Prázdniny - den 62.

Poslední den prázdnin. Vstal jsem přibližně o půl osmé a vůbec, se mi nechtělo začít s hledáním věcí do školy. Připadalo mi to jako zbytečná a otravná práce, kterou můžu odložit na příští rok, když to již nebude potřeba. Nevěděl jsem tedy, co dělat. Zkazit si poslední volný den? Tak to ani náhodou. Prosedět to u kompu a nudit se? No to sotva. To by mi už muselo fakt hrábnout. A jet zase někam na kole po včerejší mordě? Tak to nééé. POSLEDNÍ den. Prázdniny jsou od toho, abych si odpočal. Jen blbec by se ničil a kord den před 1. zářím…

Co naplat. Na cestu jsem se vydal něco málo po půl deváté. Vzal jsem si M (ovo) kolo, v domnění, že těch přibližně 60Km dám v pohodě. Bože jak já byl naivní. Nevědomost je boží věc. Člověk neví, co ho čeká. Prodloužení cesty jsem sice předpokládal, ovšem pravděpodobnost, že ten plán skutečně uskutečním, byla asi taková, jako bych si poprvé v životě vsadil a hnedka vyhrál ve sportce.

Dojel jsem do Kopřivnice a šel se slečnou H do kulturáku, aby si mohla udělat fotografie na nějakou průkazku. Poté se šlo *******.

Když se blížila první hodina, doprovodil jsem ji na shopping schůzku s jejím budoucím spolužákem a vyjel směr Sedlnice. Na to, že jsem jel zlehka, tak cesta trvala něco málo přes čtvrt hodiny. Jen škoda těch děr na zemi. To byl hustý drncák a tam, kde byla nová cesta, tak ta zase byla od bahna z pole. Holt si nevyberu.

Přijel jsem R (erům) před dům a na balkóně byla, nějaká rozmazaná černovlasá skvrna o něco podsaditější než E. Než jsem stihl třeba zazvonit, tak začala hučet něco do E (tak hlasitě, že jsem to slyšel až já) a poté začala E hulákat něco na N, a aby se neřeklo, že je toho dost, tak začal štěkat Monťík. Skvělý příjezd. Tichý a nenápadná, tak jak mám ve zvyku. :-D

„Tak co podniknem?“ Jo očekávané klišé. O to více mě překvapilo, když jsem věděl, co podniknem. „Vezmeme Monťíka a N na vodítko a půjdeme na procházku.“ Super nápad. A co je lepší, tak z mojí hlavy. Opřel jsem kolo o dveře jejich garáže a vyšel na procházku do slunce zalité krajiny. Cesta nás vedla kolik JZD, kde Monťíčícek jedl exkrementy (ho*na) ze země. :-D Fakt mňam podívaná. Do toho začala slečna E povídat historky z mládí, jak házela kameny do ****** a náramně si to užívala.

Zápach hnoje se za námi ještě chvíli táhl, než jsme mu utekli a šli dále po cestě. Prostě úžasná procházka. Kecali jsme o kravinách a užívali si poslední hodiny svobody. Mimochodem jsme se s E i shodli na tom, že nemáme rádi, když nám někdo vyká. No neměl jsem to téma začínat. Později se mi vymstilo. :-D Došli jsme k rybníku, přečetli nápisy na všech varovných značkách, otočili se a vydali na cestu zpátky k R (erům). Na silnici byli nějací červi a šnek a my doufali, že je Monťík sní. Podařilo se mi to až u toho šneka, ale N začala jančit a nenechala ho to sníst. :-D Na hlavní cestě zase Monťík štěkal na projíždějící auta a chtěl je asi dohonit a zakousnout.

Zastavili jsme se až u stromu s švestkami. „Jo dáme si a půjdeme dál.“ Jedli jsme a jedli až jsme toho nakonec zbaštili celkem hromadu. :-D Až na pár červů, zcela bezchybné občerstvení. Prošli jsme zase kolem JZD a každý si hodil kámen do *******. Prokličkovalo se uličkami, aby E nemusela nikoho zdravit (spíše si to ještě zkomplikovala) a přišli k nim domů. Jelikož jsem jedl také švestky, potřeboval jsem si umýt ruce. A jak jinak než ve vnitř. Vešel jsem tedy jako vždy přes kotelnu a vyšel u jídelny. No a tu se stalo to, o čem jsem psal pár odstavců výše. Pan R (ter) mi řek „Dobrý den.“. To mě zcela vykolejilo, obzvlášť od někoho, kdo je o tolik starší. Potom nevím, jak to mám brát. Jako urážku, že už patřím do důchodu, nebo jako společenskou zdvořilost? Kostkou si radši házet nebudu, ještě mi vyjde urážka.

U N v pokoji jsme nakrmili rybičky, popovídali si a ve tři čtvrtě na čtyři jsem se vydal na cestu zpátky do Kopřivnice. Vítr foukla proti mně, někdo mě otravoval SMSkou a po celodenním pohybu jsem byl už celkem zmožený. V Kopru jsem stejně musel S H do obchodu na další procházku a zpátky. Když už jsem byl rozhodnut odjet, začala do mě H rýt, že mám jít k nim domů. Předtucha, že to nebude nejlepší nápad, se do deseti minut ukázala jako správná. Nuda. Nuda a pořád nuda. Nebylo co dělat. Akorát jsem se děl u H v pokojíku v křesle a zatuhlo mi tělo. Ani se mi nechtělo zvedat a vydat domů, přestože jsem vlastně „chtěl“.

Nakonec jsem se zvedl, nasednul na kolo a jel domů. Vítr foukal proti mně a kolu, jak by se nechtělo. Dokonce jsem si cestou nevšimnul ani P (xera), který poté psal na ICQ, že jsem se na něj díval a ani ho nepoznal. Já ani nevím, že jsem se na někoho díval. Byl jsem zcela vyšťavený z cesty.

Doma jsem si dal něco na večeři a sel k PC. A co tu? Zase nic. Chtěl jsem jít spát v deset, ale už je zase po půl jedenácté, tak to již musím co nejrychleji dopsat a jít spát. Třeba napíši něco i zítra. Nějaké shrnutí prázdnin. A kdo ví, možná dojde i na vydání mé první knihy „Prázdniníček 2009“. No nic. Jdu do postele a zítra do školy. Z jedné rutiny do druhé. Život je zkrátka nudný, přestože je zajímavý. Většina činností jsou rituály, které se pořád opakují. Moc věcí není překupko a všechno po čase omrzí.

btw: Zmínil jsem se, že N má v pokoji stejný lustr jako já, když jsem byl malý? :-D

Prázdniny - den 60.

Dnes jsem vstával poměrně brzy a s napětím vyhlížel na oblohu. Asi tak hodinu jsem uvažoval nad tím, za jak dlouho z těch mraků začne pršet. Po hodině už to nemělo smysl, jelikož z oblohy začaly padat kapky deště a vše bylo během chvíle mokré.

