Vstával jsem v 6 hodin a z postele se vyhrabal asi o hodinu později. Na snídani byl myslím jogurt a rohlík? Teď už fakt nevím, ale myslím, že jsem si zase po půl roce udělal kakao. Po snídani jsem se oblékl a zavezl mamku se segrou do města. Potom jel s taťkou do Kopru přes Vlčovice. Cesta byla celkem v pohodě. Nebylo na ní moc aut a dalo se jet plynule. V Kopřivnici na kruhovém objezdu na mě zatroubil nějaký maňas. Asi to bude tím, že jsem ho měl nechat jet, ale předpokládal jsem, že bude odbočovat. Stejně nechápu, co se mu nelíbilo. Dupl jsem na to a ani jsem ho neomezil. Tak či onak… Pro sebe si budu nalhávat, že mě chtěl tím troubením jen pozdravit a je to. Jednoduché, elegantní a účinné řešení.
Co si ještě tak z tohoto dne pamatuji? Zastavil jsem u nějakého baráku, aby taťka potom nemusel kličkovat přes sídliště. Byl to myslím domov důchodců. A potkal jsem tak Moniku. Sice nevím, jak se jmenuje dál, ale co už. Monika jako Monika. :-D Každá je beztak malá a vychrtlá. Jen ta moje, má delší vlasy. Cestou ke slečně H jsem měl vyhodit tašku s plasty, jelikož jsme to nečekaně a jako vždy zapomněli cestou. Prekérní, sic prediktibilní situace. Najít v Kopru tříděný odpad je celkem fuška. Většinou tam člověk narazí pouze na jeden druh zelených popelnic. Nicméně mé snažení bylo korunováno úspěchem (kdyby ne, tak pro mě život již nebude mít smysl).
Zazvonil jsem na zvonek u dveří do paneláku a delší než přiměřeně dlouhé chvíli se ozvalo něco jako chrápaní. Tak jsem se zeptal, jestli ještě spí a odpověď na tuto otázku byla něco ve stylu "Zabiju tě." No co už. Smířen s osudem jsem přešel dveřmi a… o pár hodin později… jsme šli kuchtit oběd. Kdo by byl býval bývával, řekl, že se můžu bát něčí kuchyně? Nicméně stalo se tak. Kdo by mi to mohl mít za zlé, když chci oddělat hrnek s čajem a zjistím, že z čaje se stal ocet a z jedné třetiny je porostený překrásnou bílou chlupatou plísní. Po tomto šoku vypadal i růžový hrnek jako by se mě chystal zabít. Zdrcen silou osudu a dotlačen téměř na úplné dno svých psychických sil, jsem uviděl světlo v dáli. Bylo tak zářivé, tak plné energie a jako by mi říkalo, že se nemám vzdávat. Jako by říkalo "Jdi dál. Nevzdávej to. Dokážeš to. Jsi jediný kdo, to může dokázat…“. Bohužel se nic takového nestalo. Světlu se nějak nechtělo mluvit. Tato debilní reflexe slunce od někoho, kdo otevřel na protějším baráku okno, která mi to napálila přímo na sítnici mě tak naštvala, že jsem vykašlal na chmurné myšlenky, jestli mě zahubí plíseň, růžový hrnek s nosem nebo nějaká jiná věc typu kuchařka a šel jsem okrájet z masa ty bílé kraviny. K dalšímu postupu se radši vyjadřovat nebudu. Jen bych sem asi mohl hodit poznámku, že krájet maso tupým, zrezivělým nožem a smažit na rezavé pánvičce, chce určitý skill, kterým nevládne jen tak někdo. V opačném případě je výsledný pokrm… No to byl zrovna náš případ. Ale neřešit.
V 15 hodin a 43 minut jsem vyrazil směrem k autobusové zastávce. Zcela sám na své dobrodružné cestě jsem kulhal, až nakonec hrdinně dosáhl svého cíle. Zastávky. V mých prsou se vzedmul jiskřivý oheň hrdosti sama na sebe a přitom jsem se pěkně zapotil, protože venku bylo pěkné vedro. Sedl jsem na bus a dojel do Frénu. Problém byl s vystupováním na chodník. Ale tak nakonec jsem to nějak shopkal po jedné noze. A na té samé noze 20 minut stepoval na místě a čekal, až pro mě přijede mamka. Sedl si na místo řidiče a jelo se. Provoz byl sice hustý, přesto stále poměrně plynulý. Dojel jsem domů a nečekaně zapnul PC. Napsal jsem, že jsem zmožen z dnešního dne a šel k TV chrápat.
Potom se opékaly klobásy a až jsem byl do syta najeden, tak jsem šel zase sem a začal spát do svého prázdniníčku a jsem velice šťasten, že již píši posledních pár vět. Teď už jenom stačí gramatická korekce, přidat pod text avatara a je hotovo. Poté si vezmu knihu a udělám si další čtecí a polo-psací večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat