Několik minut jsem studoval zapeklitý návod, kde bylo napsáno, když to trošku zkrátím a zesložitím: „Uvař to!“. Vytasil jsem tedy hrnec, který vypadal nejmoderněji a nejdrzeji a doufal, že mě moderní technika a materiály ochrání před spálením mého budoucího výtvoru. Když již bylo nachystané náčiní, přešlo se k surovinám. Tři nebo čtyři lžičky cukru, půl litru mléka a sáček s nějakým práškem. V návodu bylo napsáno, že musím odlít jednu třetinu mléka a v ní rozmíchat obsah sáčku, mezi tím uvést zbytek mléka do varu a zamíchat s cukrem a poté dolít zbývající třetinu mléka s práškem. To vše míchat jednu minutu a nachystat k okamžité konzumaci. Výsledek byl sice v mém podání nepřekonatelný a ve všech ohledech dokonalý, ale i tak si myslím, že kdybych to smíchal, zamíchal a rozmíchal všechno dohromady bez toho, abych odměřoval třetiny, a bůh ví, co všechno, tak výsledek bude hodně podobný mému dokonalému kulinářskému umění a neušpiní se kvůli tomu tolik nádobí.
Odpoledne ubíhalo v poklidném nudném tempu a troška oživení přišla až s P,P a E. P si donesl NB a stahoval si do něj aktualizace z internetu a u toho jsme si kecali. Poté jsem měl jet pro segru někam do města a měl se mnou jet P a babička. To zase bylo. Vzhledem k tomu, že před garáží stálo auto od S, tak jsem nemohl vyjet. P tedy vzal klíče, a že ho přeparkuje. Z před-garáže ho přeparkoval o metr vedle, nicméně zase před garáž a ne na trávník. Tentokrát jsem sice mohl vyjet, ale už nevím, jak bych zacouval zpátky do garáže. Tak se přeparkovávalo zase. Když bylo dílo dokonáno, vyjel jsem. Hned při rozjedu, měla babička nějaké připomínky a to jsem jel jen třicet. Nakonec jsem se rozhodl, že bude lepší, když babičku vysadím před panelákem a dále pojedu jen s P. No dojel jsem pro V s P a jel s nimi zpátky. Jaká by to ovšem byla cesta, kdyby byla nudná? Před světelnou křižovatkou jsem potkal cyklistu, který jel v pravém pruhu a nějak divně tam kličkoval. Tak jsem si řekl, že ho předjedu. V tom si chlapec usmyslel, že pojede do jiného pruhu a vjel mi pod kola. Co mi zbývalo jiného než dupnout na brzdy a pustit ho. Bylo by blbé, kdybych přejel někoho jen 50 metrů od služebny policajtů. Každopádně na tomto příkladu je dobře pozorovatelné, jak někteří mladí znají pravidla silničního provozu. Jedna ukáže rukou, že chce odbočit, ale nedá přednost a vjede autu pod kola a druhý sice nemusí dávat nikde přednost, ale pro změnu neukáže rukou změnu směru a stejně vjede autu pod kola. Tak či onak výsledek mohl v obou případech dopadnout tragicky.
Když jsem konečně zaparkoval, šlo s na večeři do pergoly. Všichni tam byli a jedli, a tak jsem musel co nejrychleji ukořistit svůj díl, nebo by na mě ještě nezbylo. Zbytek večera se prokecal a propil. A teďka je jedna hodina „ráno“ a konečně píši dnešní prázdniníček. Ani jsem si nestihl přečíst blog slečny E. No jsem zvědavý, kdy nakonec půjdu spát…
Žádné komentáře:
Okomentovat