Smůla, že déšť=mokro=žádné lození. A to jsem doufal, že to alespoň jednou vyjde. No třeba někdy jindy až bude o víkendu pěkně. Problém je v tom, že nevím, kdy budu mít čas. Za pár dní je škola, hromada učení a počasí už bude jen a jen horší. Na druhou stranu snad nebude nuda jako doteď. Většinu dne jsem proseděl tady u PC a zkoušel všechno možné. Od psaní všemi deseti (které mi dneska šlo až neobvykle dobře), přes programování v C až po hraní Counter Strike a Doty. Nic z toho mě moc nebavilo. Nevím proč, ale zdrojový kód mi nešel zkompilovat, Dota začala být nudná, když jsem měl Atropa a každého dal ultinou a druhým spellem a CS mi lagovalo, takže hra na pytel.

Jediní, co se dneska u počítače dalo, byl film The Hurt Locker. Poměrně neznámý film o válce v Iráku, který by si svou kvalitou zasloužil určitě více diváckého ohlasu a popularity. Rád bych se rozepsal o obsahu a akčním ději, který nedal mi možnost se ani na chvíli nudit a napínal mě až do poslední chvíle, všem už mě přestává pomalu bavit psané prázdniníčku.

Když jsem neseděl u PC, tak se kuchtilo. Tak, jak jsem předtím „vařil“ dort, tak nyní jsem se pokoušel o „splácání“ něčeho, co bych nazval „NĚCO“. Pravda, není to zrovna originální, ale nedokážu to nijak popsat. Prostě jsem si vzal netbook, dal si ho do kuchyně na linku, koukl se na recept a započal kulinářské práce.

Ingredience bylo 150g moučkového cukru, 2 banány, 500g tvarohu (prý nějakého „ne z vaničky“), rum (který jsem se slečnou E vychystal v pondělí) a 250g másla + 2 balíčky be-be sušenek. Neměl jsem z počátku ani páru, co s tím mám udělat, ale nakonec jsem naházel do jedné misky všechen cukr, máslo a tvaroh a rozmixoval to. Vzniklo z toho něco jako „pomazánka“. Normálními slovy náplň nebo nějaké krém. Poté jsem si rozložil aluminiovou folii po stole a naskládal na obdélníku sušenky (3x7). A nyní nastal problém. Náplň, jež se měla „aplikovat“ na formaci sušenek byla celkem tuhá, a jakmile jsem se ji pokoušel nanést, tak se uspořádání deformovalo, protože sušenky klouzaly po svém hliníkovém podklady (klouzaly po všem skoro). Naštěstí jsem vymyslel naprosto úžasný postup, jak tomuto „bugu“ předejít. Rád bych vám ho prozradil, ale jsem hajzl a nezveřejním ho dříve, než na to dostanu patent. Poté již stačilo jen nanést další vrstvu sušenek a tvarohové hmoty a doprostřed dát dva banány (tady jsem taky vymyslel super fintu, jak vykompenzovat zkřivení ovoce). Vše se nakonec zabalilo do podoby extrudovaného trojúhelníku a dalo zchladit do lednice. Finální úpravy spočívaly v nanesení roztopené čokolády na povrch výtvoru, ale to jsou už jenom drobnosti. (btw: Oficiální název výtvoru je BeBe střecha)

Na večer už žádné jiné plány nemám. Dnešní příspěvek hodím sem na blog a asi to brzy zalomím. Rozhodně bych chtěl jít spát ještě před druhou hodinou večer, protože zítra vstávám a musím jet do Kopru.

Prázdniny - den 59.

Probouzení se dnes neslo v poklidném duchu. Pěkně jsem převaloval tam a zpátky, do doby, než mě to přestalo bavit a šel se nasnídat. Hodil jsem do sebe půl krajíce suchého chleba a půl krajíce chleba s medem a zapil to jogurtovým nápojem.

Ráno byla nuda a tak se sedělo u PC. Povídal jsem si s T (rezou) a dalšími lidmi a poté jel v deset hodin nakupovat do města. No nakupovat ne. Spíše donést kliku od kola do opravny, co mi na to řeknou. Přišel jsem do prodejny, ukázal kliku a nadnesl problém. Odpověď: „Tak s tím už nic neuděláme.“ nebyla nikterak překvapující, vzhledem ke skutečnosti, že ta klika upadla již po třetí.

Co mi tedy zbývalo. Musel jsem doběhnout domů a dovézt celé kolo. Venku vedro, dusno, všude prach. Parádní procházka. Hlavně když se jde na otočku a s jednou klikou se jede na kole zpátky do města. Donesl jsem kolo do prodejny, řekl, co a jak a ještě si vybral nové pláště. Sice nebyly zrovna moc levné, ale vypadal moc pěkně. Takový hybrid mezi pláštěm na cesty a do terénu. Na bocích byl klasický hrubý vzorek a uprostřed se klikatí linie se zářezy na bocích a plochým středem, který je určen na silnice. Teď už jen stačí doufat, že to bude i tak dobře jezdit, jak doufám.

Když bylo kolo dořešeno, jelo se ještě na nákup do Billy. To byl totální porod. Nákupy s babama jsou totální humáč. Všechno je neuvěřitelně pomalé, zdlouhavé a neefektivní. Matrix je proti tomu bleskovka. Navíc při výjezdu z parkoviště jsem nemohl jet směrem na světelnou, protože cesta byla zcela ucpaná auty a musel bych čekat dalších deset minut.

Domů jsem se dostal, až když jsem umíral hlady. A to jsem ještě musel vařit oběd (podle mě lepší než síct trávu). Na konec z toho vylezly špagety a zeleninová polévka a byl to dost dobrý oběd (rozhodně až příliš dobrý na mě).

Po zbytek dne dominovala nuda. Nebylo co dělat, čím se zabavit. Na chvíli přišlo S (lanští) a tak se dalo alespoň o něčem pokecat. Sice se to točilo převážně kolem školy, ale byla sranda. Je zajímavé, co všechno se člověk dozví z drbů a povídaček.

Večer už nastala totální krize. Dokonce taková, že jsem byl donucen jít na TV a čučet na Novu. Hrůza. Všude reklamy a film byl přitom průměrný. Ani moc nepomáhalo, že jsem měl NB na klíně a psal si s lidmi. Pořád to bylo o ničem. Naštěstí film už skončil a tak se můžu nudit vesele dál. Už ani nedoufám, že se mi povede se dnes večer zabavit, tak to radši zabalím.

Prázdniny - den 58.

Dnes to byl trošku masakr. Vstávat, po akci je vždy trošku těžší než obvykle. Navíc, když vím, že budu muset od rána makat a nebudu stejně stíhat, tak je to navíc velice deprimující.

Vstal jsem, jak mě napadlo. Na snídani byl asi nějaký kus chleba nebo tak něco. Poté následovala zrychlená verze mytí zubů a čtení novinek na internetu. Na nic více už nezbyl čas, jelikož jsem musel sednout na kolo (ne moje kolo, to bylo nepoužitelné) a jet za babičkou dodělat brigádu. Papíry byly rozházeny všude možně a pořádek, který jsem si v nich ze začátku udělal, byl brzy změněn v čirý chaos.

