Prázdniny - den 38.

Třicátý osmý den prázdnin začal báječně. Po vánočce s banánovým koktejlem jsem šel na zahradu a trhal trávu kolem plotu. Nebyla to, kdo ví jaká zábava, ale lepší než nuda u PC.

Když jsem konečně sedl k počítači, udělal to co vždycky. Přečetl novinky ze zpravodajských serverů a zase neměl co na práci. Tak se šlo na Fable. Smůla, že mi tato zábava moc dlouho nevydržela. Poslední mise byla až příliš krátká a méně velkolepější než jsem si představoval. Prostě jsem prošel vraty, nahodil mana shield, očaroval zbraň, přišel k drakovi a během chvíle rozsekal ho na cucky. Čekal jsem tedy více (hlavně, co se týče obtížnosti).

Poté zase nebylo, co dělat, tak jsem šel natírat plot. Ale ani plot není nekonečný a tak i tato zábava za chvíli skončila. Alespoň byl potom oběd, což mi spravilo náladu (hambáááááč). Dojedlo se, dopilo a volba tedy padla znovu na PC. Tentokrát jsem místo hraní her, čtení knih nebo dívání se na filmy, poslouchal knihu. Už se mi zkrátka nechtělo pořád čučet na nějaká písmenka a jezdit pohledem po monitoru tam a zpět, tak jsem si stáhl namluvenou dvou a půl hodinovou verzi Bílé nemoci od Karla Čapka a „četl“ jsem knihu.

Na večer zase nebylo, co dělat a tak přišly na řadu filmy. Pustil jsem si Pařbu v Las Vegas a jen nechápavě tlemil na monitor. Toto byl zkrátka masakr film. Někdo by řekl hovadina, ale ono ne. Všude byly, vulgarismy a ukázky akčního amerického života, nicméně z toho nevznikla ubohá trhárna pro náctileté. Toto byl zkrátka film s velkým F. Dobrý příběh, vtipy, herecké výkony a celkové zpracování filmu… To vše jsou vlastnosti, jež poskytují opravdu intenzivní zábavu na večer, a kdybych měl udat číselné hodnocení, tak za mě minimálně 80%.

No už se nebudu radši moc rozepisovat. Stejně nemám o čem. Je sice pravda, že dnes to bylo zajímavější než jindy, ovšem pořád to není ono. Chce to něco akčního… Třeba něco ve stylu „Hurá do postele.“

Prázdniny - den 37.

Dneska byl budíček nevím kdy, na snídani taky nevím, co bylo a dopoledne jsem prakticky nic nedělal. Věci se změnily až po bědě. Dlouho jsem nevěděl, co je jako druhý chod. Nikde nic uvařeného, usmaženého, či mraženého nebylo. Až když už se zdálo, že budu mít poloviční oběd, objevil se sáček s buchtičkami a u toho nějaký instantní puding.

Několik minut jsem studoval zapeklitý návod, kde bylo napsáno, když to trošku zkrátím a zesložitím: „Uvař to!“. Vytasil jsem tedy hrnec, který vypadal nejmoderněji a nejdrzeji a doufal, že mě moderní technika a materiály ochrání před spálením mého budoucího výtvoru. Když již bylo nachystané náčiní, přešlo se k surovinám. Tři nebo čtyři lžičky cukru, půl litru mléka a sáček s nějakým práškem. V návodu bylo napsáno, že musím odlít jednu třetinu mléka a v ní rozmíchat obsah sáčku, mezi tím uvést zbytek mléka do varu a zamíchat s cukrem a poté dolít zbývající třetinu mléka s práškem. To vše míchat jednu minutu a nachystat k okamžité konzumaci. Výsledek byl sice v mém podání nepřekonatelný a ve všech ohledech dokonalý, ale i tak si myslím, že kdybych to smíchal, zamíchal a rozmíchal všechno dohromady bez toho, abych odměřoval třetiny, a bůh ví, co všechno, tak výsledek bude hodně podobný mému dokonalému kulinářskému umění a neušpiní se kvůli tomu tolik nádobí.

