Budíček nebyl. Prostě jsem vstal, tak jak jsem vstal, nabalil si věci, které měly být už dávno nabaleny, a vyrazil do DDM v Kopřivnici. Po poněkud nudném začátku tábora, kdy jsme se navzájem představili přede všemi, se sedlo na autobus a jelo do lanového centra. Konečně to začínalo být zajímavé. Je pravda, že tam bylo jen pár lan a nic moc oslnivého se tam nenalézalo, ovšem podařilo se mi vyměnit se slečnou E toast za chleba s řízkem. Zdálo by se, že jsem si moc nepomohl, ale kdo to kdy viděl jíst na výletě toasty? Takto jsem alespoň nebyl za trapku, ale za „toho s řízkem“.
Po skončení lezení v lanovém centru se jelo do Kletné (Suchdol nad Odrou-Kletné). Vyházely se věci z busu a šlo se na večeři. Bylo to něco ve stylu švédských stolů. Po večeři, pod rozsvíceným stromem se zabraly chatky. Podařilo se nám zabrat jednu chatku se 4 posteli pro tři a já ukořistil jenu chajdu pro dva, kde jsem doufal, že budu sám a přístřešek bude sloužit pouze jako úschovna mých věcí. Plán vycházel skvěle. Dokonce tak dobře, že mi až bylo divné, jak to je možné. Nakonec byl výsledek nejhorší možný. Na vrcholu blaha a uprostřed tichých vnitřních oslav jsem si včas nevšiml hrozby blížící se od západu. Moje reakce na ohrožení plánu byla pomalá a zcela neadekvátní. Místo abych M.J. (Emdžejovi) řekl, že chatka je plná a na důkaz toho, hodil druhé zavazadlo na další postel, tak jsem udělal chybu a pustil ho dovnitř a již se ho nedokázal zbavit. Za normálních okolností by mi nevadilo mít spolubydlícího. Nicméně toto nebyl spolubydlící, ale… Nevím jak popsat někoho, kdo si 3 dny staré ponožky věší po celé chatce, z noh postele si udělá skladiště (+ kdo ví co ještě) a chová se jako by vylezl ze zvláštní školy. Prostě toto se nedalo a tak došlo na situaci, kdy jsem cestovní tašku zasunul pod postel, na madraci roztáhl spacák, aby to vypadalo, že tam spím, vzal batoh a emigroval k holkám do chajdy pro 4 (3). Ač byl přísný zákal stěhování a vedoucí jasně deklarovali, že budou každou noc chodit a kontrolovat, jestli jsme všichni, tam kde máme, tak po prvních dvou nocích, kdy vážně kontrolovali, jsem prospal zbytek tábora u holek.
Co jsem si od tábora sliboval? Akci, zvrůšo, pohyb… Očekával jsem hodně. První den se lozilo přes lana. První úkol byl jednoduchý. 30 lidí napnulo lano v kruhu, já měl na něj vylézt a přejít po něm o půl kola. Jednoduché, snadné. Druhý úkol byl překonat zeď z lan bez toho, abychom se jich dotkli. Toto byl kooperativní úkol, lidé se museli zvednout do vzduchu a nějak přehodit na druhou stranu. Nějak jsem cítil, že by nebylo dobré se o to pokoušet s nohou, která moc nevypadala, že by toto zvládla. Tak jsem stál na druhé straně, vymýšlel jak přendat lidi na druhou stranu a poté je pomáhal přesouvat. Podle očekávání jsem zůstal na druhé straně sám, protože již nezbyl nikdo, kdo by mi pomohl přes lana a navíc jsem se o to ani nechtěl pokoušet (viděl jsem, jak dopadli lidé přede mnou). Myslel jsem si, že je tedy konec hry a jde se. No přepočítal jsem se. Zbytek lidí chtěl, ať přelezu a moje opakované NE jako by neslyšeli. Načež se přihrnuli dva vedoucí, kteří mi s přelezem měli pomoci. „Přeci tu nebudu za sráče.“ bleklo mi hlavou. Zřejmě jsem jím měl být, protože jsem R a R vyzel na ramena a překročil lana. Až potud dobré. O dalších 5 sekund už ne. Hop na zem a nožička au.
