Prázdniny - den 62.

Poslední den prázdnin. Vstal jsem přibližně o půl osmé a vůbec, se mi nechtělo začít s hledáním věcí do školy. Připadalo mi to jako zbytečná a otravná práce, kterou můžu odložit na příští rok, když to již nebude potřeba. Nevěděl jsem tedy, co dělat. Zkazit si poslední volný den? Tak to ani náhodou. Prosedět to u kompu a nudit se? No to sotva. To by mi už muselo fakt hrábnout. A jet zase někam na kole po včerejší mordě? Tak to nééé. POSLEDNÍ den. Prázdniny jsou od toho, abych si odpočal. Jen blbec by se ničil a kord den před 1. zářím…

Co naplat. Na cestu jsem se vydal něco málo po půl deváté. Vzal jsem si M (ovo) kolo, v domnění, že těch přibližně 60Km dám v pohodě. Bože jak já byl naivní. Nevědomost je boží věc. Člověk neví, co ho čeká. Prodloužení cesty jsem sice předpokládal, ovšem pravděpodobnost, že ten plán skutečně uskutečním, byla asi taková, jako bych si poprvé v životě vsadil a hnedka vyhrál ve sportce.

Dojel jsem do Kopřivnice a šel se slečnou H do kulturáku, aby si mohla udělat fotografie na nějakou průkazku. Poté se šlo *******.

Když se blížila první hodina, doprovodil jsem ji na shopping schůzku s jejím budoucím spolužákem a vyjel směr Sedlnice. Na to, že jsem jel zlehka, tak cesta trvala něco málo přes čtvrt hodiny. Jen škoda těch děr na zemi. To byl hustý drncák a tam, kde byla nová cesta, tak ta zase byla od bahna z pole. Holt si nevyberu.

Přijel jsem R (erům) před dům a na balkóně byla, nějaká rozmazaná černovlasá skvrna o něco podsaditější než E. Než jsem stihl třeba zazvonit, tak začala hučet něco do E (tak hlasitě, že jsem to slyšel až já) a poté začala E hulákat něco na N, a aby se neřeklo, že je toho dost, tak začal štěkat Monťík. Skvělý příjezd. Tichý a nenápadná, tak jak mám ve zvyku. :-D

„Tak co podniknem?“ Jo očekávané klišé. O to více mě překvapilo, když jsem věděl, co podniknem. „Vezmeme Monťíka a N na vodítko a půjdeme na procházku.“ Super nápad. A co je lepší, tak z mojí hlavy. Opřel jsem kolo o dveře jejich garáže a vyšel na procházku do slunce zalité krajiny. Cesta nás vedla kolik JZD, kde Monťíčícek jedl exkrementy (ho*na) ze země. :-D Fakt mňam podívaná. Do toho začala slečna E povídat historky z mládí, jak házela kameny do ****** a náramně si to užívala.

Zápach hnoje se za námi ještě chvíli táhl, než jsme mu utekli a šli dále po cestě. Prostě úžasná procházka. Kecali jsme o kravinách a užívali si poslední hodiny svobody. Mimochodem jsme se s E i shodli na tom, že nemáme rádi, když nám někdo vyká. No neměl jsem to téma začínat. Později se mi vymstilo. :-D Došli jsme k rybníku, přečetli nápisy na všech varovných značkách, otočili se a vydali na cestu zpátky k R (erům). Na silnici byli nějací červi a šnek a my doufali, že je Monťík sní. Podařilo se mi to až u toho šneka, ale N začala jančit a nenechala ho to sníst. :-D Na hlavní cestě zase Monťík štěkal na projíždějící auta a chtěl je asi dohonit a zakousnout.