Když už nakonec vše bylo v pořádku, musel jsem jet na poštu a odeslat balík. Opravdu velice zábavná cesta. Všude mokro a kaluže a já navíc musel pospíchat. Na štěstí to šlo u přepážky rychle a tak jsem mohl vyrazit ihned domů a plnit další povinnosti.

Přijel jsem celý zacákaný (bez blatníků to ani jinak nejde) a pořešil něco se slečnou H. Odpoledne jsem ohrál oběd (gulášovka a žemlovka), ještě jsme chvíli poseděli u TV a jelo se zpátky do Kopřivnice. Cesta nebyla pomalá, ale podobala se spíše pohodové jízdě, kdy se občas šláplo do pedálů.

Přijeli jsme, H dala kolo do garáže a já vyrazil co nejrychleji k Rožnovu. No co nejrychleji je sice silný výraz, ale jako jel jsem svižně a celou trasu jsem dal za pouhou hodinu a tři minuty, což je můj nový osobní rekord na cestě zpátky.

Večer už byla nuda. Nebylo co dělat a tak jsem se podíval na pár dílů Simspnů a ještě před půlnocí šel do postele.

Prázdniny - den 57.

Den padesátý sedmý. Den, kdy se slaví konec prázdnin a začátek nového školního roku, nebo se prázdniny oplakávají a zapíjí se žal a melancholie z nové školního roku?

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny, něco si dal na snídani a poté pronudil dopoledne a určitou část odpoledne. Až na to, že jsem si psal s pár lidmi na IM, se prakticky nic zajímavého nestalo. Zkrátka nuda, jak má být.

Před šestou hodinou jsem sedl na kolo a vyrazil směr město. Cestou na D (ovu) chatu, jsme se stali u dědy a předal mu papíry týkající se mé brigády. Bohužel tam nebyla babička, tak tam musím zítra zajit znovu a dodělat, co je třeba.

Cesta po rožnovských kopcích byla… do kopce a než se přede mnou zjevilo vytoužené místo třídního srazu, tak mě to stálo pěkných pár kapek potu. Vezmu-li ovšem v potaz, že jsem měl na zádech těžký batoh, tak se to ještě dá. Na chatě jsme grilovali, pokecali, popili a ve čtvrt na dvě jsem se rozjel zpátky k domovu. Za celou dobu jízdy jsem potkal pouze jedno auto, jinak všude byl klid a cesta utíkala rychle. A až na to, že mi na Pasekách upadla klika a zbytek jsem musel dojít pěšky, tak bylo vše bez problémů.

Doma jsem zapnul PC, sedl si k němu a sedím u něj. Píši, nudím se a nechce se mi spát. No stejně budu muset jít, jelikož zítra potřebuju dořešit pár věcí a nebylo by dobré moc zaspat.

Prázdniny - den 56.

To bylo vstávání. Ještě šero a z temnot spánku mě vytrhl hluk na schodech. Slečna E se valila dolů do přízemí. Celkem dost mě bolela hlava, tak jsem se na ni vykašlal, zachumlal se do peřin a spal dál.

Když už mě nebavilo ležet, vylezl jsem a trošku se protáhl. Hlava pořád bolela, protože jsem předešlý den moc tekutin nevypil. Čaj, minerálka? Prázdná flaška od rumu a vína? Tak dlouho jsem se rozmýšlel, až nakonec volil špatně. E mi uvařila čaj a já zjistil, že takovéto věci se nedají po ránu pít. Obzvlášť ne po ránu, kdy je člověk ještě polomrtvý. Na snídani jsem dojedl část dortu a hned byl den lepší.

Když již všichni vstali, začali jsme hrát „Člověče nezlob se“. Bože to byly nervy. Sice jsem nakonec skončil druhý, ale bylo to fakt na bednu. Prostě ta dvojka tam nechtěla padnout, ani kdyby co bylo.

Po úklidu chatky jsme sedli na kola a jelo se domů. A to bylo asi tak vše, co stojí za zmínku. Jako večer byl fakt brutální. Opitá slečna E, která tam házela šavli, ochutnávka párků, mixování s dortem a hromada průpovídek. Taktové večery by měly být častěji. Minimálně jednou za měsíc bych si to vždycky rád zopakoval.

Doma jsem nakonec nic nedělal. Prostě dorazil papíry z brigády a poté již jen lozil po netu. Když už přišla krize, pustil jsem si Fast & Furious (2009) a tupě tlemil do monitoru. Jako na potvoru to byl navíc nejslabší díl z celé série a tak jsem se nudil dále. Na večer byly na programu nějaké hry na internetu (Orisinal) a to je všechno. Navíc slečna E odešla spát, tak není s kým pořádně psát. Zřejmě to za chvíli zalomím také…

Prázdniny - den 51.

Dnešní ráno se celkem povedlo. Probudil jsem se sice už kolem sedmé hodiny, ale poté usnul a vstal kolem desáté. Nádhera. Takto dobře jsem se už dlouho neprospal. Na snídani jsem měl asi nějaké pečivo a k tomu mléko.

Dojedl jsem, naházel papíry a složky do batohu, sedl na kolo a jel za babičkou do města, tam dodělat několik papírů k brigádě, poslal email a dal si oběd. Nebylo to nic akčního, ale nebyla nuda. Rozhodně se člověk nenudí, když musí otevírat 25 MB obrázky v BMP. To je spíše o nervy. Nebo když babička vypne všechny okna, kde mám rozdělanou práci. :-D U toho se vážně nudit nelze. S takovou je zkrátka pořád co dělat.

Doma ovšem nuda nastala. Až na to, že jsem si psal se slečnou E, zahrál jednu Dotu a málem mi zabili Alex, tak se nedalo nic dělat. Prostě dneska to je slabé. Třeba ještě se S (ookem) vymyslím na IM nějakou akci, ale moc tomu nevěřím. Není kdy.

Prázdniny - den 50.

Dnes jsem se chtěl prospat, a proto žádný budíček nebyl. Očekávání bylo, že vstanu kolem deváté. Zase jsem se sekl. Tentokrát mě něco vzbudilo už v 6:40. Za chvíli si začnu myslet, že se nějak synchronizuju na školní rok. :-D Snad to tak horké zatím nebude, ale… V televizi říkali, že posunou generálku maturit nebo to celé zpřehází, možná odloží. Kdo ví. Rozhodně ne, TI kteří by měli. Tím myslím studenty. A ani bych se nedivil, kdyby ti pomatenci na ministerstvu nevěděli, co dělají. Každopádně bych neměl věšet hlavu. Snad mi to den předem řeknou, nebo oznámí alespoň při zkoušce, jakou maturitu dělám. :-D

Radši přeskočím téma školy. Ještě to zde bude vypadat jako v márnici (to znamená, asi jako v nemocnici v Novém Jičíně :-D). No vlastně zase se od toho tématu moc nehnu. Dnešní cesta do Kopru byla taková Ruská ruleta. První mě chytly auta s řidiči jedoucími do práce a poté pro změnu hromada kamiónů. Divím se, že mě nic nesrazilo (i když k tomu dost často nebylo moc daleko).

