Oxford, Anglie - 10. den (Museum of Oxford)

Dnešní den byl totálně o ničem. A to hned z několika důvodů. Tím prvním je, že večer pršelo, ráno poprchalo, odpoledne pršelo a teď je zase tak nějak na půl. Zkrátka počasí, které leze na mozek. To je tak těžké si vybrat buď déšť, nebo zataženo a větrno? Pokud by totiž jenom pršelo, tak je velice jednoduché se obléci. Stačí si vzít nepromokavou bundu je vše je vyřešeno. Když ovšem chvíli prší, chvíli fouká a chvíli a za pět minut zase tamto, tak člověk neví, jak se má obléct, aby se nezpotil, aby zbytečně nemusel brát mikinu do batohu atd. Zkrátka poděs.

Dokonce jsem si ani nepsal žádné poznámky do mobilu. Za prvé nebylo prakticky co tam napsat a zadruhé pršelo, takže by si mi špatně psalo na mokrém displeji. Ideální kombinace, jak zápisek z dneška zkrátit na co nejmenší možnou délku :-D.

Jinak ve škole se zase jelo na plné obrátky. Gramatika, slovíčka, cvičení a také spousta povídání se sousedem. Dnes si při příchodu do třídy si musel každý sednout, na místo, kde byl papírek s jeho jménem, abychom se více promíchali. Tento nezvyklý krok ve výuce je ve skutečnosti velice dobrý, jelikož se bavím i s jinými lidmi, z jiných koutů světa a pořád si máme co říct. A s tím, s kým se bavím normálně, si můžu popovídat i o přestávce. Takže za tuto praktiku +1. Jedinou nevýhodu to má v tom, že se můžete sedět také vedle někoho, kdo vypadá doopravdy strašidelně. To je případ jedné Asiatky, která vypadá jako Moraxus… teď to ale myslím vážně. Když se umívá, tak dává rty vertikálně od sebe a odrývá tak dásně (a že se směje často), má divné zuby a opravdu to nahání strach. Pro lepší představu zde přikládám fotografii.

Ve dvojici jsem byl dnes s Japonkou, která u nás ve třídě byla poprvé. Byla malá, měla placatý obličej (jako kdyby jí ho někdo vyžehlil (líce byly přibližně ve stejné úrovni jako špička nosu, takže…)) a bylo jí 21 let. Dobré na ní bylo to, že uměla mluvit Anglicky. Jako také to nebylo úplně nejlepší na pokec, ale jde o to, že oproti ostatním Asiatům (především Korejcům, kteří ovládají pouze gramatiku) to byl posun o několik levelů výše. Dozvěděl jsem se od ní také to, co ji nejvíce na Japoncích irituje. Je to prý nemožnost poznat, jestli je daný člověk naštvaný nebo ne. Oni to prostě skrývají a tak občas dochází k problémům v komunikaci. A také u nich doma nespí na normálních postelích, ale „na zemi“. Nevím, co přesně tím myslela, ovšem když pohledáte na internetu něco o Japonské kultuře, tak na to zřejmě přijdete.

Po škole jsem v city center navštívil Museum of Oxford (je to skvělý způsob, jak se zbavit drobných mincí po nákupu oběda). Pokud bych to měl porovnat s muzei, jako Pitt Rivers, Oxford University Museum of Natural History nebo The Ashmolean Museum of Art & Archaeology, tak to bylo jedna velká nuda. Celkově v tomto muzeu toho moc nebylo k vidění. Shlédl jsem pouze video o Oxfordu, pár maleb a trochu pokrouceného železa. V zásadě se tam nemůžete ničeho dotýkat a jediné, co jde, tak je si koupit za libru plastelínu u vstupu a dělat otisky měděných destiček. A jako bonus je to velice krátké, nesmíte tam používat mobily a NESMÍ SE FOTIT (s tím focením mě fakt dost naštvali… a to jsem jim tam hodil prachy. Příště až se budu zbavovat mincí, tak se první ujistím, že je nevyhazuji úplně zbytečně). Během pár minut jste hotovi, pokud vás náhodou něco nezaujme a chcete to tam zkoumat.

To je z dneška asi vše. Prostě když prší a už jste prošli muzea, tak zde není zase tak moc věcí k dělání, jelikož památky se prochází po ulicích a projít se univerzitním parkem za deště, také není zrovna geniální nápad.

Oxford, Anglie - 10. den (šílený kazatel)

Dnešek byl další den s typicky anglickým počasím. Vlastně se z toho stala již rutina. Probudím se, za oknem se na obloze povalují mraky, na snídani si dám cereálie s mlékem (dnes jsem okusil i arabské sušenky, které se dělají na konci Ramadánu a byla velice dobré) a jdu na bus do city center.

V zásadě se toho v autobuse moc zajímavého nestalo. Řidič měl akorát problém s tisknutím jízdenek a vyjížděly mu z tiskárny dlouhé a zmuchlané tikety. Toho využil jeden chlápek hipísáckého vzhledu a ubalil si z té jízdenky jointa :-D. Jinak po cestě pršelo a když jsem dojel do city center tak mě překvapilo, že tam uklízeči umývají mokré chodníky vodou (jak pragmatické :-D) a k tomu za deště. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav a dnes jiné jízdní řády.

Kvůli tomu, že se v Oxfordu koná nějaký festival (u nás bychom to nazvali pouť s hromadou kolotočů), tak musely být zavřené některé ulice a tím pádem se změnily autobusové zastávky. Po celou dobu festivalu nejezdí autobusy od Tesca, ale od Museum of Science History. Pokud máte ráno dostatek času, tak rozhodně doporučuji si projít zavřené ulice a podívat se, jak se otevírají a staví kolotoče. Je to poměrně zajímavé se tím místem projít ještě v době, kdy je prakticky liduprázdné. Chcete-li se poté napojit na autobus, tak uzavírka končí u vstupu do univerzitního parku a kousek odtud je také zastávka, na kterou se napojují autobusy, které musí kolotoče objíždět.

Ve škole se dnes nic moc revolučního nedělo. Tedy ano, pokud počítáte za revoluci, že vás konečně učí učitelka, která je mladá, vtipná a opravdu umí učit. Probírali jsme dnes téma oblečení. Jak si o tom mám asi tak povídat, když napravo ode mě sedí Afričan, nalevo Brazilec a jediná věci, které v oblasti módy umíme rozeznat, jsou trička, kalhoty a tenisky (prostě to bereme jen podle části, na kterou se to obléká). Kupodivu pod vedením „Ališi“ jsme o tom žvatlali, až nás huba bolela. Psali jsme si slangová slovíčka, učili se metaforické fráze atd. Rozhodně si nemohu stěžovat, že bych se nic nenaučil.

Jinak ze třídy zmizela většina Korejců z minulého týdne. A nahrazeni byli… jinými Korejci :-D. Jediný posun byl, že jedna holka byla z Japonska a ta měla tak šikmé oči, až jsem si začal myslet, že si každý den před spaním nasazuje na hlavu nějaký speciální „šikmič“ očí (něco jako, když si křivozubí nasadí rovnátka :-D). Při rozhovoru se svým přísedícím Brazilcem (ten mladý, co se už oženil a má dokonce patnáctiletého syna), jsem se dozvěděl, že ta holka, co tu je s ním v Oxfordu ve skutečnosti jeho druhá žena a že Sao Paulo má i s aglomeracemi kolem 15 000 000 obyvatel a uprostřed města teče řeka, která je ve skutečnosti stoka a je tvořena tím, co 15 mega lidí spláchne. Prý to docela „voní“ :-D.

Bitva o dnešní titul s názvem „maňas dne“ byla dnes napínavá až do poslední chvíle. S vervou se do finále probojovala „Ališa“ se svým vystoupením, kdy si začalo ve třídě před přestávkou balit cigarety (v Anglii je levnější si koupit tabák a ubalit cigaretu sám (a navíc jsme byli ujištěni, že tam opravdu nemá trávu :-D)). Dále tu máme šíleného Slováka, chlápka s „oblečeným deštníkem“ na hlavě a „šíleného kazatele“.