Zastavili jsme se až u stromu s švestkami. „Jo dáme si a půjdeme dál.“ Jedli jsme a jedli až jsme toho nakonec zbaštili celkem hromadu. :-D Až na pár červů, zcela bezchybné občerstvení. Prošli jsme zase kolem JZD a každý si hodil kámen do *******. Prokličkovalo se uličkami, aby E nemusela nikoho zdravit (spíše si to ještě zkomplikovala) a přišli k nim domů. Jelikož jsem jedl také švestky, potřeboval jsem si umýt ruce. A jak jinak než ve vnitř. Vešel jsem tedy jako vždy přes kotelnu a vyšel u jídelny. No a tu se stalo to, o čem jsem psal pár odstavců výše. Pan R (ter) mi řek „Dobrý den.“. To mě zcela vykolejilo, obzvlášť od někoho, kdo je o tolik starší. Potom nevím, jak to mám brát. Jako urážku, že už patřím do důchodu, nebo jako společenskou zdvořilost? Kostkou si radši házet nebudu, ještě mi vyjde urážka.

U N v pokoji jsme nakrmili rybičky, popovídali si a ve tři čtvrtě na čtyři jsem se vydal na cestu zpátky do Kopřivnice. Vítr foukla proti mně, někdo mě otravoval SMSkou a po celodenním pohybu jsem byl už celkem zmožený. V Kopru jsem stejně musel S H do obchodu na další procházku a zpátky. Když už jsem byl rozhodnut odjet, začala do mě H rýt, že mám jít k nim domů. Předtucha, že to nebude nejlepší nápad, se do deseti minut ukázala jako správná. Nuda. Nuda a pořád nuda. Nebylo co dělat. Akorát jsem se děl u H v pokojíku v křesle a zatuhlo mi tělo. Ani se mi nechtělo zvedat a vydat domů, přestože jsem vlastně „chtěl“.

Nakonec jsem se zvedl, nasednul na kolo a jel domů. Vítr foukal proti mně a kolu, jak by se nechtělo. Dokonce jsem si cestou nevšimnul ani P (xera), který poté psal na ICQ, že jsem se na něj díval a ani ho nepoznal. Já ani nevím, že jsem se na někoho díval. Byl jsem zcela vyšťavený z cesty.

Doma jsem si dal něco na večeři a sel k PC. A co tu? Zase nic. Chtěl jsem jít spát v deset, ale už je zase po půl jedenácté, tak to již musím co nejrychleji dopsat a jít spát. Třeba napíši něco i zítra. Nějaké shrnutí prázdnin. A kdo ví, možná dojde i na vydání mé první knihy „Prázdniníček 2009“. No nic. Jdu do postele a zítra do školy. Z jedné rutiny do druhé. Život je zkrátka nudný, přestože je zajímavý. Většina činností jsou rituály, které se pořád opakují. Moc věcí není překupko a všechno po čase omrzí.

btw: Zmínil jsem se, že N má v pokoji stejný lustr jako já, když jsem byl malý? :-D

Prázdniny - den 61.

Dnes jsem byl vzbuzen již brzy ráno, ale vzhledem k tomu, že mým cílem nebyl Rozsutec, ale Kopr, mohl jsem vstát z postele až o půl osmé.

Na snídani byl kousek mého včerejšího výtvoru, který mě zcela zasytil, a poté nastalo vyčkávání, až uschnou cesty a já budu moc jet na kole. Vyrazil jsem přibližně o půl deváté a do Kopřivnice přijel asi za hodinu. Až na to, že na mě čas od času cákla nějaká ta voda z kaluže, tak se jelo dobře. Takové to pohodové tempo, kdy se jede rychle, ale člověk se nezadýchá.

U slečny H jsem si dal kolo do kočárkárny a vydal se na kuchařskou výpravu. Celý natěšený z toho, že budu moci vařit, přehlédl jsem jeden detail. Bordel. V kuchyni byl takový nepořádný a neuspořádaný nepořádek, že bylo možno tam cokoli ukuchtit. Musím říci, že mi bylo až trošku líto lidí, kteří v tom musí vařit nebo žít. Nic proti, ale zkrátka asi tam byl větší nepořádek, než je zdrávo. O to větší byla moje radost, když jsem tam dokázal udělat pořádek, jaký tam snad ještě nikdy nebyl. Nikde zbytky jídla, či ingrediencí, většina mastnoty a botelu byla zlikvidována, nádobí umyto a sklizeno. Fakt mám být na co hrdý. Sice mi s úklidem pomáhala slečna H, ale místo umývání nádobí bych ocenil rady typu: „To patří tam a to zase tam.“ a ne „To nemá místo, to taky a to už vůbec.“. Na každý pád náš výsledek byl v mnoha aspektech lepší než práce od Pata a Mata.