Ke slečně H jsem to nakonec stihnul zase za tu svojí hodinku s přehledem. Žádný stres, klídek, pohoda a po většinu cesty výfukové plyny z aut, náklaďáků a kdo ví čeho všeho. Naštěstí v Kopřivnici mimo hlavní cestu nebyl hustý provoz a tak se tato část trasy jela dobře.

Od slečny H jsme vyjeli přibližně v 8:40. Z počátku se to dalo (prvních 70 metrů), ale potom začaly první problémy. Spadl jí řetěz. Přes 5 minut stála vedle kola, kopala do něj, šťouchla atd., ale řetěz nechtěl sám naskočit. Dokonce mě napadlo, že na kolo začne mluvit a přemlouvat ho, nebo na něj řvát přes celé sídliště. Nakonec se jí to přeci povedlo, ale bylo to o nervy. (Tady si nedopustím poznámku, že kdyby snížila převod a šlápla do pedálů, tak jí řetěz sám naskočí na místo a nemusí se ani zastavovat.)

Další krize nastala při výjezdu z Kopřivnice. Přesto, že jsem prakticky nešlapal, tak jsem stále jel 2x rychleji než slečna H. A když jsem ji poprosil, ať jede první, že nemám zpětné zrcátka a ohlížet se na cestě za takového silného provozu není nejlepší nápad, tak se naštvala a 15 minut se odmítala hnout z místa. Asi by se hodilo, kdybych vynechal zbytek cesty, protože toto bylo skoro všude. I s malým usmrkaným děckem se dá lépe domluvit. Což jsem prakticky vyzkoušel, když jsem jel v Lichnově vedle jedno kluka (asi 12 let) a pokecal s ním. Stačilo pár slov a vyloudil jsem z něho tvarohový šáteček, který jsem nakonec stejně musel, odmítnou. :-( Ale sranda to byla. :-D

O čtyři a půl hodiny jsme dorazili k nám domů. Pravda, rekordní čas to sice nebyl, ale i tak. Obával jsem se, že to nestihneme do konce prázdnin. Nakonec nám to skoro vyšlo na „čas oběda“. Nachystal jsem tudíž oběd pro dva, i s oblohou (zeleninovou). Bylo kuřecí na smetaně (nebo tak něco) a rýže k tomu. Dokonce mě napadlo, že jí k tomu dám i čínské hůlky, ale i tak se toho ani netkla. A to jsem se opravdu snažil. Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu dát jídlu nějakou pěknou „jedlou“ podobu a přeci se mi to povedlo. Třeba se mi takový husarský kousek povede i někdy příště. :-D
Na cestě zpět jsme se zasekli těsně pod vrcholem přejezdu mezi Mokrým a Horníma Pasekama. A to i přes mou snahu pořádně nahustit pneumatiky jejího kola (cestu k nám jela skoro na ráfku a to jí to prý otec kontroloval :-D). Naštěstí padl i tento kopec. A po kopci následoval pro změnu pád z kopce. To je tak, když někdo nezvládá rychlou jízdu na kole, potom se lekne, zazmatkuje a vyseká se do příkopu. Vina nakonec padla na mě: „Kdyby si nejel za mnou, tak nejedu tak rychle a nespadnu.“. No toto jistě potěší, obzvlášť když potom musím šlapat na zpět do kopce a sjet domů pro auto.

Při nakládání kola do auta jsem chtěl odmontovat, jak přední, tak zadní kolo. Jaké ovšem bylo překupko, když pětka klíč nepasoval na pětku matici? Nevím, asi jsem se zhulil z toho kouře od aut, ale prostě ten klíč tam nešel dát ani za boha. Zkrátka tomu chybělo čtvrt milimetru a ani jsem s tím kolem nehnul. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že jsem na kolo slečny H krátký a budu ho muset narvat do auta celé, tak jak leží, běží a Číňani ho sešroubovali.

Samotná cesta do Kopřivncie byl porod. Na silnici velký provoz a navíc jsem od Frénu chytnul kolonu s náklaďákem, kamionem a dodávkou před sebou. Zkrátka paráda. Můžu být rád, že se ve Vlčovicích zase nesekly v zatáčce dva kamiony, jako cestou na kolech do Rožnova a vytvořily kolonu.

Cesta na zpět, už byla pohodová a až na nějakého maníka, který si v nejužším místě cesty zastavil, otevřel dveře a vystoupil, se to dalo. Doma jsem sedl k PC, zapracoval trošku na brigádě, napsal si něco se slečnou H, E a N na IM a začal se nudit. No nakonec to dopadlo tak, že si píši SMS s T (kou) z B (kupic) a alespoň na chvíli mám pocit, že mi někdo rozumí a vnímá to, co říkám. Ale už za chvíli stejěn půjdu spát. Zítra budu mít krušný den.

btw: Dnes je můj jubilejní 50 den prázdnin. Co to tak nějak oslavit? :-D

Prázdniny - den 48.

Dnes se nic zvláštního nestalo. Prostě jsem vstal, nasnídal se a to je asi tak vše. Dopoledne jsem strávil prací na brigádě. Šlo to celkem ztuha, jelikož podklady už mizí a za chvíli asi budu muset jet do Valu osobně a napsat si věci na místě.
Po obědě jsem si dal jednu Dotku s T (minem) a málem mě jeblo. On hrál jak vemeno. Totálně pohnojil celou hru a potom leavnul (podle jeho slov mu to padlo). Dostal ban od 10 lidí a už si s nimi hodně dlouho nezahraje. Naštěstí další hra bez něj byla skvělá a můj team vyhrál v pohodě.

V podvečer jsem se koukl na „State of Play“ (Na odstřel) a užil si trošku zábavy. Není to, kdo ví jaká akční podívaná, ale i tak to je celkem dobrý film. Tedy hlavně ten konec jsem takový nečekal. Věděl jsem, že se určitě ještě nějak zamotá, ale naprostý zvrat? To mě, ne že překvapilo, ale rozhodně to bylo zajímavé.

A když už nebyl ani film, na který bych se mohl dívat, přišla slečna H. Je pozoruhodné, že i po deseti dnech prakticky nulové komunikace si nemáme co říct. Jakože nic neobvyklého u ní, ale kdybych byl já deset dní někde na dovolené, tak určitě řeknu více než to, že prakticky nic nevím, nic si nepamatuji a zbytek neřeknu. No radši neřešit.

Prázdniny - den 46.

Po včerejším filmovém večeru jsem vstal až po deváté hodině a i tak se mi pořád chtělo spát. Dopoledne jsem strávil pročítáním internetu. Hodně času mi zabralo přečíst jedno fórum o vysoké škole, takže dříve než jsem se nadál, tak jsem měl jet pro ovocné knedlíky k babičce. Naštěstí (nebo taky smůlu) jsem nemusel ani vytáhnout kolo, protože se plány změnily a dovoz byl autem až domů.