Co se týče toho Slováka… Když mi skončilo vyučování, tak jsem šel po schodech dolů a potkal jsem ho. Nějak jsme hodili řeč, co je nového atd. a on mi řekl, že se stěhuje od té rodiny, kde právě je. Prý se včera večer celkem rafli. Abych byl upřímný… nedokázal jsem pochopit, jak se vůbec mohl pohádat s nějakým Angličanem, když anglicky neumí ani pozdravit. Podle jeho „story“ to ovšem šlo :-D. Co se tedy stalo? Chudák chalan nebol spokojený s jídlem, jaké dostával. Oháněl se tím, že ve „smlouvě“ je napsáno, že má dostávat, každý den teplou večeři a ti lidi mají být pořád doma. Což je tedy podle mě pěkně postavené na hlavu, jelikož oni samozřejmě musí chodit do práce a kdyby věděl něco o moderním anglickém stylu života, tak ho nepřekvapí, že tu jí na večeři různé rychlo-jídla, ala USA style (dáš do mikrovlnky, mezitím si uvaříš čaj a večeře je hotová) nebo prostě něco donesou z fast foodu. Tradiční anglická večeře už tak trochu vzala za své. Každopádně asi ho nakrklo, že nemá na večeři strapačky se zelím nebo knedlo-vepřo-lezo a navíc v tom jídle, které si „musel“ ohřát našel špejli. Ta špejle zřejmě pro něj představovala pomyslnou poslední kapku, jelikož si nachystal fráze, zavolal tomu chlápkovi, u kterého bydlí (navíc podle něj přijel domů pozdě a ne okamžitě) a nějak si nesedli do noty. Když chudák dojel z práce, tak se chytli ještě více a prý si bača procvičil svoji slovní zásobu nadávek. Vše vyústilo tím, že Slovák chtěl volat na policii (WTF?) :-D. Takže asi tak vypadá soužití s anglickou rodinou, pokud nechápete jejich tradice a nehodláte se určitým způsobem přizpůsobit. Když jsem se o tom bavil poté s Nelou, tak také nechápala „Wo CO GO“ :-D.

Jinak cestou zpátky od city center jsem si ještě jednou procházel kolotoče… Kromě toho, že nechápu, proč lidé na kolotoče vůbec chodí (když se chci pohoupat na laně, trochu se proletět, nebo projet v káře, tak si buď vezmu sedák, lano a jdu na stěnu/skálu a nebo si vezmu normální auto nebo kolo), tak mě totálně iritují zvuky, které tyto atrakce vydávají. U každého kolotoče jsou monstrózní reprobedny, ze kterých hraje nějaký ohraný „vypalovák“ a co chvíli tam zařve ten chlápek od kolotočů nějakou kraviny a dělá do toho ještě „efekty“. Krom toho, že mi z takových věcí na blití, tak si jsem jistý, že porušovali hlukové a zdravotní limity, jelikož jsem vážně málem ohluchl. Jo a ještě abych nezapomněl… bylo tam neuvěřitelné množství stánků se smaženými koblihami. Ovšem, když jsem viděl, jak to dělají, uvědomil jsem si, že na to, abych „okoštoval“ cokoli z toho nemám dost „velké koule“ (ten spálený „šitózní“ hamburger z Birminghamu byl proti tomu velice zdravý a chutný :-D).

V samotném city center jsem chtěl najít nějaký obchod s oblečením, které by mělo nápis „Oxford“, ovšem moc jsem neuspěl. Navštívil jsem 4 obchody, které se na toto specializovaly, ale ani jedna mikina se mi moc nelíbila a navíc ta kvalita byla otřesná. Ty mikiny se páraly samy od sebe a to byly jen pověšeny na ramínku. Nechci vidět, co by se stalo, kdybych je měl nosit nebo dát do pračky :-D.

Cestou na autobus jsem se zastavil uprostřed Commarket St. A natáčel si šíleného kazatele, který vyřvával na kolemjdoucí bludy o víře a Bohu a jako bonus kolem sebe mával Biblí. Po šesti minutách skončil a poté ke mně přišel jeden chlápek v obleku, zeptal se mě, jak se mi to líbilo, tak jsem mu řekl, že ten kazatel, co tam vyřvával je podle mě nějaký šílený retard :-D. Nakonec se ukázalo, že ten mlaďoch v obleku patří k němu a rozdává různé letáky a brožury. Tak jsem se s ním dal do řeči a padaly takové klasické stupidní otázky typu: „Věříš v Boha?“. O to ale nejde… pointa je, že se mi naskytla skvělá příležitost si pořádně popovídat (chlápek byl z USA). Dokonce si myslel, že jsem místní z Oxfordu (došlo mu, že ne, až když jsem mu řekl, že jsem z ČR a napráskal dvě gramatické chyby v předpřítomném čase :-D). Pominu-li, že mlel totální bludy a pozval mě zadarmo studovat do USA, tak to byl opravdu dobrý a zajímavý pokec. Tak například, když jsem se ho zeptal, co si myslí o homosexuálech, tak mi řekl, že nezáleží na jeho názoru (všichni asi tušíme, jaké tedy jeho postoj je). Dále mi vykládal o tom, že lidé musí být spaseni díky dědičnému hříchu, jenž se táhne od Adama a Evy (viz. Hodiny filozofie a religionistiky na gymplu) a že Ježíš byl seslán na zemi, aby svým činem smysl tento hřích z nás. Když jsem se ho potom zeptal, proč bych se tedy měl vůbec snažit o spaní a odpuštění, když Ježíš to už udělal za mě a žádný dědičný hřích není, tak se zamyslel a po chvíli jen pokrčil rameny :-D. Tak jsem se ještě zeptal, proč Ježíš smyl tento hřích svou smrtí. Jestli to nemohl udělat nějak jinak. Třeba tím, že by smažil palačinky :-D. Na to také nedokázal odpovědět. Chudák sám nevěděl, proč vlastně musel Ježíš zemřít a proč jsme obtěžkáni dědičným hříchem Adama a Evy, když ten na sebe vzal Ježíš. Prostě občas to byla opravdu zábava, jelikož logický myšlení a náboženství nejde moc ruku v ruce. Navíc, takové náboženství, které je založeno na knize plné alegorických podobenství (fyzikálních nesmyslů) a metafyzických blábolů o ničem. Ale jak říkám… povídali jsme si půl hodiny a pěkně jsem si procvičil angličtinu.

btw: Mám tady ještě takové upozornění. Pokud chcete odejít, tak vás tak trochu nenechají. Nejlepší je si od nich vzít všechny možné letáky, dělat, že se díváte kolik je hodin a potom říct: „ProBOHA to je už tolik? Musím jít. Na shledanou…“. Anebo můžete místo „proboha“ použít „Ježíši Kriste“, to je v zásadě jedno :-D.

Jo a ještě k tomu vyřvávání na ulici. Teď u večeře jsem se dozvěděl, že kdokoli si v na této ulici v centru Oxfordu může stoupnout a vyřvávat co se mu zachce. Platí zde ovšem stejná omezení jako v Hyde Parku. To znamená: Žádný mikrofon a ani slovo proti královně. Jinak to je v zásadě jedno o čem mluvíte.
To je asi vše z dneška. Měl jsem sice ještě nějaké poznámky v mobilu, ale to si nechám na příště. Zřejmě na zítra.

Odkaz na album:
https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford5Zari2011SilenyKazatel

Oxford, Anglie - 8. a 9. den (cestujeme načerno)

Dnes popíši dva dny v jednom článku. Proč tomu tak je, se dozvíte později (zatím žádné spoilery:-D). V sobotu ráno jsem vstal poměrně brzy, dal si zase cereálie a mléko a vyrazil do Oxfordu na autobusák. Jako vždy jsem chtěl jet jedničkou, pětkou nebo desítkou od Original Swan, ale jednička mi ujela před nosem a brzo ráno o víkendu v Oxfordu moc autobusů nejezdí. Takže jsem čekal a čekal a čekal. Celkově skoro čtvrt hodiny. A než jsem dojel do city center, tak bylo poměrně pozdě a na nádraží jsem musel celou cestu běžet. Nakonec jsem to stihl, ale bylo o fous. Tedy moje rada zní. Pokud se potřebujete v Oxfordu někam dostat o víkendu v MHD, tak vytvořte dostatečně velkou časovou rezervu.

Samotný autobus do Birminghamu byl poměrně luxusní (prostorný, pohodlné sedačky, tichý atd.). Bohužel stál nějakých 13 liber (350 Kč), což je přibližně 3x dražší než u nás (přepočítáme-li poměr ceny a vzdálenosti). Je ovšem třeba si uvědomit, že oproti vlakům to je velice levný způsob, jak se dopravit z místa na místo. Vlak Birmingham-Oxford stojí kolem 30 liber a to je teprve pálka. Srovnám-li to, že je to vzdálenost ještě o něco menší než z Rožnova do Brna (platím 96Kč se slevou), tak dát za to více jak 800Kč je celkem masakr. Ovšem jinak to tady nejde, pokud vám nejede autobus.

Co se týče samotného Birminghamu… Je to díra. A to jako doopravdy. Představte si Ostravu, zvětšete ji tak, aby měla pár milionů obyvatel i s aglomeracemi a dostanete Birmingham. V zásadě tam není moc co k vidění. Je tam jen nějaká zakulacená Kaplickho budova a radnice, která se tváří jako památka. Jinak to je industriální město s hromadou obchodů, barů, klubů, hospod a pár kiny. Na druhou stranu je nutno říci, že s cenami to není tak strašné jako tady v Oxfordu. Čerstvou bagetu v Oxfordu seženete za 3 libry. V Birminghamu ji mají za 99 pencí. Stejně tak ostatní jídla a oblečení. Lístek do kina je stejně drahý jako u nás (150 za film a 2xx za 3D podívanou).

