Fotografie - Velký Javorník 16.1.2010

Prázdniny - den 47.

Kdo to kdy viděl vstávat o prázdninách o půl deváté? Sebevražda toto. A přesto jsem si ani nestihl dočíst všechno zajímavé novinky na internetu a už se muselo jet. Zádrhel nastal, když jsem si chtěl při odchodu vzít sluneční brýle. Nečekaně jsem je nemohl najít. Reakce mamka? Řvala, že jsem slepý a že tam určitě jsou. No nebyly tam. A když je nenašla ani ona, tak si začala pro změnu stěžovat, že je jsem já někam zašantročil. Až na to, že jsem naposledy dával jí do ruky, tak v pohodě. Zkrátka taková klasika. Jí cokoli říct, cokoli dát do ruky, tak už se s tím neshledám nebo mi řekne: „Tak toto jsi mi neříkal.“. Zkrátka je jedno kolikrát jí něco řeknu, na něco upozorním nebo tak něco. Ona nic neslyšela, nic jsem jí nedal a ve špajzce a šatně zhasíná (kdykoli jdu do špajzky, tak se tam svítí a její obhajoba: „Teď jsem tam byla, tak nebudu zhasínat“ a to řekne, i když tam už hodinu nebyla nebo dokonce odešla z domu a nechala všude rozsvíceno).

Dojelo se do Frénu (jako vždy poslední) a šlo se hrát. Kvůli zmenšenému hřišti se hrálo ve více teamech a vždy jen 3vs3. Ať již jsem měl tu smůlu, nebo štěstí, že jsem byl v týmu s O (íkma), hrálo se mi dobře. První zápas jsme prohráli jen těsně a zbytek vyhráli. Na to, že jsem už dlouho volejbal pořádně nehrál, mi druhý zápas celkem šel. Měl jsem podání a dokázal z něj otočit set, což mě celkem potěšilo.

Dohrálo se, dojedlo, dopilo a rozloučilo. Cestou na zpět z Frenštátu mě napadla geniální myšlenka. Co tak jít cestou domů přes Velký Javorník? Cestu jsem neznal, kopec byl zatím v nedohlednu. Ale i tak mi to přišlo jako zajímavá idea. Vyrazil jsem tedy směrem k hoře, která se už tyčila po mé pravici. Nějak jsem nevěděl kudy kam, tak se šlo (běželo) podle intuice. Ještě že nejsem pomatené vemeno bez orientačního smyslu jako zbytek „rodiny“. Nějak jsem se propletl uličkami, cestičkami a lesem, až jsem stanul na vrcholu Javorníku. Na rozdíl od mé návštěvy se slečnou E a N, zde nebyli parašutisti, ale pro změnu hromada cyklistů. Kam jsem se podíval, tam bylo kolo.

Pokochal jsem se a vyběhl zpět. Ani bych neřekl, že cesta z Frenštátu měla 7 Km a další část domů byla skoro stejně dlouhá. Jelikož jsem už zdejší lesy znal, tak jsem to pustil rovnou z kopce, co to dalo. No to byla asi blbost. Bylo by bývalo lepší běžet po cestě, jelikož jsem měl boty na běh a ne trackové. Navíc jsem v nich měl ještě písek z koupaliště a ten mi krásně rozedřel, chodilo ze spodu. A čím více jsem poskakoval po kamenech a přeskakoval pařezy, tím více mi písek rozdíral nohu.
Od „Rampy“ domů to je jen údolím, ale to údolí se nehorázně táhne, takže už za chaloupkou jsem odpadal, ale stále jsem se držel a běžel. Nakonec jsem to uběhl celé v kuse, ale notně podotknout, že poslední kilometr a půl byl masakr. :-D

Doma jsem se umyl, sedl na PC a pokecal s K (bem). Zjištění, že nejsem jediný, kdo má prázdniny na nic, sice nepřidalo na náladě, ale částečná útěcha to byla. Když už odešel i K, nebylo co dělat a tak jsem se pustil do práce. Hledat hromadu informací, které na netu pomalu nejsou a část jsem nakonec stejně tahal z Google archivu, bylo ubíjející. Skončil jsem na celkovém počtu 23 a více se mi již nechtělo. Bylo to zkrátka na bednu.

Večer jsem poslal pár SMS slečně H, popovídal si s E a šel na Dotu. Naštěstí se mi dařilo a nehrát proti tolika tunerům, tak bych mohl aspirovat alespoň na „dominating“. Ale jsem rád, alespoň za dobrou team play a pár luxusních killů. Nyní půjdu konečně spát a tím zakončím 47. Den prázdnin.

Prázdniny - den 39.

Cool. Dnes jsem se probudil nějak brzy a ihned mi připadlo na mysl: „Nebuď magor. Máš prázdniny, tak jdi ještě chrápat.“. A tak se stalo, že budíček byl až o půl desáté. Tak dobře jsem se už dlouho neprospal. Vlastně tak dobrý celý den jsem už pěknou dobu neměl.

