Při ranním kecání na IM, jsem stihl i posnídat a nachystat si věci na svou strastiplnou pouť. Vyjel jsem kolem 9:10 a do Kopřivnice dorazil 10:03. Musím říct, že přesto že se cesta táhla jak sopel, tak na mamčině kole s jemnějším vzorkem na plášti se jelo příjemně. Problém byl pouze v sedátku, které bylo, je a bude nepřirozeně tvrdé, takže už při sjezdu z Pindule, mě dost bolela prdel.
Po příjezdu do Kopřivnice, jsem šel se slečnou H pro její kolo a šnečím tempem jsme jeli směr Sedlnice. Původně jsem chtěl jet tou cestou, kde jsme jeli busem na tábor, ale bylo mi od slečny H sděleno, že tam vede nová čtyřproudová silnice (přes vesnici?). Co se dá dělat. Přeci jenom ona je místní, tak to nejspíše zná lépe než já. Vyjelo se tedy přes pole na Příbor. Přijeli jsme ke křižovatce a slečnu H málem přelo auto. Ono je pěkné, že ukázala rukou, kterým směrem chce jet (a přitom málem spadla), ale neuvědomila si, že to nestačí. Zkrátka když někdo vjíždí na hlavní pozemní komunikaci a navíc nedá přednost zprava (v té době byl na křižovatce poměrně hustý provoz), tak k bouračce může dojít velice snadno. Ale podle toho, co jsem viděl, tak světské zákony neplatí pro všechny. Ona se dívala na auto, jak jí tam jede a jako by chtěla říci: „Tak a teď uvidíme, kdo z koho. Kdo má silnější nervy? Ty s tím svým fárem, nebo já s polorozpadlým kolem?“. Chudák řidič musel dupnout na brzdu a řidič za ním to do něj málem narval (to padlo na křižovatce kokotů, kterénů a kurev… Celkem slušná slovní přehlídka moderního argotu. :-D). A stejně se nakonec jelo dál, jako by se nechumelilo.
Do Sedlnic, jsme nakonec přijeli přibližně o půl dvanácté. Slečna E nechápala, co tam děláme (já to nechápal taky) a slečna N byla ještě v pyžamu. Po seznámení s „Montíkem“ padla zásadní otázka: „Tak co podnikem?“. To bohužel nedokázal zodpovědět nikdo a tak se šlo dovnitř do „zabordelařeného“ pokojíka od Evy (tak uklizeno jsem u nikoho na návštěvě ještě nikdy neviděl). Seděli jsme tam na její chlupaté posteli a kecali o všem možném i nemožném. Nakonec se nachýlil čas odjezdu a já musel s těžkým srdcem, bolavou zadnicí a růžově nalakovanými nehty sednout na kolo a jet zpátky.
Tentokrát se zvolila cesta, kterou jsem chtěl původně jet a z imaginární čtyřproudové silnice, se vyklubala příjemná asfaltka s nízkým provozem. Dojelo se do Kopřivnice. Z tohoto bodu jsem musel sám dojet do Rožnova. Až do Frenštátu se cesta dala, jelikož jsem měl dobrý vzorek a nefoukal moc silný protivítr. Ovšem další úsek, skládající se pouze ze stoupání do Pindule byl masakr. Po tolika kilometrech svižné jízdy, se tento kopec stal osudným. Jel jsem ze všech sil, ale nohy ztěžkly, ruce bolely, zadnice byla v agónii a cítil jsem, jak gumy dřou o cestu. Pod vrcholem ze mě už tekl pot jak z vola. Následný sjezd k Janoštíkovi byl sice osvěžující, ale strmý předěl mezi Pasekama jsem už nedokázal vyjet. Vlekl jsem kolo do kopce vedle sebe a šel jak ožralý. Sjezd do Mokrého a zbytek domů byl už naštěstí v pohodě a tak jsem si řekl: „Konec dobrý, všechno dobré.“ a už radši nic neřešil.
Na večer jsem neměl, co dělat a tak došlo na paření Fable, sledování Siggraphu a psaní na IM. A když už se zdálo, že večer nic plodného nepřinese, přišla babička s novinkou, že mi může sehnat brigádu. Po této dobré zprávě, jsem se těšil, že se konečně zbavím prázdninové nudy a s vidinou lepších zítřků šel spát až po půl druhé.
Žádné komentáře:
Okomentovat