Co se týče zboží v obchodech (s Kobem jsem prošel dvě Teska), tak ceny potravin jsou přibližně srovnatelné. Samozřejmě, že cigarety pořídíte asi tak 2x-3x dráže a alkohol je také o něco dražší, ovšem základní potraviny jsou mnohdy i levnější než u nás. Předem počítejte s tím, že tu na normální tmavý chleba, ani rohlíky (ČR styl) nenarazíte. Mají tady sice něco podobného, jako jsou rohlíky (podobné je zde velice relativní slovo), ale ty si nemůžete nabrat jako u nás. Všechno máte zabalené (zřejmě kvůli hygieně) a pokud jste sám a chcete menší množství, tak máte smůlu.

Díky tomu, že Anglie je velice multikulturální a Birmingham především (bílí a navíc původní Britové tu jsou minoritou), tak v obchodech seženete „kuchyni“ a potraviny z celého světa. Takový výběr u nás zkrátka normálně není. Nevím, čím to může být. Asi si řetězce spočítaly, že to nemá smysl u nás ani prodávat, jelikož český zákazník je natolik konzervativní, že by to ani nekupoval. A to se dokonce některé věci, co jsem tam viděl, vyrábí přímo v České republice a přitom je v našich obchodech ani nezhlédnete. O věcech pro místní početnou komunitu lidí z Jamajky a Polska ani nemluvě (Kobe mi dokonce říkal, že tam mají obchody přímo pro Poláky, aneb „Mí gůůt worket“ vtípek :-D).

Dost už ale o jídle. Přejděme k tématu, které většinou moc k jídlu není (myslím tím lidi :-D). Jak jsem se již mínil, bílí lidé v Birminghamu jsou minorita a část přistěhovalců se chová asi jako naši nepřizpůsobiví občané. Občas šlo ještě vidět rozbité, či zabedněné výlohy po nedávných výtržnostech v centru města. S mírou kriminality to tu tedy není, kdo ví jak slavné, s jejím otíráním to je ovšem o něco lepší. Pokud vás večer okradou 4 černoši, tak jsou všude kamery a policie je schopna dané paka do týdne najít a zatknout. Potom vám pošlou email, kde vás pozvou k identifikaci osob s tím, že jim máte ozvat „as soon as posible“… Takže když se rozhodnete nespěchat, tak dotyční stráví ve vězení o něco déle :-D. Také vám dojde dopis od místní organizace, která pomáhá lidem zasaženým kriminalitou. V zásadě je to ale spíše takový vtípek, jelikož co jsem si četl dopis, který došel Kobemu, tak vám prakticky nabízí jenom možnost si o tom s nimi zdarma pokecat :-D.

Jinak potkal jsem tu nějako Litevce (možná to byli Lotyši, teď si nejsem zcela jistý), kteří bylo Kobeho kámoši a zašli jsme na pivo. Tady se sluší dodat, že anglické pivo zvané „ale“ chutná jako dřevo, čepuje se z ruční pípy a je to neuvěřitelná sračka :-D. Prostě vyhodíte 3 libry za tekutinu, po které budete křivit rypák ještě hodně dlouho. Také jsem si dal dvojitý spálený hamburger s „chips“ (tlusté anglické hranolky). Jeden Kobeho kámoš nás varoval, že to sračka (doslovná citace, jelikož podle něho byla většina lidí, věcí atd. „shit“). Stejně jsme to chtěli zkusit, jelikož k tomu bylo pivo zdarma a stálo to „jen“ 5 liber + vrstva zuhelnatělého „masa“ další libru. Jako ten maňas měl pravdu v tom, jak to chutná, ale to nebyla pinta. Pointa byla vyzkoušet „to“ (to čemu říkali hamburger :-D).

Také jsem se dozvěděl, že to jsou „rasisti“. Zde je záhodno dát vše do uvozovek, jelikož část z toho, co mi řekli, byl alkohol, část vtípky a část vlastní zkušenost. „I have became racist after two months here!“. Potom tam začali vyřvávat „Mí gůůt wórker“ a tak podobně (zkrátka jedna parodie na Poláky za druhou). Vtípky typu „Víš, proč jsou v Birminghamu tak rychlí černoši? ...... Protože ty pomalé už chytli.“ zde byly zcela normální :-D.

Do Oxfordu jsem jel „Megabusem“. Nic jiného v osm hodin večer nejelo a nic debilnějšího jsem si ani nemohl vybrat. Ten bus totiž ani nejel do Oxfordu. Pouze zastal u Oxfordu u dálnice. Říkal jsem si: „To si dělá prdel ne?“. Na lístku je napsané Oxford, tak jedem do Oxfordu… v takové díře nebudu vystupovat, než bych se dostal zpátky do Cowley, tak to snad takových 20 kiláků. Tak jsem seděl dále v myslíce si, že pojedeme do city center, tedy do opravdického Oxfordu. Bus se rozjel, naskočil zpátky na dálnici a už nezastavil. Myslel jsem, že mě jebne. První další zastávka byla Winchester :-D. Takže noční cesta přes půlku Anglie až na jih k moři. Jooo u moře jsem už dlouho nebyl, tak proč se tam nepodívat. Navíc zadarmo :-D.

Vystoupil jsem tedy ve Winchesteru kousek od dálnice. Prostě totální prdel světa, jedenáct hodin večer a nikde nikdo. Dobré na tom bylo to, že jsem měl vybitý mobil a na sobě jen tenkou mikinu :-D. Ale ne v zásadě, když má člověk dobrý orientační smysl, tak se jen tak neztratí (občas). Nějak jsem se dostal do centra města, kde mi málem vypadly oči z důlku. Všude se pařilo. Dědci pařili v hospodě, studenti měli party v něčem, co bych nazval „kostel“ atd. Myslím, že lepší místo, kde prožít noc jsem si ani vybrat nemohl.
V zásadě tu byly tři typy pařeb, na které se dalo jít. Normální, kde člověk mohl jít v riflích a mikině (můj případ), dále typ, kde jste museli mít o něco lepší oblečení. Něco jako společenské boty a košili (přesně jak mi pár hodin předtím říkal Kobe) a nakonec byli ještě akce, kde vás bez obleku nepustili. Něco jako našel plesy, ale ne tak nudné a pořádnou hudbou a chlastem. U kolem půlnoci tam byla většina holek „na mol“ a snažila se šmatlat na botách s podpatky. Co bylo extrémně zajímavé, tak jsem tam neviděl moc škaredých holek (oproti tomu, co tu vídám normálně, to byl silný nadprůměr).

Poté jsem se vydal najít vlakové nádraží (je to asi tak 0.5 míle od centra, takže kousek). Tady vám dám radu do života. Neptejte se nalité holky, kde je nějaký geografický bod. Pošle vás na opačnou stranu. Kdybych si potom nevšiml cedule s nápisem „railway station“, tak jde někam… kdo ví kam :-D. Na nádraží toho moc k vidění nebylo (když nepočítám bezdomovce, který po mě chtěl peníze). Vše bylo zavřené a nedalo se zjistit, kdy jede nějaký vlak do Oxfordu. Uprostřed noci jich asi také moc nepojede.
Tak jsem šel za nápisem „coach station“, přesvědčen, že alespoň tam něco najdu. Nenašel, jelikož nebylo co. Ta cedule ukazovala úplně nějak divně (asi ji někdo pootočil). Tak jsem se zeptal jedné paní, která šla naproti mě, kde bych tady něco podobného našel (nasměrovala mě zpátky do té díry, kam jsem dojel původně). Kousek jsem šel tedy s ní a nějak jsme se zakecali, a když se dozvěděla, že se „snažím“ dostat do Oxfordu, tak řekla, že to je bez šance a že „maybe tomorrow“. Co mi tedy zbývalo… Centrum je plné studentů, kteří budou pařit asi až do rána, peněženku mám plnou peněz, jde se tam (tady to nechám bez komentáře). No nakonec jsem se tam nedostal, jelikož k mému překvapení mi ta paní řekla, že bydlí v baráku hned vedle nás (asi 150 metrů od nádraží) a že můžu jít k ní a počkat tam do rána. Upřímně… Řekněte sami. Kdo by odmítl strávit večer u úplně cizích lidí a konečně si popovídat s někým, kdo je doopravdy z Anglie a není přistěhovalec nebo student z nějaké jiné země.

Spal jsem v obyváku na sedačce a probudil se kolem sedmé hodiny. Potom za mnou přišla kočka a chtěla se mazlit, tak jsem si s ní hrál do devíti hodin, kdy paní domácí (Sue) vstala, udělala mi anglický čaj s mlékem (nic moc, ten přeci dělám i doma), ale co bylo opravdu boží, tak také pravou anglickou snídani. Tedy něco, o čem se člověk učí ve škole, slýchá o tom, ale když přijede do Anglie za francouzskou rodinou, tak o tom ani náznakem nezavadí a každý den ráno do sebe cpe cereálie s mlékem. Prostě opečené tousty s máslem, vajíčko, fazole a slanina… Ano je to nezdravé, ale to byl ten „šitózní“ hamburger v Birminghamu také a chtěl jsem to vyzkoušet. Během snídaně se k nám přidal i její syn a povídali jsme si o všem možném. Sue pracuje jako… nevím, jak se to jmenuje, ale pracuje s malými dětmi a její synek je o rok mladší než já a právě jde studovat na univerzitu angličtinu a filmařinu.