Někdy kolem oběda mi babička vysvětlovala, jak vyplnit formuláře a co všechno s tím mám udělat. No v podvečer jsem cvičně zkusil pár vyplnit a šlo to. Většina informací byla volně dostupná na internetu, a co nebylo, se dalo nějak částečně vygoogli, takže mi prakticky chybí už jenom ceny piva v jednotlivých restauracích a kdo ví v čem všem ještě. Práce šla z počátku ztuha, ale po pár formulářích jsem si vytvořil strategii. Jednotlivé hospody jsem si zapisoval do tabulky v Google docs a přidal k tomu ještě ulici + web s informacemi a stupeň progresu, takže bych poté neměl mít zmatek v tom, co jsem už udělal a co ještě ne a měl bych mít také přehled o ulicích, popřípadě ještě můžu rychle překontrolovat vyplněné informace. Je pravda, že to není, kdo ví jak zábavná činnost, ale zase na druhou stranu se nemusím totálně nudit. A o nervy taky nepřijdu, jelikož můžu kdykoli přestat když googlováni IČ(a) tvá příliš dlouho (respektive není zveřejněn nikde na internetu).

No už ani nevím, co jsem dnes dělal a co zapomněl. Vím, že jsem nezapomněl poslat slečně H SMS se vším nejlepším ke svátku a to bylo vlastně vše. Nic více dnes ani nebylo v plánu. Zítra jedu hrát ráno volejbal, tak se třeba i protáhnu a den nebude tak monotónní.

Prázdniny - den 45.

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny a vůbec se mi nechtělo z postele. Obloha byla jasná, slunce zářivě svítilo. Úsvit nudy se pomalu, ale jistě blížil. Bylo to nevyhnutelné a stejně užírající jako každý den.

Dopoledne jsem si dal jednu Dotu, ale tak mě přestala bavit. Už ani nevím, jestli náš team vyhrál, nebo prohrál. Poté mě napadlo, že bych mohl otestovat beta verzi MS Office 2010. Vzhledem k tomu, že předešlá verze byla dost nestabilní, tak mé očekávání nebylo moc vysoké. Ovšem byl jsem příjemně překvapen. Po drobných problémech s instalací se Office nakonec zpustily. Postupně jsem otestoval všechny aplikace v balíčku a vyzkoušel některé nové funkce.

Hned první věc, které si běžný uživatel všimne je změna ribbonu. Na rozdíl od MS Office 2007, je v novém balíčku kompletně všechno „zribbonizováno“ a samotný design nepůsobí tak těžkopádně. Přepínání karet je svižné, stejně jako chod všech aplikací (u Publisheru byl trošku problém, ale nic strašného) a práce v novém prostředí je po počátečním šoku velice příjemná a rychlá. Prakticky všechny důležité nástroje máte ihned po ruce a nic nemusíte hledat. Drobnosti, na které byl uživatel zvyklý z verze 2003, zde najdeme také, ale chce to o něco více pátrání (nic strašného, protože všechny funkce jsou logicky roztříděny a razeny). Celkový pocit z nového kancelářského balíku byl velice dobrý a to i přes to, že jsem netestoval hotovou verzi. Pokud Microsoft nechá ceny pro studenty a domácnosti na stávající úrovni (1000Kč až 1690 Kč), tak uživatelé dostanou do ruky velice dobrý balíček, ve kterém jim nebude nic chybět. Co se týče firem, tak ty jistě využijí hromadu nových funkcí, které zde přibyly a byly cíleny právě na tuto skupinu. Propojení se SharePointem a podobné vymoženosti, jež usnadňují práci v teamech, jsou velikým lákadlem pro spoustu podniků, které jedou ještě na trošku zastaralém MS Office 2003.

Na oběd byl těstovinový salát s kuřecím masem a bůh ví čím ještě. Následovala další Dota a kdo ví, co ještě jsem na PC dělal. Poté se mělo jít síct trávu. No nějak pro mě bylo novinkou, že se dá nízká tráva sekat i bez koše. Nechápu, ale to je jedno. Tak jsem vzal nový smeták s kytičkovým vzorem a šel zametat kolem baráku. Při zametání chodníku jsem uviděl rozložitou skvrnu, kráčející po cestě směrem na horu. Když přišla blíže, rozpoznal jsem v ní slečnu A. Prošla kolem, přičemž nezapomněla dodat, že má opravdu pěný smeták (příště ho po ní hodím. :-D). Při pohledu ze zadu na její kolébavý krok mi došlo, proč jsem ji z dálky nepoznal. Tentokrát totiž vypadala trošku jinak, než si ji pamatuji z minula… Nevím, jak to napsat, aby to nevyznělo, že ztloustla, ale prostě připadá mi přidala na objemu svého těla.

Dozametalo se, dostříhalo… dokonce jsem i z vlastní iniciativy vyklidil myčku a poté zase nebylo, co dělat. Tak jsem si pročítal zbytek papírů, které mi přišly poštou, jako dokumentace (nebo tak něco) k mé budoucí brigádě. Abych řekl pravdu, tak se v tom moc nevyznám. Jsou tam kolonky, čísla a kdo ví, co ještě. Pracovní smlouvě, kterou uzavírám se zaměstnavatelem, zcela nerozumím, jelikož tam jsou odkazy na zákony a kdo ví co ještě a mě se to nechce na internetu hledat. Nicméně z toho, co jsem ještě přelouskal, vyplynulo, že když udělám několik chyb ve vyplňování formulářů, tak mi můžou udělit sankci ve výši 100%výdělku. Respektive, když to převedu do srozumitelné řeči, je tam napsáno: „Když to pohnojíš, tak tě oškubeme jako kuře.“. Pěkné vyhlídky pro mě, vezmu-li v úvahu, že jsme schopný do kolonky adresa napsat své jméno a do podpisu datum narození.

Na večer jsem si jen tak pročítal webové stránky a přišel ke mně T (mino). Tak jsme změnili téma a přešli na Dotu. :-D Bože, co on měl za kecy, to byl masakr. Ale byla sranda. Ještě navíc jsme k tomu jedli nějaké mastné smažené, či opečené chleby s nějakou směsí na povrchu. Mňam. Zapil jsem to vínem a šli jsme zase pařit. Když T odešel, byla zase nuda. Tak jsem rozhodl kouknout se na nějaký film. Naštěstí jsem ráno stáhl ještě „Prestige“ (Dokonalý trik) a tak bylo až do půl druhé o zábavu postaráno. Bylo to něco ve stylu Iluzionisty, ale po příběhové stránce o dost akčnější, napínavější a promakanější. Samotné zpracování filmu a režie byla srovnatelná s Iluzionistou a výsledný dojem byl skvělý. V celém filmu nebylo jedené místo, kde by se mohl divák nudit a i když jsem byl už kolem jedné ospalý, rozhodně se mi nechtělo jít do postele. Chtěl jsem si celý film vychutnat v kuse až do poslední kapky.

A následoval finiš celého večera (nyní už rána)… Šlo se do postele. Konečně. Zítra sice začně kolotoč nudy na novo, ale třeba bude o něco zajímavější. No hlavně nesmím zapomenout ráno posleat slečně H sms s nějakým blahopřáním ke svátku. :-)

Prázdniny - den 44.

