Time machine, aneb procházka časem

Toto téma jsem si vybral především z důvodu, že se na něj dá nahlížet z více úhlů pohledu. Můžeme na něj pohlédnout očima fyzika, neurologa, či filozofa a přitom každé z těchto pojetí má své kouzlo a je svým způsobem zajímavé. Samozřejmě, že každý člověk je jinak zaměřený a zajímá ho něco jiného, nicméně občas není na škodu, vnímat věci i v jiném kontextu a podání.

Základní otázka, kterou bychom si mohli položit, zní: „Co to vlastně je cestování časem?“. No já bych na to odpovědět asi, tak že to je „myšlenka“ a to pro všechny tři případy. Tedy jak v koncepci fyziků, tak neurologů a filozofů, přičemž se tyto oblasti mohou částečně prolínat.

Lidé byli evolucí stvořeni tak, že využívají potenciál mozku více, jak ostatní druhy zvířat. Naše schopnosti myslet na vyšší úrovni nám dávají možnost jakéhosi pomyslného cestování časem. Když totiž člověk myslí, tak jsou aktivovány určité části mozku. Co se ovšem děje, pokud lidí „nemyslí“, respektive pokud nemyslí aktivně? Toto je otázka, na jejíž zodpovězení by mi nestačil ani další papír A4. Přesto ve zkratce bych mohl říci, že „něco“ děláme (pokud opravdu nic neděláme, tak jsme mrtví). Mozek za těchto podmínek upadá do stavu, takzvaného „temného systému“. Zde se můžeme procházet po časové ose, tam a zpátky a navíc libovolnou rychlostí. To znamená, že se můžeme dostat jak do minulosti, tak do budoucnosti. Prožívat, krásné zážitky, které jsme měli, když jsme byli u moře a myslet na to jaké to bude na Vánoce u vánočního stromku. Můžeme myslet na cokoli, co se stalo nebo nejspíše stane a tím si můžeme oddychnout od reality. Bohužel ne všichni tuto možnost mají. Osoby trpící například Alzheimerovou nemocí se stávají jakýmisi zajatci přítomnosti, jelikož si nepamatují včera, nevidí ani své zítra a tím pádem přicházejí o jakousi hypotetickou schopnost cestování časem.

Další možnost cesty v čase se otevírá před branami fyziků již od dob Einsteinovy speciální teorie relativity. Ta teoreticky tvrdí, že „cestovat v čase“ se dá. Pokud se totiž nějaké těleso přiblíží k rychlosti světla, tak se pro něj čas z hlediska ostatních zpomalí, což vlastně znamená, že těleso cestuje do budoucnosti. Stejného efektu se dá dosáhnout i s obecnou teorií relativity, při pobytu v extrémně silném gravitačním poli (prostor a čas neexistují samostatně, ale jsou jedno na druhém závislé a tím vzniká pojem časoprostor (černé díry)). Bohužel ani jeden z těchto způsobů neumožňuje vrácení zpět do výchozí doby.

V další části této problematiky se již dostáváme do zajímavějších vod. Odborníci se zde totiž štěpí na dva rozdílné tábory. Podle jedněch, totiž může při cestování do minulosti dojít k „časovému paradoxu“. V teoretické praxi to znamená, že bych se vrátil do minulosti a moje akce (zabití dědy v 2. Světové válce) by zamezila reakci, díky níž bych vznikl a odcestoval do minulosti. Já vím… Je v tom asi teďka zmatek, ale už nevím jak jinak tento jev vysvětlit.

Ta druhá skupina odborníků zastává názor, že k tomuto paradoxu vůbec nemusí dojít a svá tvrzení opírají o pojmy jako „částice s uzavřenou světočárou“ nebo „pohybové rovnice“, které zůstávají konzistentní i v systémech s uměle zavedeným strojem času.

Existuje i další teorie, podle které se dá vrátit pouze do bodu, kdy je vymyšlen stroj času atd. Otázkou ovšem stále zůstává: „Proč vůbec někam v čase cestovat?“. Zavedu-li sem trošku filozofie, tak by se dalo také říci, že lidé v čase cestují také reálně. A to způsobem, že pouze žijí. Jen si to tak vezměte. Narodíte se a za 80 let zemřete. Tudíž jste za svůj život cestovali celých 80 let času dopředu. Pravda… Na konci této cesty zemřete, ale… Je tu pořád to magické „ale“, o které se můžeme opřít, přestože na mysli vytanou další otázky, které si může položit. Cožpak normálnímu člověku nestačí, že si prožije vlastní život? To musí pořád vymýšlet různé ptákoviny, které mohou mít nedozírné následky? K čemu vůbec měnit historii? Samozřejmě, že ne každý je spokojen s dnešní dobou, ale člověk by měl, přijmou život takový jaký, je, protože právě toto činí život životem. Kdybychom stále jen utíkali před strádáním a kdoví čím, tak vlastně nemusíme vůbec žít, jelikož život je částečně jedno velké utrpení, ale zároveň jedna velká radost a dobrodružství.