Když konečně byla kuchyň uklizená, šlo se péct a zapékat (připékat). První se měla péct nějaké buchta s ovocem a tvarohem. A až na to, že tvaroh byl kyselý, vajíčko v těstě zkažené a část polevy připálená, tak nás musím pochválit. :-D Snažili jsme se a i to se cení. Co více říct? Snad je to, že zapečená brokolice, se nám povedla ještě lépe. Fakt bomba. To si musíme ještě někdy zopakovat. :-D

Když už nebylo, co kuchtit, znovu jsme uklidili kuchyni a pomalu odcházeli k DDM, kde jsme se měli setkat s E a N. No pomalu spíše odcházela H. Já svůj odchod musel poněkud uspíšit, kvůli určité predikované události.

Se slečnou E a N jsme šli na procházku po krásách Kopřivnice a jejího okolí. První si E a N daly věci k H domů, aby se s tím nemusely tahat a vyšli jsme směrem na Štramberk. Cestou padlo tolik divných keců, až z toho šla hlava kolem. :-D Když jsme došli pod trůbu, tak jsme ani nechtěli věřit našim očím. Nějaké hovado sundalo ze stromů naše obrazy z tábora. Pravda. Byly hnusné, ale i tak tam mohly být.

Poté se šlo kout na náměstí uši a vyrazili jsme na Bílou horu. Cesta byla až nezvykle krátká a protkaná spoustou povídání. Divím se, že nám pusy neupadly. Nahoře na hoře jsme si koupili „studentské“ (dětské) vstupné a šli na horu na rozhlednu. Nechápu, proč slečna H dělala na zemi takové scény, že se bojí a že to nevyjde, když to potom bez problémů vyšlapala i sešla. Holt baby.

Cesta z kopce byla dost zajímavá. Krom toho, že se pořád kecalo, tak nás sledovala kočka. Původně jsme si mysleli, že na nás za chvíli vykašle a odejde pryč, ale ne. Lezla za námi půlku cesty a pletla se pod nohy, skákala na stromy. Nechápu. A pokaždé, když ji chtěla E vyfotit, tak se pohnula, nebo seskočila se stromu. To dělala určitě naschvál, potvora jedna. :-D

U H jsme se rozdělili a každý jel svou cestou. Já dom, E a N dom a H šla taky domů. A to je asi tak vše z dneška. Z předposledního dne prázdnin. Zítra bych si mě teoreticky nachystat a dokoupit všechny věci do školy, ale ani za mák se mi nechce. Snad vymyslím něco jiného. Nechci si pokazit poslední den prázdnin.

Prázdniny - den 59.

Probouzení se dnes neslo v poklidném duchu. Pěkně jsem převaloval tam a zpátky, do doby, než mě to přestalo bavit a šel se nasnídat. Hodil jsem do sebe půl krajíce suchého chleba a půl krajíce chleba s medem a zapil to jogurtovým nápojem.

Ráno byla nuda a tak se sedělo u PC. Povídal jsem si s T (rezou) a dalšími lidmi a poté jel v deset hodin nakupovat do města. No nakupovat ne. Spíše donést kliku od kola do opravny, co mi na to řeknou. Přišel jsem do prodejny, ukázal kliku a nadnesl problém. Odpověď: „Tak s tím už nic neuděláme.“ nebyla nikterak překvapující, vzhledem ke skutečnosti, že ta klika upadla již po třetí.

Co mi tedy zbývalo. Musel jsem doběhnout domů a dovézt celé kolo. Venku vedro, dusno, všude prach. Parádní procházka. Hlavně když se jde na otočku a s jednou klikou se jede na kole zpátky do města. Donesl jsem kolo do prodejny, řekl, co a jak a ještě si vybral nové pláště. Sice nebyly zrovna moc levné, ale vypadal moc pěkně. Takový hybrid mezi pláštěm na cesty a do terénu. Na bocích byl klasický hrubý vzorek a uprostřed se klikatí linie se zářezy na bocích a plochým středem, který je určen na silnice. Teď už jen stačí doufat, že to bude i tak dobře jezdit, jak doufám.