Po dalších myslím dvou dnech to již jizva nevydržela, rozjela se totálně a ven vykukoval kus masa. Sedlo se do auta a jelo do nemocnice do Nového Jičína. Při vyplňování nějakých informací o mě jsem zjistil, že nemám ani páru o tom, kdo je můj lékař a tak se začalo vymýšlet a psát blbosti. Po chvíli čekání mě předvolali k doktorovi (načež mi Krista sebrala vlaštovku, kterou jsem si tvořil z jejich nemocničního dotazníku :-( ). Ten se na ránu podíval, něco mumlal a výsledek byl ten, že by bylo nejlepší se už na to vykašlat a nechat to tak. Ránu mi vyčistili, přelepili a doktor napsal něco, co měla být lékařská zpráva nebo tak něco. Ani jsem si nevšiml, že tam psal hovadiny typu, že nohu rozřezali doma atd. (zřejmě si popletl řezání a vytahování stehů) Ne neřešil bych. Výsledek to nijak neovlivnilo. Při vycházení z ordinace se na nás zle díval jeden dědek a prohlašoval, že „by tam těm kurvám hodil nejradši granáty“. V lékárně se koupila mastička, poté se počkalo na mistra D a frčelo se zpátky na Kletnou.
Zbytek tábora probíhal poklidně, fádně a nudně. Vstávalo se až o půl desáté, aktivity byly až pár výjimek nudné a bylo příšerné vedro. Stalo se zkrátka to, co jsem nechtěl. Dny mi začaly splývat, protože všechny dny byly stejné.
- Vstalo se po deváté hodině.
- Šlo se na snídani.
- Po snídani byla hodinu a půl pauza.
- Po pauze jsme si sedli do kruhu a povídali o včerejší akci.
- Následoval oběd.
- Po obědě zase několik hodin pauza.
- Poté převážně nudná hra.
- Nudná večeře a nudná večerní hra.
Za celý tábor se mi líbilo jen několik akcí. První z nich byla „Humanus“, druhá něco o ochraně pralesů a třetí „Dvůr“.
Hra Humanus byla psychologicky zaměřená. Jednalo se o simulaci atomové katastrofy, přičemž jsme byli zavřeni do sklepa po téměř 4 hodiny a nemohli ven. Někteří jedinci se tam málem zhroutili, jiní to ještě nějak zvládali a asi dva nebo tři byli jako já, že tam jen tak seděli a bavili se pohledem na ostatní, jak tam jančí a snaží se vymyslet, co udělat. Bylo zajímavé pozorovat, jak kdo reaguje a jak to ovlivňuje celou skupinu. Na konci hry, kdy se už s místnosti všichni „evakuovali“, jsem zůstal jen já slečna H a slečna N a aby byla alespoň trošku sranda, tak jsme chodili ve tmě dokolečka a pěli písně. Nakonec jsme museli místnost upustit, protože jinak by nás organizátoři seřvali, že je zdržujeme od večeře.
Co se týče hry „Prales“, tak toto bylo reální znázornění dnešního světa a toho, jak se kácí pralesy. Skrytým cílem hry bylo, vytvořit sytém, ve kterém by se nevykácel prales a zároveň nebyly zničeny korporace a ostatní obyvatelé pralesa. Musím říci, že mě překvapilo, jak jednoduché to bylo. Trvalo mi deset minut vymyslet systém, kde by všichni přežili. Poté už pouze stačilo přinutit ostatní, aby se jim řídili. To se mi nakonec povedlo, ale stejně se nakonec našli jedinci, kteří se snažili prosazovat svůj zájem na úkor ostatních a ne tak, aby mohli i ostatní prosperovat.
