Prázdniny - den 47.

Kdo to kdy viděl vstávat o prázdninách o půl deváté? Sebevražda toto. A přesto jsem si ani nestihl dočíst všechno zajímavé novinky na internetu a už se muselo jet. Zádrhel nastal, když jsem si chtěl při odchodu vzít sluneční brýle. Nečekaně jsem je nemohl najít. Reakce mamka? Řvala, že jsem slepý a že tam určitě jsou. No nebyly tam. A když je nenašla ani ona, tak si začala pro změnu stěžovat, že je jsem já někam zašantročil. Až na to, že jsem naposledy dával jí do ruky, tak v pohodě. Zkrátka taková klasika. Jí cokoli říct, cokoli dát do ruky, tak už se s tím neshledám nebo mi řekne: „Tak toto jsi mi neříkal.“. Zkrátka je jedno kolikrát jí něco řeknu, na něco upozorním nebo tak něco. Ona nic neslyšela, nic jsem jí nedal a ve špajzce a šatně zhasíná (kdykoli jdu do špajzky, tak se tam svítí a její obhajoba: „Teď jsem tam byla, tak nebudu zhasínat“ a to řekne, i když tam už hodinu nebyla nebo dokonce odešla z domu a nechala všude rozsvíceno).

Dojelo se do Frénu (jako vždy poslední) a šlo se hrát. Kvůli zmenšenému hřišti se hrálo ve více teamech a vždy jen 3vs3. Ať již jsem měl tu smůlu, nebo štěstí, že jsem byl v týmu s O (íkma), hrálo se mi dobře. První zápas jsme prohráli jen těsně a zbytek vyhráli. Na to, že jsem už dlouho volejbal pořádně nehrál, mi druhý zápas celkem šel. Měl jsem podání a dokázal z něj otočit set, což mě celkem potěšilo.

Dohrálo se, dojedlo, dopilo a rozloučilo. Cestou na zpět z Frenštátu mě napadla geniální myšlenka. Co tak jít cestou domů přes Velký Javorník? Cestu jsem neznal, kopec byl zatím v nedohlednu. Ale i tak mi to přišlo jako zajímavá idea. Vyrazil jsem tedy směrem k hoře, která se už tyčila po mé pravici. Nějak jsem nevěděl kudy kam, tak se šlo (běželo) podle intuice. Ještě že nejsem pomatené vemeno bez orientačního smyslu jako zbytek „rodiny“. Nějak jsem se propletl uličkami, cestičkami a lesem, až jsem stanul na vrcholu Javorníku. Na rozdíl od mé návštěvy se slečnou E a N, zde nebyli parašutisti, ale pro změnu hromada cyklistů. Kam jsem se podíval, tam bylo kolo.

Pokochal jsem se a vyběhl zpět. Ani bych neřekl, že cesta z Frenštátu měla 7 Km a další část domů byla skoro stejně dlouhá. Jelikož jsem už zdejší lesy znal, tak jsem to pustil rovnou z kopce, co to dalo. No to byla asi blbost. Bylo by bývalo lepší běžet po cestě, jelikož jsem měl boty na běh a ne trackové. Navíc jsem v nich měl ještě písek z koupaliště a ten mi krásně rozedřel, chodilo ze spodu. A čím více jsem poskakoval po kamenech a přeskakoval pařezy, tím více mi písek rozdíral nohu.
Od „Rampy“ domů to je jen údolím, ale to údolí se nehorázně táhne, takže už za chaloupkou jsem odpadal, ale stále jsem se držel a běžel. Nakonec jsem to uběhl celé v kuse, ale notně podotknout, že poslední kilometr a půl byl masakr. :-D

Doma jsem se umyl, sedl na PC a pokecal s K (bem). Zjištění, že nejsem jediný, kdo má prázdniny na nic, sice nepřidalo na náladě, ale částečná útěcha to byla. Když už odešel i K, nebylo co dělat a tak jsem se pustil do práce. Hledat hromadu informací, které na netu pomalu nejsou a část jsem nakonec stejně tahal z Google archivu, bylo ubíjející. Skončil jsem na celkovém počtu 23 a více se mi již nechtělo. Bylo to zkrátka na bednu.

Večer jsem poslal pár SMS slečně H, popovídal si s E a šel na Dotu. Naštěstí se mi dařilo a nehrát proti tolika tunerům, tak bych mohl aspirovat alespoň na „dominating“. Ale jsem rád, alespoň za dobrou team play a pár luxusních killů. Nyní půjdu konečně spát a tím zakončím 47. Den prázdnin.