Když bylo kolo dořešeno, jelo se ještě na nákup do Billy. To byl totální porod. Nákupy s babama jsou totální humáč. Všechno je neuvěřitelně pomalé, zdlouhavé a neefektivní. Matrix je proti tomu bleskovka. Navíc při výjezdu z parkoviště jsem nemohl jet směrem na světelnou, protože cesta byla zcela ucpaná auty a musel bych čekat dalších deset minut.

Domů jsem se dostal, až když jsem umíral hlady. A to jsem ještě musel vařit oběd (podle mě lepší než síct trávu). Na konec z toho vylezly špagety a zeleninová polévka a byl to dost dobrý oběd (rozhodně až příliš dobrý na mě).

Po zbytek dne dominovala nuda. Nebylo co dělat, čím se zabavit. Na chvíli přišlo S (lanští) a tak se dalo alespoň o něčem pokecat. Sice se to točilo převážně kolem školy, ale byla sranda. Je zajímavé, co všechno se člověk dozví z drbů a povídaček.

Večer už nastala totální krize. Dokonce taková, že jsem byl donucen jít na TV a čučet na Novu. Hrůza. Všude reklamy a film byl přitom průměrný. Ani moc nepomáhalo, že jsem měl NB na klíně a psal si s lidmi. Pořád to bylo o ničem. Naštěstí film už skončil a tak se můžu nudit vesele dál. Už ani nedoufám, že se mi povede se dnes večer zabavit, tak to radši zabalím.

Prázdniny - den 58.

Dnes to byl trošku masakr. Vstávat, po akci je vždy trošku těžší než obvykle. Navíc, když vím, že budu muset od rána makat a nebudu stejně stíhat, tak je to navíc velice deprimující.

Vstal jsem, jak mě napadlo. Na snídani byl asi nějaký kus chleba nebo tak něco. Poté následovala zrychlená verze mytí zubů a čtení novinek na internetu. Na nic více už nezbyl čas, jelikož jsem musel sednout na kolo (ne moje kolo, to bylo nepoužitelné) a jet za babičkou dodělat brigádu. Papíry byly rozházeny všude možně a pořádek, který jsem si v nich ze začátku udělal, byl brzy změněn v čirý chaos.

Když už nakonec vše bylo v pořádku, musel jsem jet na poštu a odeslat balík. Opravdu velice zábavná cesta. Všude mokro a kaluže a já navíc musel pospíchat. Na štěstí to šlo u přepážky rychle a tak jsem mohl vyrazit ihned domů a plnit další povinnosti.

Přijel jsem celý zacákaný (bez blatníků to ani jinak nejde) a pořešil něco se slečnou H. Odpoledne jsem ohrál oběd (gulášovka a žemlovka), ještě jsme chvíli poseděli u TV a jelo se zpátky do Kopřivnice. Cesta nebyla pomalá, ale podobala se spíše pohodové jízdě, kdy se občas šláplo do pedálů.

Přijeli jsme, H dala kolo do garáže a já vyrazil co nejrychleji k Rožnovu. No co nejrychleji je sice silný výraz, ale jako jel jsem svižně a celou trasu jsem dal za pouhou hodinu a tři minuty, což je můj nový osobní rekord na cestě zpátky.

Večer už byla nuda. Nebylo co dělat a tak jsem se podíval na pár dílů Simspnů a ještě před půlnocí šel do postele.

Prázdniny - den 57.

Den padesátý sedmý. Den, kdy se slaví konec prázdnin a začátek nového školního roku, nebo se prázdniny oplakávají a zapíjí se žal a melancholie z nové školního roku?

Dnes jsem vstal kolem deváté hodiny, něco si dal na snídani a poté pronudil dopoledne a určitou část odpoledne. Až na to, že jsem si psal s pár lidmi na IM, se prakticky nic zajímavého nestalo. Zkrátka nuda, jak má být.

Před šestou hodinou jsem sedl na kolo a vyrazil směr město. Cestou na D (ovu) chatu, jsme se stali u dědy a předal mu papíry týkající se mé brigády. Bohužel tam nebyla babička, tak tam musím zítra zajit znovu a dodělat, co je třeba.