Cejky - Matěj Mareček
7.a8

Něco o ničem

No měl jsem za úkol napsat nějakou úvahu na citát „Pravá láska je to, co nám na druhém nevadí, nikoliv co se nám na něm líbí.“ od I. P. Čajkovskekého, tak jsem něco zplodil.

Ze tří citátů, jež jsem měl na výběr, jsem si vybral tento: „Pravá láska je to, co nám na druhém nevadí, nikoliv co se nám na něm líbí.“. Výše napsaným výrokem je sice pěkně interpretována základní myšlenka, nikoli však tak, aby se s celkovým zněním všichni lidé ztotožnili. Přeci jenom každý má na lásku poněkud rozdílný názor, což pramení už ze samotného faktu, jímž je subjektivní a velice niterné pojetí tohoto citu každým jednotlivým jedincem. Nicméně, tak jak I. P. Čajkovskij tuto základní ideu vyřknul, tak s ní plus mínus souhlasím. Zdali tomu tak je i u jiných osob, to nechám na nich, již jen z toho důvodu, že každý má své vlastní preference, postoje a hodnoty, které ovlivňují jeho/její názor a mínění k určité věci.

A jak se já osobně na tento citát dívám? Co se mi na něm libí a s čím naopak nezcela koinciduji? Tak abych s tím započal pěkně od incipitu… První dvojce slov „pravá láska“ je vlastně majoritním nositelem významu celé věty. Nicméně nějak zvláště se mi nezamlouvá slovo „pravá“. Dle mě, totiž existuje jen láska anebo přátelství (dále může být nenávist atd., ale to bych sem už radši nepletl). Pokud totiž láska „není pravá“ jak tady tvrdí autor, tak se z mého úhlu pohledu jedná o přátelství. Láska je prostě jen jedna a měla by být určitým způsobem separována od přátelství, byť to je cit a jako takový je nestálý a v čase se může měnit zpátky na přátelství, nebo nenávist.

Co se týče zbytku výroku, tak s tím již souhlasím. Myslím, že by to mělo být, tak že bychom si na našem protějšku neměli všímat pouze „pozitivních“ vlastností, ale podívat se také na to, co se z relativně „objektivního“ úhlu pohledu může jevit jako negativum. Dokážeme-li totiž bez okolků plně akceptovat tyto „zápory“, tak to znamená, že míra tolerance a empatií je vůči našemu protějšku na tak vysoké úrovni, že se vztah může do budoucna rozvíjet bez nějakých větších problémů, či překážek a soužití je myslím hlavním pilířem humanity, tedy tím, co dělá z lidí lidi.

No předpokládám, že více se nad tímto citátem zamýšlet nemusím, jelikož kdybych se tím chtěl zabývat do hloubky, tak se tento text značně prodlouží a znudí to čtenáře ještě více než nyní. Každopádně, pokud jste dokázali udržet pozornost až dokonce, tak gratuluji a zároveň děkuji za projevený zájem.

Cejky - Matěj Mareček 2008

When she came. (&)

I was blinded... Now I am freak.
I felt never so much weak.
There is no way how to live,
I want stand up on the cliff.

Behold my love, I am here
and I don't feel only fear.
Empty words have no emotions,
like the fallen drops in oceans.

Look directly in my eyes,
which were always cold as ice.
Smile and tell me painful truth,
maybe I will get then throught.

by Cejky - Matěj Mareček 2008

foto - Radhošť 2008

Radhošť 2008

Až za hranici, jež neexistuje.

Téma rovnoprávnosti mužů a žen tu je už odedávna. Ať už byl ve společnosti zaveden patriarchální, či matriarchální řád, stále zde byl někdo, kdo měl navrch a byl nadřízený tomu druhému. To ovšem v dnešní době tak zcela neplatí. Moderní evropská společnost jakožto celek vychází z tradice, která byla ovlivněna křesťanskou vírou, přičemž nejvíce je zasažena oblast rodiny.