Také mi potvrdili moji „teorii referenčních domů“. Jde o to, že skoro všechny domy, kde jsem v Anglii zatím byl, tak vypadaly vevnitř úplně stejně. Vchod, vpravo obývací pokoj, po levé straně úzké schody nahoru, dále v podlaží kuchyně atd. Bylo mi řečeno, že tyto domy byly postaveny ve Viktoriánském období a opravdu jsou všechny velice podobné. Má to prý ale jednu velikou výhodu. Když se stěhujete, tak nemusíte znovu vymýšlet, jak rozestavíte nábytek, kam dáte knížky a tak dále. Vše je totiž pořád stejné. Holt Angličané jsou v tomto ohledu velice konzervativní národ.

Zbytek myslím můžu přeskočit (mimochodem historie Winchesteru je také velice zajímavá, bývalo to v minulosti hlavní město). O půl jedenácté mě Sue doprovodila na vlak a pomohla mi koupit jízdenku (jo 23 liber vyletělo komínem :-D). Co se týče samotných vlaků, tak ty jsou opravdu boží. Jsou rychlé, tiché, moderní a pohodlné. Jen smůla, že tak drahé. Vše je samozřejmě nízkopodlažní a vedle sedaček máte i zásuvky pro notebooky a mobily. Vlaky jsou poměrně rychlé, a když jedete, tak to ani necítíte a to teď píši vážně. Pokud byste tam položili sklenici plnou vody na zem, tak pochybuji, že by se rozlila. Nedokážu to ani porovnat s vlaky u nás, jelikož nemám jak. U nás to je prostě tankodrom. Tady to je asi jako když si sednete doma do křesla.

 Do Oxfordu jsem dojel pěkně za čas (12:45, ne jak cestování s nějakým pošahaným „megabusem“), koupil si další týdenní jízdenku na MHD a vyrazil si odpočinout domů. Tady se v zásadě nic zajímavého nestalo. Pouze jsem stihl až závěrečnou část Otázek Václava Moravce.

Jinak takovéto výlety, jako jsem měl já, moc nedoporučuji. Je to zábava a jedinečná zkušenost, ovšem musíte si dát pozor, do jakého města to „zalomíte“ a kterou čtvrtí procházíte. Může se tu totiž stát, že nakonec strávíte večer na policejní stanici a budete popisovat lidi, kteří vás okradli (nedělejte si iluze, i zde se loupí ve stylu „cikánské férovky“).

Odkaz na fotky je zde:
https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford3A4Zari2011CestujemeNacerno

Oxford, Anglie - 7. den (city center)

Dnes je můj sedmý a jubilejní den v Oxfordu. Naštěstí pouze šestý, co se týče snídaně složené z cereálií a mléka :-D. V zásadě se to má takto. První dva-tři dny takovouto snídani považujete za něco nového, potom to začnete nenávidět a nakonec si zkrátka zvyknete, jelikož vám ani nic jiného nezbyde. Normální chleba nebo rohlík v Anglii zkrátka není možné sehnat. Maximálně si ho můžete upéct sami.

Jinak počasí se opravdu podařilo. Již od rána je obloha celá modrá a je velmi teplo. Na to, co jsem tu zatím zažil, tak až velmi teplo. Ale i tak mi jedna kámoška ve škole říkala, že nějak onemocněla a co to tak pozoruji, nebyla sama. Mimochodem všimli jste si, že každý den píši o počasí? Není to tím, že bych byl nějaký veliký fanoušek meteorologie, ale zkrátka téma „počasí“ je typicky anglické a když jím začnu tvůj denní příběh, doufám, že už od počátku navodím tu správnou atmosféru :-D.

Zajímavostí dne se staly… Chvíle napětí… A je to tu. Vítězem jsou popelnice. Pokud totiž jdete obytnou čtvrtí v Oxfordu, tak snad u každého baráku jsou dvě plastové popelnice s nápisem „RECYCLE for Oxford“. Jedna zelená a druhá fialová/modrá (nejsem si jistý, která z těchto dvou barev přesně, jelikož jsem v tomto ohledu tak na půl barvoslepý :-D). Zkrátka tady se třídí jako o závod. I normálně v city center máte dva druhy popelnic, z nichž jedna je vždy na tříděný odpad. Celkově je Oxford velice zaměřený na ekologii a čistotu. Jen si to vezměte. Hybridní autobusy, třídění odpadu a chodník umývají zřejmě každý den (ano dnes jej umývali zase. Dělají to vždy mezi sedmou a osmou hodinou ráno).

Mimo třídění odpadu je také dobré si tu dát pozor na fronty. Ty se zde totiž tvoří poněkud jinak. Například v obchodech se lidé nemačkají u pokladen, ale vždy udržují určitou mezeru. Zřejmě nějakou diskrétní zónu. Ovšem někteří zákazníci jsou doopravdy volové. Představte si následující situaci. Uvolní se dvě pokladny naráz, člověk před vámi jde k jedné a vy k druhé. Pozdravíte se s obsluhou, ta si vezme vaše zboží, začne jen zadávat do počítače a najednou se tam přihrne ten zákazník, který šel původně na opačnou stranu a začne vás vyhazovat. Vy nic nechápete, obsluha nic nechápe a nakonec strávíte s paní prodavačkou tři minuty tím, že se mu snažíte vysvětlit, že to je debil na N-tou a že se už mezi tím uvolnily další tři pokladny a prodavačka mi nemůže stornovat zboží, které zadala do počítače.

Další specifický typ fronty je na autobusy. Jelikož v Oxfordu musíte řidiči ukázat svoji jízdenku před vstupem do vozidla veřejné dopravy, jsou v autobusu jen jedny dveře. Proto se stojí fronty řadového typu po jednom člověku a ne chumly jako u nás. Člověk, který si tohoto není vědom a jde přímo ke dveřím do autobusu (jelikož tam je relativně volno a stojí tam jen jeden člověk) tak předběhne celou frontu, což z hlediska slušného chování v Anglii není zrovna košer. Navíc v city center se přepravuje poměrně značná masa lidí, takže když je autobus plný nebo mu vyprší čas a nabírá zpoždění, tak řidič zavře dveře a jede. Pokud se vám toto stane, tak zachovejte klidnou hlavu, jelikož za minutu přijede další autobus. Hlavně nezačněte vyšilovat a nadávat (jak mají ve zvyku zdejší ženy).

To, co je ale ještě důležitější než fronty, je způsob zastavení autobusu. Pokud stojíte na zastávce a na přijíždějící autobus nezamáváte, tak vám zkrátka nezastaví a jede si dále. Nevím proč přesně to tak je, ale důvod je asi ten, že na zastávkách občas postávají i lidé, kteří nechtějí nikam jet a tak autobus preventivně nezastavuje. A úplně to stejné je s vystupování. Autobusy zkrátka nezastavují automaticky všude (je to stejná jako když vám tady na přechodu automaticky neblikne zelená). Aby vám autobus zastavil, tak musíte zmáčknout červené tlačítko „STOP“ (je to tam napsané i brejlovým písmem). Pokud tak neučiníte a na zastávce nikdo nezamává, tak autobus danou zastávku ignoruje.

Co se týče dnešní školy, tak to byla do nebe sahající nuda. Téma? Zahrada. Počet nově naučených slovíček = 0. Naučená gramatika? Žádná. Získané informace o jiných národnostech? Hromada.

Takže začnu s chlapíkem z Brazílie. Vypadá asi tak na 28 let, přijel tu se svou ženou (s ní se dá také pěkně pokecat a to i přesto, že má v puse rovnátka :-D) a je ze Sao Paula. Co mě ovšem dorazilo, tak je to, že má 15 letého syna. Kdo ví, jak se mu toto přihodilo :-D. Jinak to je velice pohodový chlápek, který mi například vyprávěl o tom, že v jeho městě nejsou žádné zahrady, pouze stavby. A volit tam můžete od 16 let. Co ho ovšem velice štvalo, tak je zákon, dle kterého smíte řídit auto až od nějakých 18 let, nebo tak nějak.

O Korejkách se dá říci asi jenom toto: „jsou to škodolibé svině“. Ne, jako nejsou svině, ale rozhodně jsou nadmíru škodolibé. Dozvěděly se totiž, že lektorka, která je měla původně, se vrátila z dovolené a uspořádaly si ve třídě takovou menší oslavu. To by ani tak nevadilo, ale vše se odehrávalo za přítomnosti suplující lektorky a ještě navíc jí dávaly najevo, jak moc jsou rády, že ji už nebudou mít. Ano také jsem rád, ale že bych dělal něco takového :-/? Prostě bylo to divné… tedy spíše nechutné.