Cesta po rožnovských kopcích byla… do kopce a než se přede mnou zjevilo vytoužené místo třídního srazu, tak mě to stálo pěkných pár kapek potu. Vezmu-li ovšem v potaz, že jsem měl na zádech těžký batoh, tak se to ještě dá. Na chatě jsme grilovali, pokecali, popili a ve čtvrt na dvě jsem se rozjel zpátky k domovu. Za celou dobu jízdy jsem potkal pouze jedno auto, jinak všude byl klid a cesta utíkala rychle. A až na to, že mi na Pasekách upadla klika a zbytek jsem musel dojít pěšky, tak bylo vše bez problémů.

Doma jsem zapnul PC, sedl si k němu a sedím u něj. Píši, nudím se a nechce se mi spát. No stejně budu muset jít, jelikož zítra potřebuju dořešit pár věcí a nebylo by dobré moc zaspat.

Prázdniny - den 56.

To bylo vstávání. Ještě šero a z temnot spánku mě vytrhl hluk na schodech. Slečna E se valila dolů do přízemí. Celkem dost mě bolela hlava, tak jsem se na ni vykašlal, zachumlal se do peřin a spal dál.

Když už mě nebavilo ležet, vylezl jsem a trošku se protáhl. Hlava pořád bolela, protože jsem předešlý den moc tekutin nevypil. Čaj, minerálka? Prázdná flaška od rumu a vína? Tak dlouho jsem se rozmýšlel, až nakonec volil špatně. E mi uvařila čaj a já zjistil, že takovéto věci se nedají po ránu pít. Obzvlášť ne po ránu, kdy je člověk ještě polomrtvý. Na snídani jsem dojedl část dortu a hned byl den lepší.

Když již všichni vstali, začali jsme hrát „Člověče nezlob se“. Bože to byly nervy. Sice jsem nakonec skončil druhý, ale bylo to fakt na bednu. Prostě ta dvojka tam nechtěla padnout, ani kdyby co bylo.

Po úklidu chatky jsme sedli na kola a jelo se domů. A to bylo asi tak vše, co stojí za zmínku. Jako večer byl fakt brutální. Opitá slečna E, která tam házela šavli, ochutnávka párků, mixování s dortem a hromada průpovídek. Taktové večery by měly být častěji. Minimálně jednou za měsíc bych si to vždycky rád zopakoval.

Doma jsem nakonec nic nedělal. Prostě dorazil papíry z brigády a poté již jen lozil po netu. Když už přišla krize, pustil jsem si Fast & Furious (2009) a tupě tlemil do monitoru. Jako na potvoru to byl navíc nejslabší díl z celé série a tak jsem se nudil dále. Na večer byly na programu nějaké hry na internetu (Orisinal) a to je všechno. Navíc slečna E odešla spát, tak není s kým pořádně psát. Zřejmě to za chvíli zalomím také…

Prázdniny - den 55.

Skvělé. Dnes je 55 den prázdnin. Vstával jsem zase brzy, ale nakonec se mi podařilo usnout, takže ve výsledku byl opravdový budíček po osmé hodině. Nasnídal jsem se, umyl zuby, pokecal s Evou na IM a nasedl na kolo.

Vítr sice foukal i dnes, ale již to nebylo tak hrozné jako včera. Po cestě mě čas od času minul hodně těsně kamion, nicméně žádný mě nesrazil, tak to je v pohodě.

Dojel jsem a zase zaparkoval kolo do kočárkárny ke slečně H. Vyšel na horu, tam jsem si chvíli psal s E na ICQ a poté jsme šli s H nakupovat. První byl na řadě obchod s masem na náměstí. Koupily se 4 párky (nebo něco podobného) a nabrali jsme směr Kaufland. Tam se koupila hromada blbostí. Brambůrky, dobrá vláknina a ještě něco. Jo a u pokladny slečna H neodolala a musela zase kupit čokoládu. Odnesly to chudáci 4 kinder vajíčka. Poté následovala cesta domů, která se nesla v pietním stylu. Za celou cestu ani slovo. (Nuda, ale co. Nebudu nikoho nutit mluvit.)

