Ve třetině zemí EU, jsou již zakázány fyzické tresty dětí. Proč jsou tedy u nás stále povoleny a proč se někteří lidé houževnatě brání jejich zrušení? Odpovědi na takovéto a jim podobné otázky nejsou většinou moc jednoduché. Výchova dětí a s ní související trestání je úzce spjata s kulturou, historickým vývojem atd. Zatímco u indiánů chybí fyzické tresty od rodičů zcela, tak v Číně vám může dát učitel klidně „přes hubu“ a nikoho to nezajímá.
U nás se teprve rozhodne, na kterou stranu se náš národ přikloní. Návrh Džamily Stehlíkové (SZ) rozděluje v tomto ohledu lidi na 2 části. Jedni říkají, že jakmile si bude dítě vědomo svých práv, tak toho bude zneužívat a bude na rodiče „bonzovat“ kdeco. Druzí naopak zastávají názor, že takzvané „pozitivní tresty“ jsou mnohem účinnější a že fyzické trestání je již překonané a mělo by zapadnout do hlubin minulosti. Pojďme se tedy podrobněji podívat na stěžejní argumenty obou výchovných teorií.
Začneme u tábora přívrženců fyzického trestání dětí. To, že se přiklonili na tuto stranu, neznamená, že by chtěli rovnou děti týrat, ovšem problém spatřuji spíše v tom, že nedokážou využít jiné výchovné metody. Pro takové lidi je mnohem snazší bouchnout do dítěte, než mu vysvětlit, co udělalo a proč by se to nemělo dělat a k tomu ještě uložit přiměřený trest. Ony totiž děti mají celkem dobrý cit pro spravedlnost, a když přestřelíte, nebo potrestáte dítě za něco, co neudělalo, tak si následky ponese, jak dítě, tak vy jako rodič. Tyto následky mohou být různé. Pokud dítě opravdu nepřiměřeně bijete, tak může mít také sklon k násilí a může šikanovat děti ve škole, za což doma zase dostane nakládačku. Může se ovšem také stát, že se uzavře do sebe atd. A přestože to na dítěti nemusíte vůbec vidět, tak si tyto následky ponese ve svém podvědomí s sebou. No a tak se v budoucnu může stát, že vaše již dospělé dítě dělá věci, které dělá a neví vlastně ani proč. Skrytý odpor k rodičům a různé podobné problémy mohou být jen pomyslnou špičkou ledovce. Ne nadarmo se říká, že děti jsou odrazem společnosti.
Co se týká zastánců pozitivních trestů, tak u nich je situace poměrně jasná. Vždy existuje nějaká možnost, jak přiměřeně, efektivně a přitom ne fyzicky potrestat dítě. A když kreativita a dialog dojde, tak se dá najít pedagogickopsychologických poradnách a na internetových fórech. Tento přístup má navíc další skryté výhody. Vezměte si například, že váš patnáctiletý syn je okresním přeborníkem v kickboxu a omylem provede nějakou hloupost. Zkuste na něj vztáhnout ruku… Pokud byste to dokonce přehnali, tak byste o tu ruku také mohli přijít, což se mi nezdá jako nejlepší řešení k alternativě sebrání kabelu od počítače a zmenšení kapesného.
Ovšem jak už to tak bývá, tak nejlepší cesta je ta střední. Malý výchovný pohlavek rozhodně neuškodí a zkoušet se dorozumívat s dítětem, když na to nemám nervy je také nemyslitelné. A co se týká skepse některých lidí, že je jejich dítě udá kvůli, jen kvůli tomu, že na ně jejich vlastní rodič sáhl… To je již ohraná písnička. Lidé se vždy bojí a nikdy se jejich obavy nenaplní (bodový systém na silnicích nebo vstup do Schengenského prostoru). Jisté je jen to, že ať už to s tím zákazem fyzických trestů dopadne jakkoli, tak jedině čas ukáže správnost tohoto „zásahu do práv rodiny“.
Matěj Mareček
Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm
6.A8
Žádné komentáře:
Okomentovat