nuda. Tak jsem rozhodl kouknout se na nějaký film. Naštěstí jsem ráno stáhl ještě „Prestige“ (Dokonalý trik) a tak bylo až do půl druhé o zábavu postaráno. Bylo to něco ve stylu Iluzionisty, ale po příběhové stránce o dost akčnější, napínavější a promakanější. Samotné zpracování filmu a režie byla srovnatelná s Iluzionistou a výsledný dojem byl skvělý. V celém filmu nebylo jedené místo, kde by se mohl divák nudit a i když jsem byl už kolem jedné ospalý, rozhodně se mi nechtělo jít do postele. Chtěl jsem si celý film vychutnat v kuse až do poslední kapky.

A následoval finiš celého večera (nyní už rána)… Šlo se do postele. Konečně. Zítra sice začně kolotoč nudy na novo, ale třeba bude o něco zajímavější. No hlavně nesmím zapomenout ráno posleat slečně H sms s nějakým blahopřáním ke svátku. :-)

Prázdniny - den 36.

Ráno mě probudila SMS. Původně jsem si myslel, že mi píše slečna H, abych se vzbudil, sednul na kolo a jel do Kopřivnice. Bohužel to bylo něco horšího. Když, jsem před dvěma dny žádal o brigádu, byla tu alespoň nějaká možnost, že by mě mohli přijmout. Po jejich odpovědi: „Zkus to za rok v březnu.“, padly i poslední chabé naděje.

Při ranním kecání na IM, jsem stihl i posnídat a nachystat si věci na svou strastiplnou pouť. Vyjel jsem kolem 9:10 a do Kopřivnice dorazil 10:03. Musím říct, že přesto že se cesta táhla jak sopel, tak na mamčině kole s jemnějším vzorkem na plášti se jelo příjemně. Problém byl pouze v sedátku, které bylo, je a bude nepřirozeně tvrdé, takže už při sjezdu z Pindule, mě dost bolela prdel.

Po příjezdu do Kopřivnice, jsem šel se slečnou H pro její kolo a šnečím tempem jsme jeli směr Sedlnice. Původně jsem chtěl jet tou cestou, kde jsme jeli busem na tábor, ale bylo mi od slečny H sděleno, že tam vede nová čtyřproudová silnice (přes vesnici?). Co se dá dělat. Přeci jenom ona je místní, tak to nejspíše zná lépe než já. Vyjelo se tedy přes pole na Příbor. Přijeli jsme ke křižovatce a slečnu H málem přelo auto. Ono je pěkné, že ukázala rukou, kterým směrem chce jet (a přitom málem spadla), ale neuvědomila si, že to nestačí. Zkrátka když někdo vjíždí na hlavní pozemní komunikaci a navíc nedá přednost zprava (v té době byl na křižovatce poměrně hustý provoz), tak k bouračce může dojít velice snadno. Ale podle toho, co jsem viděl, tak světské zákony neplatí pro všechny. Ona se dívala na auto, jak jí tam jede a jako by chtěla říci: „Tak a teď uvidíme, kdo z koho. Kdo má silnější nervy? Ty s tím svým fárem, nebo já s polorozpadlým kolem?“. Chudák řidič musel dupnout na brzdu a řidič za ním to do něj málem narval (to padlo na křižovatce kokotů, kterénů a kurev… Celkem slušná slovní přehlídka moderního argotu. :-D). A stejně se nakonec jelo dál, jako by se nechumelilo.


Do Sedlnic, jsme nakonec přijeli přibližně o půl dvanácté. Slečna E nechápala, co tam děláme (já to nechápal taky) a slečna N byla ještě v pyžamu. Po seznámení s „Montíkem“ padla zásadní otázka: „Tak co podnikem?“. To bohužel nedokázal zodpovědět nikdo a tak se šlo dovnitř do „zabordelařeného“ pokojíka od Evy (tak uklizeno jsem u nikoho na návštěvě ještě nikdy neviděl). Seděli jsme tam na její chlupaté posteli a kecali o všem možném i nemožném. Nakonec se nachýlil čas odjezdu a já musel s těžkým srdcem, bolavou zadnicí a růžově nalakovanými nehty sednout na kolo a jet zpátky.

Tentokrát se zvolila cesta, kterou jsem chtěl původně jet a z imaginární čtyřproudové silnice, se vyklubala příjemná asfaltka s nízkým provozem. Dojelo se do Kopřivnice. Z tohoto bodu jsem musel sám dojet do Rožnova. Až do Frenštátu se cesta dala, jelikož jsem měl dobrý vzorek a nefoukal moc silný protivítr. Ovšem další úsek, skládající se pouze ze stoupání do Pindule byl masakr. Po tolika kilometrech svižné jízdy, se tento kopec stal osudným. Jel jsem ze všech sil, ale nohy ztěžkly, ruce bolely, zadnice byla v agónii a cítil jsem, jak gumy dřou o cestu. Pod vrcholem ze mě už tekl pot jak z vola. Následný sjezd k Janoštíkovi byl sice osvěžující, ale strmý předěl mezi Pasekama jsem už nedokázal vyjet. Vlekl jsem kolo do kopce vedle sebe a šel jak ožralý. Sjezd do Mokrého a zbytek domů byl už naštěstí v pohodě a tak jsem si řekl: „Konec dobrý, všechno dobré.“ a už radši nic neřešil.

Na večer jsem neměl, co dělat a tak došlo na paření Fable, sledování Siggraphu a psaní na IM. A když už se zdálo, že večer nic plodného nepřinese, přišla babička s novinkou, že mi může sehnat brigádu. Po této dobré zprávě, jsem se těšil, že se konečně zbavím prázdninové nudy a s vidinou lepších zítřků šel spát až po půl druhé.