Odpoledne ubíhalo v poklidném nudném tempu a troška oživení přišla až s P,P a E. P si donesl NB a stahoval si do něj aktualizace z internetu a u toho jsme si kecali. Poté jsem měl jet pro segru někam do města a měl se mnou jet P a babička. To zase bylo. Vzhledem k tomu, že před garáží stálo auto od S, tak jsem nemohl vyjet. P tedy vzal klíče, a že ho přeparkuje. Z před-garáže ho přeparkoval o metr vedle, nicméně zase před garáž a ne na trávník. Tentokrát jsem sice mohl vyjet, ale už nevím, jak bych zacouval zpátky do garáže. Tak se přeparkovávalo zase. Když bylo dílo dokonáno, vyjel jsem. Hned při rozjedu, měla babička nějaké připomínky a to jsem jel jen třicet. Nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší, když babičku vysadím před panelákem a dále pojedu jen s P. No dojel jsem pro V s P a jel s nimi zpátky. Jaká by to ovšem byla cesta, kdyby byla nudná? Před světelnou křižovatkou jsem potkal cyklistu, který jel v pravém pruhu a nějak divně tam kličkoval. Tak jsem si řekl, že ho předjedu. V tom si chlapec usmyslel, že pojede do jiného pruhu a vjel mi pod kola. Co mi zbývalo jiného než dupnout na brzdy a pustit ho. Bylo by blbé, kdybych přejel někoho jen 50 metrů od služebny policajtů. Každopádně na tomto příkladu je dobře pozorovatelné, jak někteří mladí znají pravidla silničního provozu. Jedna ukáže rukou, že chce odbočit, ale nedá přednost a vjede autu pod kola a druhý sice nemusí dávat nikde přednost, ale pro změnu neukáže rukou změnu směru a stejně vjede autu pod kola. Tak či onak výsledek mohl v obou případech dopadnout tragicky.

Když jsem konečně zaparkoval, šlo s na večeři do pergoly. Všichni tam byli a jedli, a tak jsem musel co nejrychleji ukořistit svůj díl, nebo by na mě ještě nezbylo. Zbytek večera se prokecal a propil. A teďka je jedna hodina „ráno“ a konečně píši dnešní prázdniníček. Ani jsem si nestihl přečíst blog slečny E. No jsem zvědavý, kdy nakonec půjdu spát…

Prázdniny - den 36.

Ráno mě probudila SMS. Původně jsem si myslel, že mi píše slečna H, abych se vzbudil, sednul na kolo a jel do Kopřivnice. Bohužel to bylo něco horšího. Když, jsem před dvěma dny žádal o brigádu, byla tu alespoň nějaká možnost, že by mě mohli přijmout. Po jejich odpovědi: „Zkus to za rok v březnu.“, padly i poslední chabé naděje.

Při ranním kecání na IM, jsem stihl i posnídat a nachystat si věci na svou strastiplnou pouť. Vyjel jsem kolem 9:10 a do Kopřivnice dorazil 10:03. Musím říct, že přesto že se cesta táhla jak sopel, tak na mamčině kole s jemnějším vzorkem na plášti se jelo příjemně. Problém byl pouze v sedátku, které bylo, je a bude nepřirozeně tvrdé, takže už při sjezdu z Pindule, mě dost bolela prdel.

Po příjezdu do Kopřivnice, jsem šel se slečnou H pro její kolo a šnečím tempem jsme jeli směr Sedlnice. Původně jsem chtěl jet tou cestou, kde jsme jeli busem na tábor, ale bylo mi od slečny H sděleno, že tam vede nová čtyřproudová silnice (přes vesnici?). Co se dá dělat. Přeci jenom ona je místní, tak to nejspíše zná lépe než já. Vyjelo se tedy přes pole na Příbor. Přijeli jsme ke křižovatce a slečnu H málem přelo auto. Ono je pěkné, že ukázala rukou, kterým směrem chce jet (a přitom málem spadla), ale neuvědomila si, že to nestačí. Zkrátka když někdo vjíždí na hlavní pozemní komunikaci a navíc nedá přednost zprava (v té době byl na křižovatce poměrně hustý provoz), tak k bouračce může dojít velice snadno. Ale podle toho, co jsem viděl, tak světské zákony neplatí pro všechny. Ona se dívala na auto, jak jí tam jede a jako by chtěla říci: „Tak a teď uvidíme, kdo z koho. Kdo má silnější nervy? Ty s tím svým fárem, nebo já s polorozpadlým kolem?“. Chudák řidič musel dupnout na brzdu a řidič za ním to do něj málem narval (to padlo na křižovatce kokotů, kterénů a kurev… Celkem slušná slovní přehlídka moderního argotu. :-D). A stejně se nakonec jelo dál, jako by se nechumelilo.


Do Sedlnic, jsme nakonec přijeli přibližně o půl dvanácté. Slečna E nechápala, co tam děláme (já to nechápal taky) a slečna N byla ještě v pyžamu. Po seznámení s „Montíkem“ padla zásadní otázka: „Tak co podnikem?“. To bohužel nedokázal zodpovědět nikdo a tak se šlo dovnitř do „zabordelařeného“ pokojíka od Evy (tak uklizeno jsem u nikoho na návštěvě ještě nikdy neviděl). Seděli jsme tam na její chlupaté posteli a kecali o všem možném i nemožném. Nakonec se nachýlil čas odjezdu a já musel s těžkým srdcem, bolavou zadnicí a růžově nalakovanými nehty sednout na kolo a jet zpátky.