Dnešní ráno se mi ani trochu nechtělo z postele. Obloha byla zatažená, pršelo a teploměr ukazoval 17 stupňů Celsia. Prostě pochmurný počátek dne, jenž byl předzvěstí další hromady, neústupně se valící nudy. V televizi nic nebylo (ne že bych se na ni díval, ale i tak), na PC není co dělat a nemám už moc knížek ke čtení. Dokonce se mě napadlo, že bych si mohl vzít učebnici a prolistovat si pár stránek. Naštěstí jsem tuto stupidní ideu okamžitě zavrhl a tak zabránil zruinování celých prázdnin.

Dopoledne se táhlo jako sopel. Naštěstí jsem se na chvíli zabavil zavařováním ovoce ze zahrady. Když už nebylo co zavařit, šlo se zase na počítač. Pořád jsem nechápal proč mě tak svědí ruka. Po dlouhém detektivním pátrání jsem objevil přímočarý tenký řez v rozpětí Stratum corneum až Stratum spinosum (částečně zasahující i do Stratum basale). Mám li to říct po lopatě. Prostě jsem si nějak rozřízl ruku při krájení ovoce a ani si toho nevšiml.

Na oběd byla ryba s brambory. Tedy alespoň jsem si do poslední chvíle myslel, že to je ryba. Když jsem se totiž ptal:„Co ideu na oběd?“, přišla mi nesrozumitelná odpověď:„Patizon.“. Vzhledem k tomu, že jsem pořádně nerozuměl, myslel jsem tudíž, že se jedná o platýze. Dokonce pokrm vypadal jako ryba a na první pohled od ní nešel rozeznat. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem se zakousl do „masa“ a zjistil, že jím něco ve stylu „obalený květák“. No stane se. I mistr „nudař“ se někdy utne.
Následovalo dopoledne, které uteklo ani nevím jak. Prostě začnu vnímat svět okolo a zjistím, že už je skoro večer. Opravdu toto nechápu. Nicméně nuda byla stále. Co si tak z této doby pamatuji je, návštěva babičky, která se ptala, zdali mi již přišel dopis, abych konečně mohl na brigádu. No nepřišel a myslím, že už by konečně mohl. (Nechápu proč, ale tady k nám chodí dopisy nějak dlouho a někdy se stane, že pošta ani nepřijde)

Na večer jsem si psal se slečnou E na IM a snažil se poslat slečně H nějaké SMSky. Úspěch byl přibližně stejně velký, jako když jsem se o to samé pokoušel ráno. Brána na odesílání byla přetížena a podařilo se mi odeslat pouze pár zpráv. Ale i tak 2-3 SMS ze 40 je na mé poměry úspěch. (Dokonce jsem SMSky na začátku označil číslem, abych věděl, jaké slečně H došly.) Stejně jsem musel napsat i z mobilu, abych se ujistil, že alespoň několik SMS najde svůj cíl.

Když už nebylo, co dělat, pustil jsem si „Boat That Rocked“ (Piráti na vlnách). České titulky nebyly nečekaně k sehnání a tak jsem se musel spokojit s anglickými. Po chvíli jsem dokonce ani nevnímal, že mám všechno anglicky a bylo jen několik málo slov, kterým jsem zcela neporozuměl (slovník napomohl). Angličtina/čeština… Když se člověk dobře baví a nemá problém s překladem, tak to je jedno
.
No tak nic. Už abych to zase ukončil. Ani jsem nepostřehl, že již není dnešek, ale zítřek a za pár hodin mě čeká sekání trávy. GL/HF

Prázdniny - den 33.

Dnes jsem se vzbudil před sedmou hodinou, ale nechtělo se mi z postele a tak jsem si ještě poležel. Už ani nevím, co bylo na snídani. Snad nějaké pečivo nebo něco podobného. Dopoledne uteklo ani nevím jak. Pamatuji si jen, že jsem nakrájel nějakou zeleninu do polévky a jako druhý chod byla rýže s masem.

Po se šlo zase na PC. Stejně jako dopoledne i odpoledne jsem si kreslil. A upřímně. Tato aktivita je nejen strašný žrout času, ale také z ní člověk za chvíli zmagoří. Pořád se v něčem hrabat, něco přepočítávat, upravovat, čekat… To je pěkný záhul na bednu. Teď jsem koukl na hodiny a je 19:33 a to byl před chvílí oběd (před sedmi hodinami). Prostě to je jak v matrixu. Zcela mimo realitu a standardní časoprostor. Prostě další den uletěl a ani nevím jak. Ale alespoň jsem rád, že jsem z větší části dokončil rendermanii. Sice tam chybí ještě spousta věcí, které tam podle plánu měly být, ale nechce se mi pořád čekat na výpočet. Stejně bych s takovou za chvíli usmažil komp.


Na večer plánuju něco zajímavého vymyslet. Kromě toho, že asi pojedu pro segru na koně, tak doufám, že objevím nějakou pořádnou pařbu a nějak se zabavím. HL se mi hrát nechce. Na to je to příliš dobrá hra a navíc jsem ji už několikrát prošel. Mafia je sváteční záležitost a bylo by rouhání si s ní takto krátit nudu. Takže stejně ještě uvidím.

Prázdniny - den 18. až 29.

Po sobotním výletu do Kopřivnice nadešla neděle, kdy jsem měl jet na tábor. V mém věku bych měl jet sice už jako instruktor, nicméně se mi nechce starat o hromadu děcek a mít zodpovědnost za někoho, kdo dělá samé kraviny.

Budíček nebyl. Prostě jsem vstal, tak jak jsem vstal, nabalil si věci, které měly být už dávno nabaleny, a vyrazil do DDM v Kopřivnici. Po poněkud nudném začátku tábora, kdy jsme se navzájem představili přede všemi, se sedlo na autobus a jelo do lanového centra. Konečně to začínalo být zajímavé. Je pravda, že tam bylo jen pár lan a nic moc oslnivého se tam nenalézalo, ovšem podařilo se mi vyměnit se slečnou E toast za chleba s řízkem. Zdálo by se, že jsem si moc nepomohl, ale kdo to kdy viděl jíst na výletě toasty? Takto jsem alespoň nebyl za trapku, ale za „toho s řízkem“.

Po skončení lezení v lanovém centru se jelo do Kletné (Suchdol nad Odrou-Kletné). Vyházely se věci z busu a šlo se na večeři. Bylo to něco ve stylu švédských stolů. Po večeři, pod rozsvíceným stromem se zabraly chatky. Podařilo se nám zabrat jednu chatku se 4 posteli pro tři a já ukořistil jenu chajdu pro dva, kde jsem doufal, že budu sám a přístřešek bude sloužit pouze jako úschovna mých věcí. Plán vycházel skvěle. Dokonce tak dobře, že mi až bylo divné, jak to je možné. Nakonec byl výsledek nejhorší možný. Na vrcholu blaha a uprostřed tichých vnitřních oslav jsem si včas nevšiml hrozby blížící se od západu. Moje reakce na ohrožení plánu byla pomalá a zcela neadekvátní. Místo abych M.J. (Emdžejovi) řekl, že chatka je plná a na důkaz toho, hodil druhé zavazadlo na další postel, tak jsem udělal chybu a pustil ho dovnitř a již se ho nedokázal zbavit. Za normálních okolností by mi nevadilo mít spolubydlícího. Nicméně toto nebyl spolubydlící, ale… Nevím jak popsat někoho, kdo si 3 dny staré ponožky věší po celé chatce, z noh postele si udělá skladiště (+ kdo ví co ještě) a chová se jako by vylezl ze zvláštní školy. Prostě toto se nedalo a tak došlo na situaci, kdy jsem cestovní tašku zasunul pod postel, na madraci roztáhl spacák, aby to vypadalo, že tam spím, vzal batoh a emigroval k holkám do chajdy pro 4 (3). Ač byl přísný zákal stěhování a vedoucí jasně deklarovali, že budou každou noc chodit a kontrolovat, jestli jsme všichni, tam kde máme, tak po prvních dvou nocích, kdy vážně kontrolovali, jsem prospal zbytek tábora u holek.