Rodina je jak známo základ. Zde se nabízí otázka: „Základ čeho?“. Odpovědí může být několik a může se nad nimi obšírně filozofovat. Já to beru tak, že člověk je definován jako „zoon politikon“, tudíž musí již od raného dětství v nějaké společnosti žít. No a tou bazální societou je dle mého názoru rodina, jelikož v ní se odehrává dětství člověka, jež má zcela zásadní důsledky na pozdější rozvoj a život jedince a jeho následné zařazení do systému, který jsme si mi, lidé vytvořili. A právě systém (myšleno - fungování lidí jako celku) ve kterém žijeme, ovlivňuje naše životy. Určitý řád, který je v naší evropské kultuře, zajišťuje v právní rovině maximální rovnoprávnost žen a mužů. To znamená, že se nemůže stát věc typu: „Je nám líto, ale jelikož jste žena, tak zde nemůžete pracovat“ nebo to samé, ale naopak: „Kvalifikaci a zkušenosti sice máte, ale my jsme si na tuto pozici představovali někoho více… ženštějšího.“. Pokud se něco takového stane a dotyčný/á to požene až k soudu, tak zákon stojí na jeho straně a dostane tučné odškodné.

Ovšem jiná je situace v rodinách. Jak jsem již zmiňoval na začátku, tak rodina je spíše „tradiční institucí“, která má moderní ustálenou podobu zakořeněnou v křesťanské víře. Už jen tím faktem se tudíž stává tato základní část společnosti patriarchální. To se týká především křesťanských rodin, kde se drží pravidla „sloužit Pánu“. Tímto vůbec neříkám, že žena je v takovéto rodině nějakým otrokem nebo to dokonce snižuje její význam. Jen si to s sebou nese určitou pachuť. Navíc přihlédneme-li k tomu, že v takovémto typu rodiny má hlavní a rozhodující slovo převážně muž, tak použití slova patriarchální je zde zcela na místě.

V dnešních kosmopolitních rodinách, které nejsou nějakým způsobem ovlivněny vírou a náboženstvím, je role ženy a muže dána spíše tím, jak se partneři dohodnout. Samozřejmě, že ve věcech, ve kterých se pár shodnout nemůže, musí padnout nějaké konečné rozhodnutí, ale tady už neplatí, že poslední slovo má muž. Otevírá se tak obrovský prostor ženám vedoucím pár, protože zde se můžou rozhodnout nejen samy za sebe, ale také za partnera a vyřešit tak určitý problém jednou provždy. Pokud se tedy partneři dohodnou, že muž bude na mateřské dovolené, jelikož žena chce chodit do práce, tak to není takový problém jako v jiných rodinách.

Co se týče rovnoprávnosti, tak doufám, že jsem v předešlých odstavcích dostatečně vyjádřil svůj názor na fungování rodin a rovnoprávnost obou pohlaví ve společnosti a provázanosti s právem. Nicméně jsem se chtěl zmínit ještě o jedné věci související s tímto tématem. Mám na mysli feministky. Je to podle mě hnutí v dnešní době již zcela zbytečné, které se snaží zviditelnit především tím, že se snaží jít proti proudu v rybníce. Pořád jen krouží dokola a nedošlo jim, že v rybníku je stojatá voda. Tyto emancipované ženy poukazující na imparitu mezi muži a ženami již nemají s bojem za rovnoprávnost vůbec nic společného. A přestože bojují zuby nehty, tak ničeho nedosáhnou, jelikož bojují na nesprávné frontě. Místo aby se zaměřily na rovnoprávnost v některých rodinách nebo u islámu, tak hledají diskriminaci někde jinde. Některé články od českých feministek jsou vážně k breku, a místo aby se snažily něco řešit, tak jsou pouze lidem obou pohlaví k smíchu (pzn. Smát se a brečet můžete zároveň). Pokud je už diskriminace, že se ženám s dlouhými nehty špatně píše na klávesnici, nebo mají problém s ovládáním dotykových displejů, tak by se radši měly zamyslet a toto sdružení rozpustit.

No a co říci na závěr? Myslím, že všechno důležité, co jsem sdělit chtěl, bylo řečeno. Bohužel jsem se nedostal k okrajovým věcem toho téma z důvodu jeho obšírnosti a navíc by to přesahovalo rámec standardní slohové práce. Takže doufám, že jste se četbou na chvíli zabavili a třeba i „obohatili“ o některé z mých názorů.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

7.a8

Vzhůru do nekonečna a ještě dál.