Z College jsem jel do city center s „Min“ (další šikmoočka). Kecali jsme o spoustě různých věcí, ale zaujalo mě to, že považuje za neslušné, když se jí někdo ptá na věk (ne že by jí konkrétně tento dotaz urazil, ale prý se v Anglii nedělá. Možná to není slušné ani v ČR, ale toto mě zase nějak nezajímá :-D… jo a mimochodem jí je 27 (asi)). Co se týče KLDR, tak se prý nikdy nesetkala s nikým, kdo by z této země pocházel. Ovšem také považují Kim Čong-ila za retardovaného senilního dědka a válku považují za docela pravděpodobnou.
Na oběd jsem si zašel zase do Tesca na sendvič. Ovšem dnes jsem rozhodl koupit celý „balíček“. Jde v zásadě o to, že Angličané mají na oběd něco jako svačiny. Zkrátka většina z nich se stravuje ve fast foodech nebo si kupuje takový souhrn nezdravého jídla v obchodě. Jedná se o sendvič, brambůrky a něco na pití (většinou Coca-Cola). Tomu celému se říká „Meat Deal“ a celková cena je nižší než suma ceny všech položek. Většinou celý tento komplet seženete do 3 liber (asi 83 Kč). Pro člověka z jiných zemí je ovšem problém v tom, že většinou nechce Coca-Colu a brambůrky, ale nějaký lehký sendvič. V tom případě máte smůlu a celý sendvič váš v porovnání s ČR vyjde poměrně draho. Takové ty, kde je dostatek zeleniny stojí kolem 2 liber a výše, takže nějakých 60 Kč. Chcete-li klasický velký oběd, na který jste zvyklý, tak ten neseženete a v restauraci se nedoplatíte. A takové ty „nůůůdle“-ala Vietnamci tu také nemají.

Dnešní návštěva muzea se nějak nepovedla, jelikož Museum of Oxford bylo zavřeno. Nicméně prošel jsem si znovu město a další zapadlé uličky a vyfotil prakticky, to co jsem už jednou fotil, ale dnes bylo opravdu pěkné počasí, takže to vypadá lépe.

Mimochodem co se týče včerejší večeře, tak pan šéfkuchař připravil „čočku s párkem“, která ovšem neměla s klasickou českou čočkou s párem nic společného. Zaprvé čočka byla malá a nebyla vůbec rozvařená (myslím, že říkal, že ji vařil tak, ji dal první do vody bez soli a kdesi cosi… prostě kuchař). Za druhé párek byla spíše obdoba bílé italské klobásy s velice zvláštní aromatickou a přitom jemnou příchutí. Říkal něco, že tam dal koření, které se dává do pendreků. Prostě velice zajímavé a chutné jídlo.
A to je zřejmě z dneška vše. Zítra plánuji jet do Birminghamu, tak kdo ví jak to dopadne a jestli vůbec stihnu bus.

Odkaz na album zde:
https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford2Zari2011CityCenter

Oxford, Anglie - 6. den (The Ashmolean Museum of Art & Archaeology)

Dnešní ráno bylo zcela revoluční. Za prvé jsem se probudil a venku byla modrá obloha (to je poprvé, co jsem tu něco takového viděl) a za druhé jsem si dal dneska na snídani kromě těch cereálií, co mi už lezou krkem také toast. Sice tak trochu suchý, ale jinak to prostě nešlo :-D.

Jinak cestou přes city center jsem si všiml další zvláštnosti. Kromě toho, že se po chodnících zase povalovaly pytle s odpadky, tak uklízeči čistili chodník něčím jako vysavač s vodou? Zkrátka přijeli s autem, vyndali z něj takový vysavač připojený hadicí a myli chodník buď párou, nebo velice horkou vodou, jelikož se z toho pěkně kouřilo. Prostě takové leštění chodníku po ránu. Celkem jsem na to valil oči.

V autobuse z city center na College jsem jel s Italem, kterého jsem potkal hned první den a dívkou z Koreje, se kterou jsem včera seděl ve třídě. Chudák holčina byla tak zabraná do poslechu hudby, že ani nevnímala své okolí. Když jsme dojeli na zastávku a přecházeli cestu, tak jsem se rozhlédl na jednu stranu na druhou a šlo se. Jenže vprostřed cesty jsem se podíval doprava místo doleva (dementní anglický systém) a kdyby mě ten Ital nezastavil, tak mě tak 50 na 50 rozmázne auto :-D. Takže dneska celkem luck co se týče jednoho z mých denních bodů ke splnění (nenechat se přejet :-D).

Ve třídě jsme měli dneska zase supla (lektorka co nás má učit dojede asi až další týden). Kromě toho, že jsme dneska probírali naprosto nezáživné téma (scary creatures), tak jsme se naučili i gramatiku týkající se předpřítomného času a „used to“ (celkem nuda a dalo se to probrat během pěti minut).
btw: My scary creature byl ManBearPig (lektorku to celkem rozsekalo, jelikož také sleduje South Park :-D)
Na oběd jsem si skočil zase do Tesca. Tentokrát to odnes chudák sendvič s vajíčkem nebo mi alespoň připadalo, že to tak chutná. Co je ovšem důležité… konečně jsem ho vyfotil :-D. A ještě jsem si teď vzpomněl na jednu věc. McDonald’s byl dnes tak přeplněný, že lidé si brali jídlo ven, sedli na „vyleštěný“ chodník před něj a jedli své „obědy“ tam.

Po obědě jsem si ještě zašel do The Ashmolean Museum of Art & Archaeology. Kdo tam ještě nebyl a má rád umění, tak rozhodně doporučuji. Najdete tam naprosto vše, co by vás mohlo zajímat. Všechny kultury, všechny možné druhy umění (sochy, obrazy, hudební nástroje, porcelán, kaligrafie atd.) a také ze všech možných i nemožných historických období. Jak je už zvykem v anglických muzeích, tak vše je pěkně a přehledně roztříděno. Zajímá vás italská renezance? Máte tam místnost pouze o ní. A co takto být trochu specifičtější a podívat se na něco z brzké italské renezance? To jsou dveře vedle. Prostě nádhera. Především sochy a zdobený porcelán jsou naprosto úchvatné. Hlavně nesmíte zapomenout, že nesmíte nosit batohy na zádech. Nevím proč to tak je, ale domnívám se především kvůli skleněným výlohám a nevyčíslitelné ceně některých exponátů.

Jinak kdo je hravé povahy a nevydrží se dívat na nějaké pazourky, sochy, whatever… tak si může vyzkoušet třeba střelbu z mini-kuše (nějaké děcka mě předběhly a byly tam tak dlouho, že jsem se nakonec naštval, odešel a ani si to nevyzkoušel :-D), utkat nějakou látku nebo si nasvítit mince a podívat se na ně silnou lupou. Nudit se rozhodně nebudete. Jediná nevýhoda je v tom, že tam je tolik úžasných věcí namačkaných na sobě a přesto v tak obrovské budově (je tam toho prostě hromada), že nemáte šanci to v nějakém rozumném čase všechno stihnout. U jednoho jediného regálu by se daly strávit hodiny a teď si představte, že tam toho máte tři patra o veliké rozloze. Zkrátka pokud vás muzea zajímají, tak se sem rovnou nastěhujte, jelikož Oxford je jedno velké muzeum a centrum vzdělanosti a navíc všechna státní muzea jsou v Anglii zadarmo. Jediné, o kterých mi řekli, že se platí, jsou Tower v Londýně a vystavené šaty z královské svatby. To totiž patří královně a tak je strašný škrt :-D. (jinak zaslechl jsem, že nejstarší syn královny je největší a nejbohatší bio farmář v celé Británii a ty bio zelené srandy, co mývám v sendviči den, co den pěstuje on)

Další várka věcí, co se tam všeobecně neví, jsou ze včerejší večeře. Jak jsem již psal, tak žiji s francouzskou rodinou, přičemž hlava rodiny (snad to je ten chlápek :-D) je na půl Ital a na půl Francouz, navíc šéfkuchař a co je na tom nejlepší… včera mi dělal večeři. Baklažán na italský způsob, s rajčatovou omáčkou atd. Zkrátka nějaký originální recept. Ale pořád baklažán. Tedy nějaké příliš zdravá a nechutná potravina… která se pod jeho rukama proměnila v neuvěřitelně chutné jídlo. Ani jsem nechápal, jak se mu to povedlo (beztak to nebyl baklažán a jen mě chtěl vystrašit :-D). U večeře jsem tedy nahodil topic jídlo. To, co jsem se dozvěděl, bylo na nejvýš zajímavé, jelikož kuchaři ve Francii musí umět historii svého oboru.