Co jsem si od tábora sliboval? Akci, zvrůšo, pohyb… Očekával jsem hodně. První den se lozilo přes lana. První úkol byl jednoduchý. 30 lidí napnulo lano v kruhu, já měl na něj vylézt a přejít po něm o půl kola. Jednoduché, snadné. Druhý úkol byl překonat zeď z lan bez toho, abychom se jich dotkli. Toto byl kooperativní úkol, lidé se museli zvednout do vzduchu a nějak přehodit na druhou stranu. Nějak jsem cítil, že by nebylo dobré se o to pokoušet s nohou, která moc nevypadala, že by toto zvládla. Tak jsem stál na druhé straně, vymýšlel jak přendat lidi na druhou stranu a poté je pomáhal přesouvat. Podle očekávání jsem zůstal na druhé straně sám, protože již nezbyl nikdo, kdo by mi pomohl přes lana a navíc jsem se o to ani nechtěl pokoušet (viděl jsem, jak dopadli lidé přede mnou). Myslel jsem si, že je tedy konec hry a jde se. No přepočítal jsem se. Zbytek lidí chtěl, ať přelezu a moje opakované NE jako by neslyšeli. Načež se přihrnuli dva vedoucí, kteří mi s přelezem měli pomoci. „Přeci tu nebudu za sráče.“ bleklo mi hlavou. Zřejmě jsem jím měl být, protože jsem R a R vyzel na ramena a překročil lana. Až potud dobré. O dalších 5 sekund už ne. Hop na zem a nožička au.

Po dalších myslím dvou dnech to již jizva nevydržela, rozjela se totálně a ven vykukoval kus masa. Sedlo se do auta a jelo do nemocnice do Nového Jičína. Při vyplňování nějakých informací o mě jsem zjistil, že nemám ani páru o tom, kdo je můj lékař a tak se začalo vymýšlet a psát blbosti. Po chvíli čekání mě předvolali k doktorovi (načež mi Krista sebrala vlaštovku, kterou jsem si tvořil z jejich nemocničního dotazníku :-( ). Ten se na ránu podíval, něco mumlal a výsledek byl ten, že by bylo nejlepší se už na to vykašlat a nechat to tak. Ránu mi vyčistili, přelepili a doktor napsal něco, co měla být lékařská zpráva nebo tak něco. Ani jsem si nevšiml, že tam psal hovadiny typu, že nohu rozřezali doma atd. (zřejmě si popletl řezání a vytahování stehů) Ne neřešil bych. Výsledek to nijak neovlivnilo. Při vycházení z ordinace se na nás zle díval jeden dědek a prohlašoval, že „by tam těm kurvám hodil nejradši granáty“. V lékárně se koupila mastička, poté se počkalo na mistra D a frčelo se zpátky na Kletnou.

Zbytek tábora probíhal poklidně, fádně a nudně. Vstávalo se až o půl desáté, aktivity byly až pár výjimek nudné a bylo příšerné vedro. Stalo se zkrátka to, co jsem nechtěl. Dny mi začaly splývat, protože všechny dny byly stejné.

• Vstalo se po deváté hodině.
• Šlo se na snídani.
• Po snídani byla hodinu a půl pauza.
• Po pauze jsme si sedli do kruhu a povídali o včerejší akci.
• Následoval oběd.
• Po obědě zase několik hodin pauza.
• Poté převážně nudná hra.
• Nudná večeře a nudná večerní hra.

Za celý tábor se mi líbilo jen několik akcí. První z nich byla „Humanus“, druhá něco o ochraně pralesů a třetí „Dvůr“.

Hra Humanus byla psychologicky zaměřená. Jednalo se o simulaci atomové katastrofy, přičemž jsme byli zavřeni do sklepa po téměř 4 hodiny a nemohli ven. Někteří jedinci se tam málem zhroutili, jiní to ještě nějak zvládali a asi dva nebo tři byli jako já, že tam jen tak seděli a bavili se pohledem na ostatní, jak tam jančí a snaží se vymyslet, co udělat. Bylo zajímavé pozorovat, jak kdo reaguje a jak to ovlivňuje celou skupinu. Na konci hry, kdy se už s místnosti všichni „evakuovali“, jsem zůstal jen já slečna H a slečna N a aby byla alespoň trošku sranda, tak jsme chodili ve tmě dokolečka a pěli písně. Nakonec jsme museli místnost upustit, protože jinak by nás organizátoři seřvali, že je zdržujeme od večeře.


Co se týče hry „Prales“, tak toto bylo reální znázornění dnešního světa a toho, jak se kácí pralesy. Skrytým cílem hry bylo, vytvořit sytém, ve kterém by se nevykácel prales a zároveň nebyly zničeny korporace a ostatní obyvatelé pralesa. Musím říci, že mě překvapilo, jak jednoduché to bylo. Trvalo mi deset minut vymyslet systém, kde by všichni přežili. Poté už pouze stačilo přinutit ostatní, aby se jim řídili. To se mi nakonec povedlo, ale stejně se nakonec našli jedinci, kteří se snažili prosazovat svůj zájem na úkor ostatních a ne tak, aby mohli i ostatní prosperovat.