Jednou ze základních otázek studenta je: „Jak se mám naučit takovou hromadu informací?“ a jednou z nejpalčivějších otázek správného učitele by mělo být: „Jak mám studenty naučit tolik učiva?“. Odpověď ovšem není vždy tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. V dnešní době přísloví „Učit se a učit.“ moc nepomáhá. Vzhledem k tomu, že základem učení je, aby si student/žák zapamatoval určité množství informací a ono těch informací rok od roku přibývá, tak se nutně musí dojít k závěru, že buď se studenti nebudou schopni naučit tolik látky, nebo se v některých předmětech budou muset vypustit podrobnosti na úkor přidání nových informací. Ono totiž není možno (respektive teoreticky je), aby se informace v průběhu času hromadily na sebe, bez toho aby se zavedla jiná metodika výuky, nebo se generacím, jež přijde po nás, zvýšila mozková kapacita. Jak se tento problém vyřeší… nevím. Ale pokud se s tím časem něco neudělá, tak „študáci třetího tisíciletí“ půjdou do kytek.

Co se týče stylu výuky na školách, tak ten byl vždy v rukou jednotlivých kantorů a předpokládám, že to tak i nadále zůstane. Každý učitel se snaží vést hodinu svým způsobem a naštěstí neexistuje nějaká obecná definice, jak by se správně učit mělo. Pravda, je že se vyskytují i učitelé, kteří toho moc nenaučí, ale co už. Alespoň je více času učit se do jiných předmětů (pokud učitel, co neučí, neočekává, že studenti budou něco umět). Je opravdu obrovské množství vyučovacích technik a záleží vždy jen na daném člověku, jaký způsob si vybere.

Mě osobně se líbí, když má lektor v hodině určitý systém a toho se drží. Preferuji spíše strukturovanou výuku, která na sebe postupně navazuje. Možná si řekne, že jsem divný, když chci takového učitele, ale přeci jenom je výhodnější podívat se na látku do sešitu a jasně vidět, co probíráme. Pokud poslouchám zmatený výklad, tak ani nemůžu mít přehledné zápisky a tudíž se následné učení stává utrpením. Nicméně tím, že chci mít jasnou výuku nic, neříkám o tom, jak by se měl vyučující chovat. Pokud dotyčný příde do hodiny a začne vykládat jako robot nazpaměť naučený text a studenti jako“stádo volů“ sedí v lavici, tupě zírají a jen si něco píší, tak to rozhodně není dobře. Lektor by měl v první řadě studenty motivovat k tomu, aby se v jeho hodině aktivně učili a dávali pozor. V druhé řadě by nebylo čas od času špatné, aby o nějakém tématu proběhla diskuze a žáci „dostali možnost“ se vyjádřit. Vzhledem k tomu, že dnešní mládež má s verbálním výkladem svých myšlenek poměrně značné problémy, tak by nebylo od věci něco takové občas zkusit.

Jak bude vyučování v horizontu následujících 50 let probíhat je zatím ve hvězdách. Přesněji řečeno, toto rozhodnutí je na politicích a pedagozích. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak si lidé za to zodpovědní poradí s narůstajícím množstvím informací, flexibilitou výuky, přizpůsobováním obsahu látky moderní době a stále se zvyšujícím nárokům na člověka jako jedince ve společnosti.

Matěj Mareček

Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm

7.A8

The dream of life...

Nikdo se tomu nesměje.... LOL
Jo jinak na maxarei vzniklo fórum s poezií. :-)
Určitě tam bude časem pěkné počteníčko. :-)

Na tebe přec myslím každičký den,
bohužel stále vím, že je to sen.
V náručí držet Tě přál bych si moc,
však já stále čekám, až bude noc.

Ta všechno skryje, tak jak sníh růže,
a co pak sám s sebou člověk tu zmůže?
Dívat se na sebe a vidět stín,
vidět si do vnitra míně a míň.

Všeho se vzdáti a nic nemíti,
pouze v mysli zas o tobě sníti.
Přemýšlet, nebát se, jen nemít strach,
vše se zas promění v tajemný prach.

Vítr jej rozfouká do světa širého,
tím skončí trápení člověka zbylého.
Poté až procitne a spatří svět,
v rukou mu vyroste překrásný květ.

Na hruď jej přitiskne, srdce se rozbuší,
medovým hlasem mu zazpívá do uší.
Písničku o stínu… ten pohltí svět,
a poté zůstane jen tento květ.