Tak například… Věděli jste, že klasická francouzská jídla jsou původem z Francie asi tak jako hamburgery ve fast foodech z opravdového masa :-D? Jak všichni víme, tak Francouzi v minulosti tak trochu válčili. Jedno jestli šlo o Anglii, Španělsko nebo kteroukoli jinou zemi. Zkrátka při válečném tažení si vojevůdci vždy odnesli nějakou kořist. V případě Francouzů to byli kuchaři. Leonardo da Vinci, původem Ital… a kdepak asi visí jeho nejznámější obrazy :-D? Co se stalo, když chtěla Francie svého papeže? Z které země pochází croissant (jinak je to Rakousko)? A tak dále a tak dále…

Poslední zajímavost, co jsem se dozvěděl, tak se týká toho, proč manželka od šéfkuchaře pije pořád Colu. Bydlela totiž nějaký čas v Severní Africe a tam je velice spatná voda. Dokonce tak špatná, že prý ani nepili ze sklenic. Tak si kupovali Coca-Colu v plechovkách a pili ji místo vody. A tento zvyk jí už zůstal.

Odkaz na album je zde:

https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford1Zari2011TheAshmoleanMuseumOfArtArchaeology

Oxford, Anglie - 5. den (Korejci a muzeum)

Další den, další hnusné počasí a další snídaně založená na cereáliích. Tentokrát ovšem jiných, nafoukaných a jakékoli bez chuti. Tak jsem to vzdal a raději zkusil jogurt, který byl nakonec puding a také nevalné chuti. Zřejmě budu muset vykoumat, jestli tu nemají nějakou šunku a sýr a pokusím se vyčarovat toast (i když na druhou stranu toast/sendvič je to jediné, co se tady dá na oběd jíst, pokud se člověk nechce naládovat totálně nezdravý věcmi).

Jinak cestou na autobus jsem se rozhodl si zapsat dvě věci, na které jsem minule zapomněl. Jezdit na kole s reflexní vestou je tady asi tak normální, jako jezdit s helmou, takže zkrátka tento fenomén v Anglii uvidíte velice často. Tou druhou věcí je veřejná/soukromá autobusová doprava. Není to jako u nás, že si koupíte lístek na šalinu/tramvaj, bus nebo metro a všem až na revizory, které potkáte jednou za rok, to je jedno. Navíc studenti zde zřejmě nemají žádnou slevu. Zabíráte jedno místo na sezení v autobuse, tak si ho zkrátka zaplatíte a je jedno, kdo jste. Problém ovšem je, že tady žije poměrně dost hoooodně plnoštíhlých slečen, které zabírají více jak jedno místo. Popravdě řečeno, některé mají problém se vlézt na dvojsedadlo :-D. Největší šok ovšem je, když se vám stane následující. Sedíte v autobuse, nastoupí holka, která je celkem při těle a vy si v duchu říkáte: „takové prase… :-/ To tu vážně nejsou žádná hezké baby?“. Potom nastoupí dáma, vedle níž vypadá ta první jako pohublá kráska a o dalších několik zastávek dále nastoupí korpulentní paní, vedle které vypadá ta první pohuble a na tu první anorektičku si už ani nevzpomenete :-D.

Jako já vím. Dělám si srandu z obézních lidí, ale to není jediné, co dokážu. Umím si dělat srandu i ze smradlavých lidí :-D. K jedné paní si v buse přišel nějaký chlápek a asi tak moc smrděl, že se dotyčná chytla za nos a s křikem „Oh my God!“ utíkala do jiné části autobusu :-D. Ale abych jenom nehaněl. Viděl jsem i černošku se sportovní postavou, v saku a s vlasy, které vypadaly jako taková ta násada od smetáku ze špagátů. Ale po designové stránce to měla opravdu vymakané a u mě se zapíše do historie jako první pěkná černoška v Oxfordu :wicked:.

Cestou do školy jsem měl ještě dostatek času, tak jsem prozkoumal další obytnou čtvrť. A poprvé jsem uviděl sekačku. Tedy alespoň si myslím, že jsem ji viděl, ovšem když jsem poté přišel na místo, kde jsem si myslel, že jsem ji zahlédl, tak byla pryč a ani tak nebyl trávní. Kdo ví, co to bylo. Asi nějaká fata morgána, pramenící z mé skryté touhy objevit, jak Angličané udržují svůj trávník :-D. Každopádně další poznatek je, že i domy, které se opravují, nemají omítku, pouze jejich cihly nevypadají tak zašle. Což mi připomíná, že v jedné ulici, plné stejných baráků z červených cihel jsem uviděl dva s hrubou šedou omítkou. Bylo to jako pěst na oko a vůbec se to tam nehodilo. Za další zajímavou věc ohledně bydlení považuji fakt, že je úplně jedno jestli před velikým domem stojí Ferrari a dvě Lamborghini. Branka bude vždy polorozpadlá, zahrada malá a sešlá, a pokud je tam trávník, tak bude krátký a upravený. Zatím jsem si nevšiml, že by tomu bylo v obytných čtvrtích jinak.

Když jsem došel do své třídy na první hodinu, byla tam jen dvě Asiatky. Časem jsem si s nimi začal povídat a zjistil jsem, že jsou z Koreje, jedné je 25 a pracuje u marketingových oddělení ve sportovních firmách a její jméno je… však víte jak to je s jejich jmény :-D. Potom do třídy došel jeden Korejec, potom další holka z Koreje a potom další a nakonec ještě jedna, o které jsem si myslel, že je také z Koreje. Nicméně u ní jsem se spletl. Není z Koreje, ale z Tchaj-wanu.

Když jsem si nakonec myslel, že po vtípku o Severní Koreji mě za trest odtáhnou zpátky do smradlavé Prahy, ve které se jim kdo ví, proč líbilo, a Karlův most považovali za fascinující památku, přišli dva Brazilci. Jeden mluvka, kterého jsem nikdy neznal a druhý Rodrigo (mladý sympaťák, který tu byl včera první den se mnou a přijel s jeho ženou si zlepšit angličtinu).

Ještě před hodinou mi tak korejská dívka, vedle které jsem seděl (víte, tak o které nevím, jak píše její jméno a oslovoval jsem ji raději „Hej“) řekla, že naše učitelka je někde na prázdninách a budeme mít supla na celý týden. Nějakou krabici, která naučí velké kulové. Tato informace mě poněkud vystrašila, jelikož celý život jsem měl neuvěřitelnou smůlu na učitele angličtiny. Prakticky nikdo z nich neuměl učit a jen jeden (Ústav jazyků FEKT) uměl anglicky. Skutečnost ohledně této lektorky by ovšem mnohem horší než jsem si vůbec dokázal představit. Přišla, zjistila, že špatně okopírovala nějaké papíry, tak zase odešla. Za 5 minut se vrátila, dala nám nějaké papíry s nudným textem, o kterém se dá říci, že byl vážně na nic a ve dvojicích jsme si o tom měli povídat. A jen tak mimochodem, tuto hovadinu, ze které se člověk nic nenaučí, a dělal jsem ji 8 let na gymplu, jsme prováděli celé dopoledne. Žádná gramatika, žádné zlepšování výslovnosti, zkrátka nic užitečného. Tak jak jsem se do školy těšil, tak jsem se také těšil až z ní vypadnu a budu moci jít do city center.

V centru jsem si pro oběd zašel do Tesca. Měli tam sendviče od jedné libry až po tři. Tak jsem popadl, co se mi nejvíce zamlouvalo, k tomu láhev s vodou a šel zaplatiti. Respektive stoupl si do dlouhé fronty a čekal… a čekal. Nemají tam totiž moc pokladních. Obvyklé je tam nakoupit a zaplatit u samoobslužných terminálů. Jenže tento způsob platby nezvládám já a zřejmě ani místní komunita důchodců :-D.

Po mém „obědě“ jsem si ještě zašel do Museum of the History of Science. Nebylo tam mnoho zajímavého. Tedy možná bylo, ale člověk si nemohl na nic sáhnout a nebyla tam ani žádná replika přístroje na měření, který by bylo možno si vyzkoušet. Takže jsem z muzea už po půl hodině odešel na autobus a jel domů.
Doma jsem si akorát přečetl velice „inteligentní“ email od anonymního pisálka, který narážel na můj pravopis hned první den, co jsem zde přijel a psal to pomalu v polospánku. A to je zřejmě všechno z dneška. Poslední co stojí za to napsat je zmínka o oblékání teenage Britek. Velká spousta z nich nosí punčocháče a kraťasy. Asi nějaký módní trend (podobné jako když v Baroku byla ideálem krásy „špekanda v růžových šatech“).

Oxford, Anglie - 4. den (school)

Další den v Oxfordu a počasí? Extrémně hnusné… Na druhou stranu zde nespadla z nebe ani kapka a pořád lepší než když jednou svítí slunce a za další dvě minuty zmoknete. Na snídani jsem měl zase cereálie a sic je mám rád, tak už mi pomalu začínají lézt krkem :-D.