Doma si slečna H obvázala nohu (prý peroxid vodíku strašně moc štípe). Ještě se na rychlo nabalily věci na cestu a šli jsme do garáže. Respektive já musel jet pro E a N a poté je dovézt ke garáži, kde byla H. Dojeli jsme k H, nafoukal jsem jí kolo, poté se ještě řešilo něco s batohem a mohli jsme vyrazit. Cesta byla dobrá. Jelo se tak průměrně. Rozhodně ne rychle, ale zase ne pomalu. Prostě dobře. Trošku jsme se zpozdili na Pinduli, ale jinak krása. Dojeli jsme na chatu ke slečně E a snažili se tam zprovoznit elektriku. No nějak se nám to nepovedlo, ale co už. Nemůžeme se povést vše. Chvíli jsem poseděl na lavičce, pokecal se slečnou E, nasedl na kolo a jel domů pro dort. No a tak jsem tady a hodlám časem a po čase vyrazit na pouť zpátky.

Prázdniny - den 54.

Zase vstávání v sedm hodin? Pomalu nuda. Snad se příště prospím více. Ale to si říkám celé prázdniny: „Omg neblbni. Máš prázdniny. Jdi spát v deset a vstávej v deset.“. Místo toho jsem rád, když jdu spát v jednu v noci a vstávám o půl osmé. A jak to tak vypadá, tak se to do konce srpna nezmění.

Dnes byla na snídani vánočka, hrnek mléka a frgál. Taková klasika, ale dá se na to zvyknout. Stejně jako se dá zvyknout na to, že ještě ospalý sednu na kolo a jedu 25Km do nějaké díry. A přeci, zvyk je železná košile a i tak mě dnes cesta do Kopřivnice nehorázně štvala. Vyjel jsem na mokré silnice, venku kosa, přes hory se převalovaly temné chladné mraky a mlha a já v tričku s krátkým rukávem. Naštěstí zima byla pouze chvíli. Čekal mě výjezd v Mokrém a poté ještě na Pindulu. (Mimochodem jsem si při jezdu k Janoštíkovi, vyzkoušel jet bez brzdění a jde to. Nechápu, jak se tam někdo může vysekat a stěžovat si na brzdy + na mě.)

Sjezd do Frenštátu byl masakr nade všechny. Vítr foukal luxusně přímo z předo-boku, takže jsem musel z kopce šlapat jak kus vola, abych se alespoň trošku hnul z místa a k tomu mě vítr z boku shazoval z kola. Prostě paráda. To už by bylo lepší jet do kopce (což nakonec bylo). Ve Frénu byla na Dolní bouračka a na cestě trošku chaos. Problém byl v tom, že to bylo v zatáčce a já málem vletěl do policajtů. No se stane. Tak ale konec dobrý, všechno dobré, stejně jako cesta dále. Vítr byl sice otravný, ovšem nyní tolik nebrzdil. Projel jsem Vlčovicemi a najel na cestu vedoucí, do průmyslového areálu v Kopru. A zde se to stalo. Sice jsem při odbočování vjel do obrovské mělké kaluže, hodil smyk a málem si rozbil hubu, ale poté se cesta narovnala a začal mi silná vítr foukat přímo do zad a tak se stalo, že jsem si užil naprosto úžasných 300 metrů jízdy. Nekecám, toto bylo fakt úžasné. Prostě jedu, a čím rychleji fičím, tím se mi vlastně jede lépe. Nakonec jsem po cestě naprosto letěl, odpor kladly pouze kola a vítr byl stejně rychlý jako já, takže to pro mě znamenalo naprosté bezvětří. Kdo by to byl, kdy řekl, že můžu mít z pár metrů jízdy takovéto Vánoce. :-D

No dojel jsem tedy ke slečně H, schoval si u ní v paneláku kolo a šli jsme na zastávku vyčkávat na slečny E a N. Ani jsme dlouho nečekali a jejich autobus přijel. Vyrazili jsme tedy na pouť. Stále nechápu, proč je to táhlo ke kolotočům. Bylo tam příliš hlučno, barevno a plno. A navíc H a E chtěly jít na kladivo. Jako nic proti tomu, klidně bych šel taky, ale bylo mi blbé nechat N samotnou dole. Slečna H si to asi neuvědomuje, ale tomuto se říká barbarismus. Sice mě trošku mrzí, že jsem se nešel projet, ale zase na druhou stranu by mi více vadilo, kdybych tam nechal N stát dole a čekat na nás. Smůla, že toto někteří lidé nikdy nepochopí.