Tentokrát se zvolila cesta, kterou jsem chtěl původně jet a z imaginární čtyřproudové silnice, se vyklubala příjemná asfaltka s nízkým provozem. Dojelo se do Kopřivnice. Z tohoto bodu jsem musel sám dojet do Rožnova. Až do Frenštátu se cesta dala, jelikož jsem měl dobrý vzorek a nefoukal moc silný protivítr. Ovšem další úsek, skládající se pouze ze stoupání do Pindule byl masakr. Po tolika kilometrech svižné jízdy, se tento kopec stal osudným. Jel jsem ze všech sil, ale nohy ztěžkly, ruce bolely, zadnice byla v agónii a cítil jsem, jak gumy dřou o cestu. Pod vrcholem ze mě už tekl pot jak z vola. Následný sjezd k Janoštíkovi byl sice osvěžující, ale strmý předěl mezi Pasekama jsem už nedokázal vyjet. Vlekl jsem kolo do kopce vedle sebe a šel jak ožralý. Sjezd do Mokrého a zbytek domů byl už naštěstí v pohodě a tak jsem si řekl: „Konec dobrý, všechno dobré.“ a už radši nic neřešil.

Na večer jsem neměl, co dělat a tak došlo na paření Fable, sledování Siggraphu a psaní na IM. A když už se zdálo, že večer nic plodného nepřinese, přišla babička s novinkou, že mi může sehnat brigádu. Po této dobré zprávě, jsem se těšil, že se konečně zbavím prázdninové nudy a s vidinou lepších zítřků šel spát až po půl druhé.

Prázdniny - den 35.

Nastal další den. Tentokrát polo-deštivý a chladný. Teplota se nepřehoupla nad 17 stupňů a tak jsem byl rád, že nemusí ven do té zimy.

Na snídani byl přichystaný toast a k němu jsem nalil hrnek mléka. Když byla hostina hotová, šlo se na TV. Asi tak 3 minuty jsem pořád mačkal tlačítka na ovladači, než mi došlo, že se vybily baterie. Dříve než jsem se stačil rozhodnout, co udělat, zazvonil telefon: „Dones mi nový diář. Je ve skříni.“. Pomalu v polospánku jsem si oblékl věci na běhání, zabalil diář do tašky a běžel do města, tam se otočil, sedl na kolo, které tam bylo ještě ze začátku prázdnin a jen zpátky dom, cestou se stavil za dědou a babičkou na jejich nové „chatě“. Zrovna jim to stavbaři skládali. Je to prostě hromada desek a skládá se to jako puzzle. Odvezl jsem jedny kolečka kamení a přestalo mě to bavit. Tak si babička vymyslela, že se zeptá stavbařů, kdo chce kafe a čaj. Hmm a tak se šlo vařit. Nechápu, proč skončil pytlík od čaje ve dřezu a místo cukru to osladila (zprasila) hromadou drahého sirupu.

Na oběd byla čočková polévka. Poté jsem usedl zase k PC a kvůli časovému posunu mi zbývalo ještě pár hodin, než začnou přednášky na Siggraphu 2009. Nuda mě přemohla a tak bylo rozhodnuto, že zapařím zase Fable. Pokračoval jsem poklidně v plnění questů až do doby, kdy jsem si řekl, že by bylo dobré se vlastně podívat, jakou osobnost jsem si vlastně ve hře vytvořil. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, co tam bylo napsaného. Děsivost byla hodně v plusu, stejně tak jako přitažlivost a k tomu všemu mi na hlavě rostly rohy. Zkrátka sexy čert. A to jsem se celou hru choval pěkně. Nikoho jsem nezabil, když to šlo jinak, všem pomáhal a nakonec mám rohy. Je pravda, že moje oběti byly v pekle ještě dříve, než je některé z mých ohnivých kouzel zabilo, ale i tak… Mít kvůli tomu rohy?

Pauzu v hraní Fable vyplnily dlouho očekávané přednášky Autodesku. V přímém přenosu tam ukazovali, jak prakticky nic nového neudělali a jak se s tím můžou chlubit. No celkem slabota. Skoro jako můj nudný večer, kdy jsem sledoval jejich přednášky a psal si s lidmi na IM.

Poměrně nudný večer, jsem zakončil plánováním zítřka. Dlouho mě nic nemohlo napadnout a tak jsem vsadil na jistotu. Pojedu na Kopru na kole a bude.

btw: Zítra má pršet. :-)