Dost už ale rutiny. Dnešní várku postřehů započnu zajímavým zjištěním, že „Mekáč“ je narvaný i ráno o půl osmé. Asi tu opravdu milují nezdravé jídlo… hlavně po ránu. K tomu se ovšem ještě dostanu později. Co mě opravdu zaujalo cestou do školy (jo dneska jsem se konečně dostal k tomu, proč jsem jel do Anglie :-D) byly odpadky. Včera byl bank holiday a asi se neuklízelo nebo bylo možná způsobeno tím, že byl víkend, každopádně před dveřmi obchodů a domů v centru se válely hromady pytlů s odpadky. Skoro to na některých místech vypadalo, jako když v Itálii před nějakým tím rokem neměli kde dávat odpadky a poté je musela uklízet armáda. Uklízeči na ulicích jsou převážně běloši, a když vysypávají koše, tak je zároveň leští. No řeknete sami… viděli jste někdy, aby se u nás na ulici leštili koše?

Další zajímavost jsem objevil, když mi hodinky ukazovaly ještě dost času do začátku školy. Šel jsem se tedy projít po jedné ze čtvrtí, která je určena převážně pro bydlení. Kromě toho, že tam mají na sloupech opravdu malé dopravní značky (dvacítka v kolečku je velká asi jako malý frgál/pizza), tak všechno mají z cihel a většina ulic si byla až neuvěřitelně podobná. Jako u nás se také staví domy z cihel, ale ne z takových malých a plných a navíc na to naházíme omítku. Tady nic takového není. Navíc když k tomu připočteme, že většina domů si je podobných jako vejce vejci a zahrady jsou ze přední části lemovány cihlovou zdí, tak si člověk na takové procházka zkrátka musí položit otázku, zdali není v Matrixu a architektovi se nechtělo nic vymýšlet, tak jen zkopíroval jednu ulici, aby si práci usnadnil.

To jsem s těmi ulicemi ovšem trochu odbočil (chtěl jsem odbočit ještě více a napsat o tom, že tu nemají zbytečně moc dopravních značek jako u nás, ale právě jsem to napsal, takže… :-D). Když jsem dorazil do své školy Kaplan College, musel jsem zajít na recepci a vyplnit nějaké papíry. Ano moje oblíbení papíry… Nebyla to sice žádná hrůza (pro ně asi potom jo, jelikož to museli pomě luštit), ale i tak tuto činnost nemám rád. Formuláře se vyplňovaly v místní kantýně a bylo tam se mnou spousta nováčků, takže když si člověk nevěděl s něčím rady, mohl se kdykoli zeptat.

Poté se nás ujal jeden boreček, který má na starosti akademické záležitosti a šli jsme si napsat rozřazovací test. Ten se skládal z poslechu, gramatiky a napsání krátkého dopisu o 80 slovech. Poslech byl v pohodě, gramatika také a dopis po mě zřejmě nepřečetli :-D. Během testu se také zkoušelo, jak dobře dokážeme mluvit. „Šón“ si vždy vybral dva z nás, vzal si je do své kanceláře a na chvíli si s nimi popovídal. Já jsem byl ve dvojici s jednou Brazilkou (když jsem s ní byl poté ve městě a povídal si s ní, tak jsem se dozvěděl, že jí je 23, už byla i v Paříži a má už za sebou hotovou univerzitu, na které studovala 5 let. Podle toho co mi říkala, tak tam dělají asi nějaký test na univerzitu a ona ho zvládla dříve než její spolužáci. Navíc vypadala celkem k světu (evropsko-exotický styl), mluvila velice dobře Anglicky a celkově fakt bedna. Opravdu mi lezly oči z důlku). Při pohovoru jsme vedli příjemnou konverzaci, odkud pocházíme, jak se jmenujeme, co nás motivuje k tomu, abychom se učili angličtinu. Zkrátka taková oddechovka. Pokud se tedy na tuto školu chystáte a nejste si jisti svojí angličtinou, tak vezte, že to je v pohodě. Od toho se zde dělá tento rozšiřovací test, aby vás mohli dát do správné skupiny. A kdybych nechtěl jít s jedním Slovákem do city center na cheeseburger do „Meka“, tak bych se místo toho mohl podívat na můj rozvrh a výsledky testu a dozvědět se, že jsem byl zařazen do jednoho z nejvyšších levelů. Mimochodem to, že mě zařadili tak vysoko, znamená jen jednu věc… můj rukopis není zase až tak „prasácký“ a nečitelný, jak jsem si původně myslel :-D. Na druhou stranu se zase budu muset více učit.

Jinak dobá věc na této škole je, že vám vše vysvětlí a pokud máte problém, tak i ochotně pomohou a váš problém se snaží řešit. Navíc jsou všichni velmi sympatičtí. Třeba dnešní prohlídku a seznámení nám obstarával Eric. První černoch, se kterým jsem kdy mluvil, neuvěřitelný pohodář a navíc jako by z oka vypadl Willum Smithovi.

Na oběd jsem si skočil do McDonald’s se Slovákem Viktorem a tajně tam fotil jen tlustou paní, jak se láduje hlava nehlava. :-D A už jsem zjistil, jak to s tou „anglickou Billou“. Řekl mi to kámoš, co bydlí v Birminghamu (Kobe). Je to přesně jak jsem si myslel. Když si koupíte na oběd ten sendvič a dvě nezdravé kraviny k tomu (chipsy a Colu), tak to máte vše jen za 3 libry.

No pro dnešek jsem již unavený. Zase jsem umýval hromadu špinavého nádobí, ale musí se nechat, že mi za to alespoň byli doopravdy vděční, což se moc často nevidí. Takže… Přidám ještě pár posledních postřehů ve zkrácené formě a recept na večeři, u které jsem sledoval přípravu.

První postřeh – na to, jaké tu mají počasí, tak blatníky jsem viděl pouze u kol typu „vehykl do šrotu“. Ostatní kola je většinou nemají.

Druhý postřeh – Dát si přilbu na hlavu když jedete na kole je v Anglii úplná samozřejmost. Prostě se tu dbá více na bezpečnost a prevenci.

Třetí postřeh – pokud si chcete dát oběd u McDonald’s, tak vystojíte pořádnou frontu. Chodí tam totiž ohromná masa lidí.

A teď recept na konec:
Upřímně ani nevím, jak se to jmenuje, ale je to francouzské a hodně dobré. Takže na pekáč dáte vrstu masa, cibule atp., potom uvaříte brambory, rozmačkáte (ale ne na kaši), nalijete tam mléko, smetanu a přidáte přibližně 3 žloutky. Promícháte, nanesete tlustou vrstvu na maso v pekáči, posypete sýrem a dáte do trouby zapéct (ale jen na chvíli, doku se sýr neroztopí a trochu nezhnědne). A to je vše. Jestli vám to bude chutnat i přesto, že jste to pohnojili, tak jste trapní narcisové. Pokud se vám to povede a bude vám to chutnat, tak bod pro vás… A pokud si myslíte, že se vám to povedlo a přesto vám to nechutná, tak se jděte bodnou, jelikož nevíte, co je dobré :-D.

Btw: Ještě sem něco napíši, než se nahrají fotky na internet. Měl jsem dnes tu čest si poprvé hrát s tablety v obchodě a bylo to super. Hlavně na hraní Angry Birds. Koukal jsem se i na Asus Transformer a co se týče konstrukce, tak velice solidní kousek HW. Pokud to vydají s Windows 8, tak do toho nejspíše jdu.

A ještě btw2: Co se týče té hromady lidí z celého světa, co jsem dneska potkal, tak o nic napíši něco více někdy příště. Co ovšem napíši teď hned, tak je „viděl jsem místo kde se natáčel Harry Potter“. Cool že (ok, byla to nuda, ale musím trochu hodit machra, jelikož to nevíte. Tedy teď už jo, ale co už)? :-D

Oxford, Anglie - 3. den (muzea a park)

Takže můj třetí den v Oxfordu. Vstanu, zase zamračeno. Opravdu jsem to nečekal :-D. Každopádně… Dnes jsem se rozhodl, že si všechny svoje postřehy budu zapisovat do poznámkového bloku v mobilu, abych měl všechno pěkně po ruce a na nic nezapomněl (mimochodem na snídani jsem si dal zase cereálie, jelikož lenost převálcovala pestrost stravy na celé čáře).

Když jsem vyšel ven a šel na autobus, upoutala mě cedule na stožáru s nápisem „Neigbourhood Warch Area“. Už jsem o tom slyšel ve škole. Jedná se o sdružení lidí, kteří se brání proti vandalismu a loupežím. Ve zkratce to jsou lidé, kteří jen hlídají ulice sobě a sousedům a když někoho načapají, že dělá to, co nemá, tak zavolají policajty. Toť asi tak vše, ale i tak je tato „sousedská hlídka“ zajímavá, porovnám-li to s pokusem českých nácků udělat toto v oblastech s velkou koncentrací „nepřizpůsobivých občanů“. Rozdíl je v tom, že tady opravdu slouží k ochraně majetku a u nás k propagaci extrémismu a zbytečnému vyvolávání sporů mezi jednotlivými sociálními a společenskými skupinami.

