Super. Po dlouhém putování jsem v Kopřivnici na lavičce v parku u zimáku. Cesta busem byla zajímavá. Potkal jsem jednu holku, která na mě mile pomrkávala a ještě maminu s přerostlým synem, kteří smrděli jako zvratky. Nakonec jsem byl rád, že mohu konečně vypadnout z busu. Na zastávce čekala slečna H, se kterou jsem šel tady na lavičku. Jako vždy nemá žádný nápad, co budeme dělat. Máme sice squashové pálky a míčky, ale nechce sis tím nikde pinkat. Ani na hřišti, či prázdném parkovišti. Jaký je její důvod neznám. Když jsem se jí zeptal, proč nechce, tak se naštvala a půlku cesty e mnou nemluvila. Nyní si vedle mě dává tkaničky do nových bot. Prý za ně dala 900 Kč, ale nevypadá to. Co to tak pozoruji, tak ty boty jsou celkem rozpárané a moc dlouho nevydrží. No uvidíme. Alespoň by byla sranda jít kupovat nové boty. Už jsem žádné dlouho s nikým nekupoval.
No a nyní, když jsem vykecal, tak bych mohl napsat ještě něco ke včerejšku. Do Kopru jsem přijel v 10:10 (oficiálně). Poté jsme se do dvanácti smažili na slunci ve městě a sedli na bus. Řekl bych, že když už to jede do Ostravy, tak to pojede. Ale ne. Museli jsme zajet do každé vesnice a jet pomalu po polních cestách a než jsme prokličkovali přes Vítkovce na hlavní nádraží, tak jsem myslel, že chcípnu. Po dlouho očekávaném příjezdu, jsme zalezli do podchodu. Respektive sjeli. Vedle schodů byla část pro kola, která byla prudce z kopce, a když jsem na ní stoupl s hladkou podrážkou, tak mě to svezlo až dolů. Chtěl jsem ještě, ale slečna H nevypadala moc nadšená. Vlastně teďka taky nevypadá moc nadšená, tak že jsem asi dopsal. Tedy rozhodně by bylo lepší dopsat, než mě bouchne tou pálkou v batohu po hlavě.
Tak píši další odstavec. Tentokrát v autobuse. A jde to ztuha. Cesta mezi Mniším a Vlčovicemi není zrovna rovná. Zatáčka sem zatáčka tam. A všude díry. Je to jako jet traktorem. Jop zase se vykecávám a nepíši to, co mám. No tak jsme včera dorazili do Ostravy a šli se projít podchodem. Poté jsme vylezli nečekaně na druhé straně ulice a šlo se do sadů Milady Horákové. Satelitní snímky vypadaly pěkně, ale samotný sad a cestičky v něm byly… Zkrátka park v Rožnově je o dost lepší a pěknější. Přešli jsme sad a přes cestu do obchodního komplexu. Už jsem tam párkrát byl, tak orientovat se ve změti nápisů a všeho možného nebyl problém. Navíc jsem s jistotou věděl, kde jsou naše dvě hlavní destinace. Jedna byla CineStar a druhá McDonald. První bylo návštěvou poctěno kino a to z toho důvodu, že jsem si chtěl konečně vyzvednout lístek. Měli jsme rezervaci a tikety se mají vyzvedávat nejlépe hodinu předem. S lístky v batohu jsme se stočili směr Mekáč a větrem do plachet utíkali na jídlo. Ani jeden z nás nebyl hladový, ale Mekáč je Mekáč. Tam nejde o to se najíst. Pro lidi z města, kde takováto atrakce není, je zážitek jednou za půl roku mít hamburger (viz. „McDonalizace světa“ alespoň tak nějak se jmenoval ten článek v Reflexu). „Jedenkrát TOTO prosím.“ A hrdě jsem ukázal slevový kupón (nebo alespoň něco podobného), který jsem dostal dva dny předtím od Pájky v hospodě. Zaplatil jsem padesát korun a za to vyfasoval 4dl Sprite a jeden dvojitý hambáč. Spokojen sám se sebou a vlastním výběrem jsem šel hledat nějaký pěkný volný stůl a čekal na slečnu H, až dostane svoje a připojí se ke mně na hostině. Dočkal jsem se. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že nese dva pytle žrádla a dvě pití. První má myšlenka byla, zda li nejsem ožralý, že vidím dvojitě. Zrak mě bohužel neklamal. Nicméně slečna H zklamala. Takový kotel žrádla, ze kterého kapalo mastné. A ona se jen usmála a s chutí do toho pustila.
Jej. Já nedopsal předešlý odstavec. Psal jsem a psal a nevšiml si, že se moje zastávka blíží. Tak jsem na poslední chvíli zaklapl NB a vyskočil z busu společně s paní, která se na mě celou cestu dívala, jako kdybych byl nějaký divný, že si pořád něco píšu. Se sluchátky v uších zastrčenými, utíkaje přes cestu a zastavějíc u auta, nasedl jsem na místo řidiče a jel. Provoz byl v té době celkem hustý a tak se špatně vyjíždělo. Po dvou minutách se konečně vyjelo na hlavní cestu a nabral se směr Rožnov. Velký počet aut na silnici udržoval moji pozornost dostatečně vytíženou, takže mě ani nenapadlo, že by za přejezdem mohly dvě slečny (vypatlané krávy) přebíhat cestu za plného provozu a navíc zcela mimo přechod. Dupl jsem na brzdy a auto trošku stočil do druhého (odbočovacího) pruhu, který byl naštěstí volný. Ale klídek pohoda. Už jsem si zvykl na různé situace. Žádné nervy nebo stres. Nicméně taťka začal řvát a nadávat na ně. :-D btw: Když jsem jel den předtím do Frénu (viz. moje pozdní cesta), tak mě u Janoštíka kde je padesátka a děti předjížděl nějaký maňas alespoň 80kou a taťka se vehementně chopil volantu a začal na něj troubit jaké je to hovado. Omg já řídím, já troubím. Nikdo mi na troubítko šahat nebude. Zase jsem ale odbočil do příběhu co? Kličkuju zde jako zajíc mezi stromy, přestože se moje dva příběhy zde míjí. Cestou zpět mě totiž u Janostíka chytil takový slejvák, že jsem nic neviděl. Jako bych jel pod splavem. A kvůli zcela mokrým zrcátkům a oknům jsem neviděl za sebe a najel do garáže křivě.