Ráno mi připadl úkol zajet pro rohlíky (nakonec se z toho vyklubal celý nákup). Ale projel jsem se na kole do Pas(s)a na Písek a nakoupil. Při vybírání rohlíků, se mi tam nasáčkovala jedna důchodkyně, všechny kousky pečiva do jednoho probrala a ochmatal a stejně mě tak poté nechtěla pustit. CO zbývalo. Na výběr zbyly už jen podřadné rohlíky. (Doma jsem za to dostal zdrba.)

Poté jsem si dal dopoledne Dotku a když se čas nachýlil, vyrazil směrem k Janoštíkovi. Cesta byla pěkná, svižná, skoro nikoho tam nebyl. Za 25 minut jsem dorazil zastávce, kde už čekala slečna E a slečna N. Dokonce mě překvapilo, že tam byly s takovým předstihem (pochyboval jsem vůbec, zdali tam přijdou). Vyšlo se tedy cestou zpět a začali jsme kecat blbosti.

Při průchodu loukou na Panském kopci se slečna E neovládla a obrala půlku keře ostružin. Mě a N jí bylo lito a nemohli jsme jí v tom nechat a tam jsme se pomohli jí nést její břímě nenažranosti. Po našem odchodu již na vzrostlém keři nezbyla pomalu jediná zralá bobule. No co. Stane se. Ale jedli jsme zdravě a to se počítá.

Po příchodu k nám, mě zarazilo, že se slečna E chovala až nezvykle „stydlivě“, smím-li to tak nazvat. Takovéto chování jsem od ní zrovna neočekával. O to více jsem si vychutnal chvíli, kdy chtěla jít navštívit segru do pokoje a já ji zamlčel, že tam narazí přímo na mamku, která měla blbé kecy. Skoro to vypadalo, jak bych si domů přivedl novou holku. Fakt hrůza. Postřílet je všechny do jedné… baby jedny.


Když jsme dokecali, položil jsem klasický dotaz: „Tak co podniknem?“. Nečekaně mi odpověď nepřišla a tak jsem jen tak ze srandy prohodil, že můžeme jít na Velký Javorník. Předpokládám, že první odpověď „Ano.“ byla jen žertem. Ovšem my jsme vážně šli. A moje překvapení vzrostlo ještě více, když jsme dosáhli pramene Jičínky a pokračovali dál. Nechtělo se mi plahočit po asfaltové cestě a tak jsem tedy navrhl, že půjdeme zkratkou (tentokrát tou, kterou opravdu znám :-D). Přešla se jedna louka, jeden lesík a dorazili jsme na další louku. K smrti hladová slečna E objevila vedle cestičky ostružiny a ihned se do nich s vervou pustila. Cpala si je do pusy a ani se nepozastavila na skutečností, že ač v 850 metrech nad mořem, byly plody velice šťavnaté. Nedalo mi to a taky jsem musel ochutnat. Snědl jsem 2 ostružiny a byly opravdu výtečné. Třetímu plodu jsem věnoval o něco více pozornosti a všiml si, že v něm je červ. Vyzkoušel jsem ještě několik dalších bobulí a všechny v sobě měly červa. Nechtěl jsem být za hajzla a tak jsem slečně E oznámil novinku o červech. Když si všimla, že i ona má všude červy, odhodila vše, co jí zbylo v ruce a vyplivla to, co jí ještě zbývalo v ústech.

Cestou dále dělala, že ona žádného červa nesnědla. To byly ovšem výmysly. Sama věděla, že jich několik snědla a spíše než nás, se snažila přesvědčit sama sebe. No moc se jí to nedařilo. Ani nechápu, proč se o to snažila. Já jednoho červa (možná dva) nejspíše snědl a nevadí mi to. Byli chutní, tak co?

Na vrcholku Javorníku bylo nečekaně plno. Vršek byl obsypaný auty jako na parkovišti a louka plná padáků a parašutistů. Podle mého odhadu jich tam bylo alespoň 30 a na startu se tvořila pěkně dlouhá fronta.

Zbytek dne už radši zkrátím. Sešli jsme dolů, unavení lehli na postel a kecali. Já se slečnou N si dal dort (slečna E vytrvale odolávala). Předpokládám, že N dort velice chutnal, jelikož si na sebe jednu porci kidla. :-D Poté jsem E a N odvezl zpět na Horní Paseky, přičemž stále nechápu, proč N dělal scény, že nechce jet a radši počkala až na zastávce. Stejně nakonec jela, tak k čemu to tedy bylo… kdo ví?

Po svém návratu a večeři, jsem se zase nudil a neměl do čeho píchnout. Tak dostala slovo Dota. Ale ani u ní mi nebylo dlouho blaze. Rozhodl jsem se tedy k radikálnímu kroku. Sic nerad, ale přece, připojil jsem se na řídící účet blogu slečny E a napsal tam motivující článek všem líným holkám, které jen sedí u PC, žerou a píší o tom, jak hubnou a taky těm, jež hubnou až příliš.

Následovalo sepsání blahopřání k narozeninám slečny H, které se neodeslalo, což mě dost dopálilo. Teďka jsem napsal svůj další záznam do prázdniníčku a půjdu spát. Snad mě zítra slečna E nezabije. :-)