Poté, co jsem došel na autobusovou zastávku, zapsal jsem si poznámku o přechodech pro chodce na světelných křižovatkách a o samotných zastávkách. Takže k těm přechodům. Pokud se postavíte na přechod a čekáte, že vám blikne zelená, tak tam také můžete „zkysnout“ hoooodně dlouho. Tak dlouho, dokud někdo nezmáčkne tlačítko na sloupu. U nás zkrátka blikne zelená na přechodu, i když tam žádný chodec není, tady ne. Důsledek tohoto systému je, že mnohem plynulejší doprava. Jenom člověk nesmí zapomenout říct semaforům, že čeká, ale na to se dá rychle zvyknout. A co se týče těch autobusových zastávek, tak ty jsou naopak. Teď nemyslím naopak jako doprava, ale prostě klasická autobusová zastávka je u nás na chodníku a směrem do cesty, aby když si člověk sedne, tak viděl, jestli už autobus přijíždí. Tady to mají směrem od cesty většinou. A ani si tam člověk moc nesedne. Nemají tam totiž klasické lavičky, ale spíše jen takové plastové polo-sedátko-opěrátka.

Mimochodem na té zastávce jsem zjistil další zajímavé jevy. Třeba to, že když je „bank holiday“, tak busy nejezdí moc často. A další věc je, že černošky a černoši obecně mají velké rty a někteří žluté nehty. Navíc mi některé černošky připadaly jako těhotné a upřímně… ony asi těhotné byly a to bych je přitom typoval sotva na 15 let. Jinak když už jsem u hodnocení vzhledu, tak Angličanky (myslím ty originální) nejsou zrovna dvakrát pohledné a třeba Francouzky jsou zase o něco více „temperamentnější“ (vznětlivější a hlasitější) než je průměr. A také jim vůbec nerozumím, když po sobě hulákají. Jediné výmluvné gesto, které hovoří za vše, je prásknutí dveřmi.

To jsem ovšem o něco odbočil. Mým dnešním hlavním cílem bylo navštívit co nejvíce muzeí. Sousloví „co nejvíce“ bych měl dát spíše do uvozovek, jelikož jsem stihl projít jen 2 a navíc ty byly v jedné budově. Příčina toho proč můj plán nevyšel je prostá. Muzea v Anglii jsou naprosto „husto-kruto-přísná“. Prostě boží, promakané, zábavné, poučné, pěkné, … a zadarmo. Zkrátka vezměte si všechna přídavná jména, kterými můžete označit česká muzea a obraťte jejich význam. Ano opravu je to tam tak moc dobré.
První muzeum, které jsem navštívil bylo Oxford University Museum of Natural History. Jak již název napovídá, expozice je primárně zaměřena na historii přírody. Co si tedy pod tím představit? Chtěli jste někdy vidět Tyranosaura Rexe v jeho celé kráse? Zde máte možnost. Zajímalo vás někdy, jak velké čelisti měli vodní dravci před miliony let? Napovím, že velké a to tak, že člověk vedle nich vypadá jako morče vedle žraloka. Kdo se chtěl někdy dotýkat sto milionů let staré zkameněliny, živočichů, minerálů, prostě všeho možného a nemohl? Zde můžete. Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Mít jen jeden z těch exponátů v ČR a navíc kdyby se ho někdo dotkl, tak mu urazí ruce. Zde máte nápisy „Feeling good!“ a „TOUCH“. Pokud se jedná o křehký kus, tak napíší „Touch gently“. Zkrátka první muzeum ve kterém jsem byl, nenudil se nemohl se toho nabažit.

Další výčet zajímavostí je ten, že všechno máte rozděleno do skupin. Chce vidět savce z Afriky? Prostě jdete k této expozici. Stejně jako ptáci, lidé, dinosauři, či ryby. Všechno je přehledně seskládané, všude jsou naučné texty a spousty věcí se můžete dotýkat, jak dlouho chcete. Dokonce si můžete hrát se vzorky a digitálním mikroskopem a některé vzorky jsou i živé (ty bohužel nejsou staré miliony let :-D).
U vchodu/východu do muzea máte obchod se suvenýry. Pokud se vám něco zalíbí, můžete si zde vybrat z různých minerálů, knížek, žraločích zubů, sošek, náramků atd. Ceny se pohybují od několika málo liber do… no prostě některé věci jsou trochu dražší. :-) Ale i tak se mi podařilo koupit velice pěkné věci a ty přitom stály jen okolo 20 liber.

Další muzeum, co jsem navštívil, bylo Pitt Rivers Museum. Respektive muzeum antropologie. V zásadě je v jedné budově s muzeem přírody, takže od kostry dinosaurů se dostanete hnedka k výstavě o lidech. Kdybych měl zkrátit, co všechno v tomto muzeu je, tak můžu jednoduše napsat „vše o lidech ve 3 patrech“. Usmyslete si prakticky cokoli, co vás zajímalo o lidské historii a kultuře a máte velice solidní šanci, že to zde najdete. Chce vidět, jak různé kultury přistupovali ke kouření, výrobě lan, stavbám, dopravě, zbraním, hudbě atd.? Není problém. Najdete zde výstavu všech různých fajfek, lodí, miniatur domů, originální samurajské meče i moderní samopaly. Zkrátka vše pod jednou střechou, zadarmo i s obchodem se suvenýry.

Pokud jsou na vás dvě muzea po sobě moc a chcete si dát přestávku jako já, kousek odtud je nádherný park Oxfordské Univerzity. Jsou tam aleje stromů, velké prostranství s krásnou trávou a lavičky.
Co se týče anglického trávníku. Je zelený, hustý, krátký a prostě vypadá fakt dobře. Podivné ovšem je, že za celé 3 dny jsem v Oxfordu neviděl jedinou sekačku na trávu a ani zahradníka. Prostě nic takového. Nevím, jestli to sečou v noci, jestli je to speciálně vyšlechtěná tráva nebo to při natáčení Harryho Pottera nějak očarovali, ale trávním je vždy upravený a posekaný. Mimochodem k trávníku se váže jedna zajímavost, co jsem se dozvěděl od místní rodiny. Na univerzitní trávník (teď nemyslím ten v parku) smí vstoupit pouze učitelé. Nikdo jiný. Stejně tak další zvláštnost je, že ke zkouškám musí chodit studenti v přesně předepsaném oblečení, nebo mají smůlu. Naštěstí u nás na fakultě to je všem někde a na zkoušky se chodí pomalu i v teplákách. :-D Jediný, koho si pamatuji v obleku, byl kámoš, který dal jen dvě zkoušky a v dalším semestru letěl ze školy.

Jinak zajímavé také je, že snad na všech lavičkách v parku jsou vyryta jména slavných osobností a co tady dělali. Spousta jmen mi byla povědomá a hromadě dalších jsem nikdy neslyšel. Ale i tak to je pozoruhodné. Asi něco jako jedna mladá slečna, která si byla zaběhat, ale byla v matrix módu. Běžela jen o něco rychleji, než jsem se já loudal kolem řeky a to jsem se opravdu vlekl, jak to jen šlo. :-D Jo a ještě jedna atrakce. Pokud se chcete projet na pramici jako v Benátkách, tak máte možnost. Navíc ji kormidlují velice milí lidé. Zrovna když jsem si jednu pramici fotil, tak holčina, která tam máchala s tou hůlkou, na mě dokonce zamávala.

Cestou do city center jsem ještě potkal několik studentů, kteří byli zcela odlišní než mí kolegové na fakultě. Loudali se, popíjeli kávu a vypadali bezstarostně. Přesný opak toho, když člověk musí opustit osmi hodinový maraton přednášek, aby se vůbec mohl najíst a když se zadají projekty, tak někteří studenti berou antidepresiva, aby se z toho nezhroutili. Zkrátka taková studentská idylka.

Na konec přihodím ještě pár postřehů z rodiny. Co mi bylo řečeno, tak Angličané, sic poměrně otevření, tak svůj dům považují za vrchol svého soukromí. Dokonce to jde až tak daleko, že tam nepozívají téměř žádné návštěvy. Pokud se chtějí sejít s kamarády, tak jdou na pivo do hospody. V tomto ohledu je tato francouzská rodina zcela jiná. Říkali mi, že mají dům pořád plný lidí a že někdy večeří klidně i v 8 lidech. Občas si ale člověk musí dát pozor na to, že jižanské národy jsou trochu vznětlivější a trochu se rafnou u večeře kvůli neuklizenému pokoji. Ale to je zde asi běžné a asi to ani neberou jako my v Česku. Stejně jako umývání nádobí. Celý den všechno hází špinavé po kuchyni a na večer tu kopu nádobí umývají a to ještě jen tak lehce. Takže pokud se jim chcete zavděčit a zrovna se nudíte, tak to po nich umyjte. Alespoň si tím zajistíte čisté nádobí na další večeři. :-D

Odkaz na fotky:

https://picasaweb.google.com/107345112045314301466/Oxford29Srpna2011MuseumsAndPark