Ale zpět o den zpátky do Ostravy. Po svačině (pro někoho vydatném obědě) jsme šli zpátky do pseudo sadů a čekali, až nadejde naše chvíle. Byly tři hodiny a my vyrazili po cestičce lemované rozkvetlými keři a stromy. Příroda se skvěla ve své plné kráse a dávala a působila zcela neodolatelně. Idylický pocit ze souznění bohužel kazily doplňky typu smradlavý koš, nevkusný památní, postříkaný ještě nevkusnějšími grafity a všude hromada odpadků (většinou kelímky od coca-coly a zmrzliny z McDonaldu). Naše putování se krok co krok blížilo vytyčenému cíli. Pomalu ale neochvějně se naplňoval náš osud. Prošli jsme kolem kontroly lístků a zamířili do sálu číslo pět. Okamžitě mě udeřila do obličeje vlna čerstvého studeného vzduchu z klimatizace a po mé levici upoutala reklama, která se pohybuje, když kolem ní jdete. Posadili jsme se v nejnižší řadě na sedadlo pro (i přes včasnou rezervaci nic lepšího nebylo). A potom… Začalo to. Hromada reklam. No i přes svůj občas zjevný cynizmus a bagatelismus musím říci, že lepší než v malých kinech. V sále nám alespoň pouštěli trailery a občas se celý sál do srdce zasmál. Když tedy konečně započal film, na který se toliko všichni těšili, panovalo na každé sedačce napětí, co nám to David Yates přichystal.
Z počátku se jelo pozvolna. Žertovná scény, v níž Harry nabaluje servírku ve stanici metra, působila minimálně úsměvně, když už ne směšně. Jak film běžel dále, bylo čím dál tím více jasné, že toto nemá se zfilmovanou knihou nic společného. Toto bylo pouze inspirováno příběhem J. K. Rowlingové. Pan režisér se zřejmě snažil nacpat do příběhu trošku ode všeho z knihy, ale také tam komponoval občas i vlastní nápady, které ne zrovna vždy ladily s originální předlohou. Zkrátka není možno natočit film v rozumné délce, tak aby tam bylo vše, jako v knize. Myslím, že raději měli některé scény zcela vystřihnout a ne je tam jen tak hodit bez kontextu. Například vztah Harry a Ginny, byl zcela katastrofálně představen. A důvody? Scény neměly tolik prostoru a díky samotné povaze díla bylo prakticky nemožné je řádně propojit. Navíc herecké výkony byly v některých případech otřesné. Například Harry hrál téměř na hranici kovatelnosti a to si herec, který hraje hlavní roli v takovémto filmu, nemůže dovolit (mimochodem Ron hrál zrovna celkem dobře). Přičtu-li k tomu režisérův záměr vytvořit pohádku, kovatelnou jak pro dospělé, tak pro děti, tak toto se zkrátka moc nepovedlo. Na jednu stranu tam umírají lidé a tvorové a na druhém protipólu se hlavní postavy (v nadržených letech) chovají jako kastráti z kláštera a mají hlášky dětí z jeslí. Toto se prostě nedá spojit ani, kdyby se všechny postavy na hlavu stavěly.
V druhé polovině se film trošku rozjel a byl akčnější. Až na pár nelogičností to bylo v rámci možností dobré. Dále bych vyzvedl grafické zpracování, střih a ozvučení. To bylo opravdu špičkové a z velké části zakrývalo jiné vady na kráse. A mé celkové hodnocení? Je to film a ne zfilmovaná kniha. Kdo to bude chtít srovnávat, tak u něj film neuspěje, kdo se na to bude dívat jako na samostatnou entitu, ten zatleská.
Promítání skončilo a my šli zase do Mekáče. Tentokrát na zmrzlinu. Znovu jsem vytáhl slevový kupón a za 50 Kč koupil dvě zmrzliny s lentilkami. Bomba (vzpomněl jsem si přitom na slečnu E). Až na to, že to bylo totálně nezdravé, tak výsledný požitek byl nepřekonatelný. Prostě dokonalé. To si musím ještě někdy zopakovat.
Cestou ne cestou, sadem ne sadem, šli jsme na autobus a při tom jedli zmrzku. Smůla, že se už nic zajímavého nestalo. Pouze jsem nasedl a jel do Rožnova. Sluchátka v uších, hlava plná myšlenek.
PS: Cestou z Frenštátu se, se mnou chtěla seznámit jedna moc milá a pěkná holčina. Ale radši pššššš nebo budu mít problémy.
Žádné komentáře:
Okomentovat