Dojezdilo se a šlo se na vysněnou cukrovou vatu. To bylo taky něco. Koupili jsme si velké a šli to zbaštit. :-D Asi nemusím dodávat, že jsme byli ulepení jak prasata. :-D Ale zážitek super. Poté se ještě koupil popcorn a marcipán a zase se jedlo. A nakonec slečna E zplodila úžasnou myšlenku: „Pojďme si koupit flašku“. A proč ne? Tak se šlo do Kauflandu a vybíralo se pití. A od tadyma to radši přeskočím až k části, kdy jsem jel z Frenštátu na Pindulu. Nevím, co mě to popadlo, ale já jel. A to tak, jakože dost rychle. Pěkně do kopečka a co to dalo. Doma jsem byl tedy za hodinu deset, což je můj nový rekord na cestě zpět. :-)

Večer jsem „vařil“ dort, ale kkt slečna E to musela vyslepičit a už to není tajemstvím ani překvapením. Jo ještě jsem se zapomněl zmínit, že předtím jsem do sebe narval hromadu těstovin… :-D Ale to už přeskakuju. Zkrátka večer patřil psaní na IM, brigádě a šikovným. S (ook) mi před jedenáctou hodinou napsal, že si rozbil hubu a má ulomený zub (Alespoň vidí jaké to je. Nechci být škodolibý, ale kdyby nehrál floorball jak hovado, tak jsem mohl mít ještě všechny zuby v celku). A to je asi tak vše z dneška. Zítra nevím jestli stihnu napsat, protože to bude masakr. :-D

btw: Toto je můj stý příspěvek na blogu. Zítra to musím pořádně zapít. :-D

Prázdniny - den 50.

Dnes jsem se chtěl prospat, a proto žádný budíček nebyl. Očekávání bylo, že vstanu kolem deváté. Zase jsem se sekl. Tentokrát mě něco vzbudilo už v 6:40. Za chvíli si začnu myslet, že se nějak synchronizuju na školní rok. :-D Snad to tak horké zatím nebude, ale… V televizi říkali, že posunou generálku maturit nebo to celé zpřehází, možná odloží. Kdo ví. Rozhodně ne, TI kteří by měli. Tím myslím studenty. A ani bych se nedivil, kdyby ti pomatenci na ministerstvu nevěděli, co dělají. Každopádně bych neměl věšet hlavu. Snad mi to den předem řeknou, nebo oznámí alespoň při zkoušce, jakou maturitu dělám. :-D

Radši přeskočím téma školy. Ještě to zde bude vypadat jako v márnici (to znamená, asi jako v nemocnici v Novém Jičíně :-D). No vlastně zase se od toho tématu moc nehnu. Dnešní cesta do Kopru byla taková Ruská ruleta. První mě chytly auta s řidiči jedoucími do práce a poté pro změnu hromada kamiónů. Divím se, že mě nic nesrazilo (i když k tomu dost často nebylo moc daleko).

Ke slečně H jsem to nakonec stihnul zase za tu svojí hodinku s přehledem. Žádný stres, klídek, pohoda a po většinu cesty výfukové plyny z aut, náklaďáků a kdo ví čeho všeho. Naštěstí v Kopřivnici mimo hlavní cestu nebyl hustý provoz a tak se tato část trasy jela dobře.

Od slečny H jsme vyjeli přibližně v 8:40. Z počátku se to dalo (prvních 70 metrů), ale potom začaly první problémy. Spadl jí řetěz. Přes 5 minut stála vedle kola, kopala do něj, šťouchla atd., ale řetěz nechtěl sám naskočit. Dokonce mě napadlo, že na kolo začne mluvit a přemlouvat ho, nebo na něj řvát přes celé sídliště. Nakonec se jí to přeci povedlo, ale bylo to o nervy. (Tady si nedopustím poznámku, že kdyby snížila převod a šlápla do pedálů, tak jí řetěz sám naskočí na místo a nemusí se ani zastavovat.)