Poslední akcí, jež mě nadchla, byl „Dvůr“. Byla to zase simulace reality. Byli jsme zasazeni do doby před rokem 89, přičemž jsme o tom nevěděli. Ve hře byly náznaky toho, o co jde a už během 20 minut mi došlo, co mám udělat. Hra končila tehdy, když byli všichni ve straně, nebo byla strana svrhnuta. Vzhledem k tomu, že jsem si na počátku vylosoval charakter učitele a poté komunistům vyžral všechny gumové medvídky, tak jsem byl poslán do vězení a R mi prohnal hlavou kůlku. Má další postava byl průvodce, který pašoval zakázané knihy do hor. Strana si mě předvolala, aby mě v zápětí mohla poslat do basy. Neodporoval jsem jejich záměru. Přišel jsem k výboru strany, přiznal se, nenápadně ze stolu pobral povolení ke vstupu, abych se mohl dostat na všechny místa a při tom ukradl i pár tužek. Cestou do vězení se mi podařilo utéci a poté jsem snad hodinu dělal všechno možné pro to, abych straně, co nejvíce uškodil. Kradl jejím členům paruky, rozhlašoval zakázané věci atp. Když si uvědomili, že se ke straně nepřidám a že není tak jednoduché mě chytnou, tak mě polili v hospodě vodou. Načež jsem se fakt naštval a otevřeně šel na dvůr a sháněl lidi pro revoluci. Z počátku mě iritivalo, když slečna N ani nevěděla, kdo to komunisti byli, co dělali a že u nás vůbec kdy byli. Dokonce se nechala naverbovat. Slečny E a H sice věděly více, ale dokopat je k revoluci byl nadlidský úkol. Nakonec se mi to podařilo. Přesvědčil jsem i další a nakonec za mnou stál záspu téměř deseti lidí. S ukradnutým povolením od slečny H jsem s ní vstoupil do vezení a zabavil R. Dříve, než si uvědomil, že tu nejsem, abych někoho nabronzoval, tak už ve stanu bylo dalších 6 lidí a šlo se na něj. Sebral jsem mu vzduchovku a chtěl ho zastřelit. Jenže to nešlo. Kde byla chyba, mi došlo až o pět sekund později, kdy jsem si všiml zastrčené pojistky. Odjistil jsem a bum. Jeden mrtvý. Nechtěl jsem ztrácet čas a tam jsem šel rovnou na úřad postřílet komunisty. Bylo zajímavé sledovat, jak poslušně mě dav následoval a kolaboranti se radši přidali, abych je náhodou nezabil. Předběhlo mě pět lidí, kteří šli napřed, chytli nějakého komunistu a já ho mohl v klidu odprásknout. Tak se šlo dál a dál až jsem konečně po schodech došel k výboru a ten zabil pro jistotu také. A tím hra končila. Sice jsem neudělal sametovou revoluci, ale spíše krvavou, ale co už. Účel světí prostředky. A navíc jsem ani z počátku nedoufal, že se ke mně kdokoli jiný kromě H, E a N připojí.
Zbytek tábora ubíhal zase v monotoním rytmu nudy a než jsem si toho stačil pořádně všimnout, tak jsem stál zpátky před DDM v Kopřivnici, pomohl odnést slečně H věci domů a jelo se do Rožnova. Tady jsem sedl na PC a snažil se přečíst všechny články a zprávy, o které jsem za těch deset dní přišel. Večer jsem byl už tak unaven, že jsem neměl sílu napsat prázdniníček a radši jsem se díval na Angels & Demons. Spát se šlo o půl noci.
Dnes jsem vstával v 7:40, dal si na snídani nějaký divný „zdravý chleba“, koukl na ČT 24 na zprávy a šel psát prázdniníček. Ani nepředpokládám, že se dnes něco zajímavého stane. Navíc chci odpočívat a užívat si nicnedělání. Stejně odpoledne přijedou naši z Alp a budou nadávat, jaký bordel tu bratříček za dobu jejich desetidenní absence udělal.
Na oběd budu mít žemlovku, poté doufám, že si najdu trošku času a budu si moci číst LoTRa. Nic více radši neplánuji, protože stejně by mohlo být vše nakonec jinak, než jsem doufal, ale uvidím. Třeba tu večer ještě napíši, že jsem šel po obědě do Disneylandu.
Žádné komentáře:
Okomentovat