Poslední akcí, jež mě nadchla, byl „Dvůr“. Byla to zase simulace reality. Byli jsme zasazeni do doby před rokem 89, přičemž jsme o tom nevěděli. Ve hře byly náznaky toho, o co jde a už během 20 minut mi došlo, co mám udělat. Hra končila tehdy, když byli všichni ve straně, nebo byla strana svrhnuta. Vzhledem k tomu, že jsem si na počátku vylosoval charakter učitele a poté komunistům vyžral všechny gumové medvídky, tak jsem byl poslán do vězení a R mi prohnal hlavou kůlku. Má další postava byl průvodce, který pašoval zakázané knihy do hor. Strana si mě předvolala, aby mě v zápětí mohla poslat do basy. Neodporoval jsem jejich záměru. Přišel jsem k výboru strany, přiznal se, nenápadně ze stolu pobral povolení ke vstupu, abych se mohl dostat na všechny místa a při tom ukradl i pár tužek. Cestou do vězení se mi podařilo utéci a poté jsem snad hodinu dělal všechno možné pro to, abych straně, co nejvíce uškodil. Kradl jejím členům paruky, rozhlašoval zakázané věci atp. Když si uvědomili, že se ke straně nepřidám a že není tak jednoduché mě chytnou, tak mě polili v hospodě vodou. Načež jsem se fakt naštval a otevřeně šel na dvůr a sháněl lidi pro revoluci. Z počátku mě iritivalo, když slečna N ani nevěděla, kdo to komunisti byli, co dělali a že u nás vůbec kdy byli. Dokonce se nechala naverbovat. Slečny E a H sice věděly více, ale dokopat je k revoluci byl nadlidský úkol. Nakonec se mi to podařilo. Přesvědčil jsem i další a nakonec za mnou stál záspu téměř deseti lidí. S ukradnutým povolením od slečny H jsem s ní vstoupil do vezení a zabavil R. Dříve, než si uvědomil, že tu nejsem, abych někoho nabronzoval, tak už ve stanu bylo dalších 6 lidí a šlo se na něj. Sebral jsem mu vzduchovku a chtěl ho zastřelit. Jenže to nešlo. Kde byla chyba, mi došlo až o pět sekund později, kdy jsem si všiml zastrčené pojistky. Odjistil jsem a bum. Jeden mrtvý. Nechtěl jsem ztrácet čas a tam jsem šel rovnou na úřad postřílet komunisty. Bylo zajímavé sledovat, jak poslušně mě dav následoval a kolaboranti se radši přidali, abych je náhodou nezabil. Předběhlo mě pět lidí, kteří šli napřed, chytli nějakého komunistu a já ho mohl v klidu odprásknout. Tak se šlo dál a dál až jsem konečně po schodech došel k výboru a ten zabil pro jistotu také. A tím hra končila. Sice jsem neudělal sametovou revoluci, ale spíše krvavou, ale co už. Účel světí prostředky. A navíc jsem ani z počátku nedoufal, že se ke mně kdokoli jiný kromě H, E a N připojí.


Zbytek tábora ubíhal zase v monotoním rytmu nudy a než jsem si toho stačil pořádně všimnout, tak jsem stál zpátky před DDM v Kopřivnici, pomohl odnést slečně H věci domů a jelo se do Rožnova. Tady jsem sedl na PC a snažil se přečíst všechny články a zprávy, o které jsem za těch deset dní přišel. Večer jsem byl už tak unaven, že jsem neměl sílu napsat prázdniníček a radši jsem se díval na Angels & Demons. Spát se šlo o půl noci.

Dnes jsem vstával v 7:40, dal si na snídani nějaký divný „zdravý chleba“, koukl na ČT 24 na zprávy a šel psát prázdniníček. Ani nepředpokládám, že se dnes něco zajímavého stane. Navíc chci odpočívat a užívat si nicnedělání. Stejně odpoledne přijedou naši z Alp a budou nadávat, jaký bordel tu bratříček za dobu jejich desetidenní absence udělal.

Na oběd budu mít žemlovku, poté doufám, že si najdu trošku času a budu si moci číst LoTRa. Nic více radši neplánuji, protože stejně by mohlo být vše nakonec jinak, než jsem doufal, ale uvidím. Třeba tu večer ještě napíši, že jsem šel po obědě do Disneylandu.

Prázdniny - den 13.

Další den a další kopec nudy. Vstanu, nasnídám se, umyju zuby, sednu k PC, zjistím, že LoTR nejde (po první misi to háže chybu v paměti). Zklamán neúspěchem kecám se slečnou E o tom, že nejde nic dělat. Výsledek naší debaty? Žádný. Jen jsme zabili trošku času.
Po rohlíkovém obědě jsem dal stahovat „Soumrak mrtvých“ a zase lenošil. Dokonce to zašlo už tak daleko, že padlo rozhodnutí procvičit si psaní všemi deseti. Po zhlédnutí filmu, neúspěšném zpuštění Lineage II (na Windows 7 nefunkční) a další hromadě keců na IM jsem zjistil, že větší zábava by už byla, kdybych ležel na posteli a tupě čučel do stropu.

No naštěstí jdu na osm hodin na Šestku. Předpokládám, že Kobe bude vyprávět historky z Austrálie a Dave rozdávat žetony na poker. Večer příjmu dom, lehnu a zítra nastane další z řady nudných dnů.

Prázdniny - den 5.

Nudný den. Budíček v 5 ráno. Nechápu, jak se mi to povedlo. Naštěstí jsem potom usnul a probudil se až po půl deváté.

Na snídani jsem si „nachystal“ nějaký ovocný bio jogurt a pár kousků buchty. Dalo se to tak si nestěžuju. Dále mě čekala postel. Stále ještě na půl vyhřátá. Přelouskal jsem několik stránek z knihy a šel na PC. Nenapadlo mě, co bych měl dělat a tak jsem jen tak brouzdal po netu a přes čumák mi přeletěla idea, že bych se mohl pokusit stáhnout a zprovoznit Mac OS. Zajímavá myšlenka, jejíž realizace značně pokulhává na několika místech.

Základním kamenem úrazu je, že nemám železo od Apple, tudíž kompatibilita s Athlonem a dalšími nepodporovanými částmi mého počítače nebude nijak úchvatná. Další zádrhel se objevil na pevném disku. Na jednom logickém oddílu mám již Windows XP a na druhém Windows 7 RC. Mám sice ještě WD 250GB, ale ten chci mít pouze na ukládání dat a nechci si jej zaprat nějakým OS. Východiskem z této situace by mohla být virtualizace. Kromě toho, že bych tímto krokem porušil licenční podmínky Apple (které bych stejně porušil, tak jak tak), tak ani zde není zaručena kompatibilita a navíc mít zpuštěný W7 a Leoparda na mašině s pouhým jedním GB RAM je poměrně odvážná myšlenka sama o sobě. Na druhou stranu, kdyby se mi to povedlo, tak by to byl pěkný úspěch. No pohrabu se v tom, vyzkouším a uvidím. Když tak časem napíši, jak to dopadlo. :-)


Poté, co mě přestalo bavit hrabat se v kompu, dostala znovu slovo kniha a četlo se. Po obědě, který byl nedávno, jsem plánoval výlet na kole na Pindulu. Komplikace zanedlouho přišla s bouřkou, která mi tento výlet poměrně úspěšně znemožňuje. I kdybych totiž dokázal jet na kole se zašitou nohou, tak mi to prý nesmí zmoknout a navíc nemám na kole blatníky. Zkrátka pár zádrhelů, které se tak snadno neřeší. Přihlédnu-li k faktu, že nemůžu na pravou nohu obout žádnou nepromokavou botu, tak výsledkem je, že jsem v kaši.

Další plány na tento nudou a deštěm nasáklý den nemám. Není… o 5 minut později… už nevím, co jsem to chtěl napsat za větu. Neuložilo se posledních pár vět, ale jsem rád alespoň za to, že se uchovalo, to co se uložilo. Snad už proud znovu nevypadne, ale i kdyby, tak co už. Stejně si půjdu číst knihu.

btw: Tyto polo-monology jsou poměrně zajímavé. Předpokládám, že až přijde čas nudy, tak si to zde budu pročítat a budu vzpomínat na to, co všechno jsem o prázdninách děla, respektive nedělal a chtěl udělat.