Další krize nastala při výjezdu z Kopřivnice. Přesto, že jsem prakticky nešlapal, tak jsem stále jel 2x rychleji než slečna H. A když jsem ji poprosil, ať jede první, že nemám zpětné zrcátka a ohlížet se na cestě za takového silného provozu není nejlepší nápad, tak se naštvala a 15 minut se odmítala hnout z místa. Asi by se hodilo, kdybych vynechal zbytek cesty, protože toto bylo skoro všude. I s malým usmrkaným děckem se dá lépe domluvit. Což jsem prakticky vyzkoušel, když jsem jel v Lichnově vedle jedno kluka (asi 12 let) a pokecal s ním. Stačilo pár slov a vyloudil jsem z něho tvarohový šáteček, který jsem nakonec stejně musel, odmítnou. :-( Ale sranda to byla. :-D

O čtyři a půl hodiny jsme dorazili k nám domů. Pravda, rekordní čas to sice nebyl, ale i tak. Obával jsem se, že to nestihneme do konce prázdnin. Nakonec nám to skoro vyšlo na „čas oběda“. Nachystal jsem tudíž oběd pro dva, i s oblohou (zeleninovou). Bylo kuřecí na smetaně (nebo tak něco) a rýže k tomu. Dokonce mě napadlo, že jí k tomu dám i čínské hůlky, ale i tak se toho ani netkla. A to jsem se opravdu snažil. Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu dát jídlu nějakou pěknou „jedlou“ podobu a přeci se mi to povedlo. Třeba se mi takový husarský kousek povede i někdy příště. :-D
Na cestě zpět jsme se zasekli těsně pod vrcholem přejezdu mezi Mokrým a Horníma Pasekama. A to i přes mou snahu pořádně nahustit pneumatiky jejího kola (cestu k nám jela skoro na ráfku a to jí to prý otec kontroloval :-D). Naštěstí padl i tento kopec. A po kopci následoval pro změnu pád z kopce. To je tak, když někdo nezvládá rychlou jízdu na kole, potom se lekne, zazmatkuje a vyseká se do příkopu. Vina nakonec padla na mě: „Kdyby si nejel za mnou, tak nejedu tak rychle a nespadnu.“. No toto jistě potěší, obzvlášť když potom musím šlapat na zpět do kopce a sjet domů pro auto.

Při nakládání kola do auta jsem chtěl odmontovat, jak přední, tak zadní kolo. Jaké ovšem bylo překupko, když pětka klíč nepasoval na pětku matici? Nevím, asi jsem se zhulil z toho kouře od aut, ale prostě ten klíč tam nešel dát ani za boha. Zkrátka tomu chybělo čtvrt milimetru a ani jsem s tím kolem nehnul. Nakonec jsem se musel smířit s tím, že jsem na kolo slečny H krátký a budu ho muset narvat do auta celé, tak jak leží, běží a Číňani ho sešroubovali.

Samotná cesta do Kopřivncie byl porod. Na silnici velký provoz a navíc jsem od Frénu chytnul kolonu s náklaďákem, kamionem a dodávkou před sebou. Zkrátka paráda. Můžu být rád, že se ve Vlčovicích zase nesekly v zatáčce dva kamiony, jako cestou na kolech do Rožnova a vytvořily kolonu.

Cesta na zpět, už byla pohodová a až na nějakého maníka, který si v nejužším místě cesty zastavil, otevřel dveře a vystoupil, se to dalo. Doma jsem sedl k PC, zapracoval trošku na brigádě, napsal si něco se slečnou H, E a N na IM a začal se nudit. No nakonec to dopadlo tak, že si píši SMS s T (kou) z B (kupic) a alespoň na chvíli mám pocit, že mi někdo rozumí a vnímá to, co říkám. Ale už za chvíli stejěn půjdu spát. Zítra budu mít krušný den.

btw: Dnes je můj jubilejní 50 den prázdnin. Co to tak nějak oslavit? :-D