Jak už bývá zvykem, zapnul jsem počítač a koukl na zpravodajské servery a hledal něco zajímavého. Nic moc nového tam nebylo, tak se šlo na snídani. Dnes to schytal suchý rohlík a hrnek mléka. :-) Poté jsem ještě na chvíli skočil na IM, ve tři čtvrtě na devět jel do města. Chtěl jsem zaparkovat někde u Eroplánu, ale jedno parkoviště placené a druhé pro hosty hotelu. Samozřejmě, že se mi nechtělo platit za pět minut stání, tak jsem hodil auto na parkoviště před Eroplán a bylo.
Na oběd jsem jel k dědovi a babičce do města. Pojedl, podrbal Arona za ušima a mazal zpátky. Po příjezdu mi byla převyprávěna úžasná historka od slečny H, jak babička zvonila, tak dlouho a tak otravně, až nakonec musela jít otevřít. No zajímalo by mě, co by dělala, kdyby nikdo nebyl doma. To by tu zvonila až od teďka? Ani bych se tomu u ní nedivil.
Kolem druhé hodiny se šla péci buchta. Jako vždy jsem si dal na kuchyňskou linku netbook a snažil se něco najít na internetu. Klik na první odkaz na google a bylo vystaráno. Recept na hrníčkovou buchtu, kterou podle nic prý nemůže nikdo zkazit? BOMBA! Dejme se do práce. Jeden hrnek polohrubé mouky, druhý hrnek polohrubé mouky. A co dál? Jo po jednom hrnku cukru a mléka. Tak to bychom měli. A teď zamíchat. Ještě zamíchat a vytáhnout plech. A teď nalít dovnitř? Ne! Stop! Ještě kypřící prášek. Tak a znovu zamíchat. Že by už? Zase ne. Ještě vajíčko. Tak a teď je to všechno. Moment… Moment. Aha. V tom receptu na netu to je úplně jinak a mělo vzniknout něco jiného. No dobrá. Tak nalijme to konečně do toho plechu? Zase ne. Ještě vymazat. "Mám tam dát zase hrubou mouku jako vždy?" "Ne. Na netu píšou, že to máš vymastit osminou másla." "Jop, ale mi nemáme to, co máme mít… Whatever…“. No nic. Tak mastíme, mastíme a mastíme. Pěkně jsem to zmastil. A teď KONEČNĚ lijeme? Ano. Zádrhel? Trošku. Těsta je jen tak tak na dně. Tak nová várka. Sypeme, sypeme… přimeřeně a lijeme. Jo ještě mléko a hotovo. No, ale teď je toho zase moc. Tak uděláme další vrstvu a mezi to dáme nějaké ovoce. Jablka? Jablka? Tak jablka ne. A co jahody? Nakrájíme, osmažíme? No tak ne. Ani kečup co? Ani zelí? :-( Tak jo no. Volba padla na broskve. Vytáhnu 2 kusy z lednice a začnu krájet. Pěkně na čtvrtiny a poté na plátky. Jde to skoro jako po másle. Jenom se jedna z broskví trošku rozpadla a druhá při oddělování čtvrtin od jádra vyletěla do vzduchu a dopadla metr a půl vedle na zem. Nyní už jenom stačí plátky naskládat na vrstvu bílého těsta.
Hotovo. A nyní druhá vrstva. Abych vypadl z monotónnosti barev, tak navrhuji kakaovou. Modlím se, aby byl můj návrh přijat. Ano! Jop… Juchůůů. Slečna H sype do zbylého těsta kakao. "Dej tam toho přiměřeně." "No jo furt." "Řekl jsem přiměřeně." No bylo to sice trošku nad míru, ale budiž. Naléváme směs na vrstvu ovoce. Noooo. Tak trošku nám chybí, že? Nevadí. Přidělá se. Hrnek toho, půlka toho a tamtoho. A jak se půlí vajíčko? Nezájem. Půjde tam celé. Mícháme, patláme a hotovo. Výsledné dílo v pekáči vypadá úžasně. Je mi líto jej upéci. Nicméně musím. Opatrně a s neobyčejnou zručností vkládám pekáč do předehřáté trouby (zručností myslím, že jsem se nesálil). Nastavit alarm na 15 minut a jde se na TV.Tutu… Tutu… Hotovo? Ne. Asi? Možná? Dáme tomu ještě 5 minut. Buchta sice smrdí, že už je spálená, ale nevadí. Uvnitř vypadá podle slečny H syrově. Dáme tomu ještě 5 minut a neřešit. Jistota je jistota. ------ O 5 minut později ------. Vytahuji výtvor z rozohněné výhně a nechávám zchladnout. Jdeme zase na televizi. Když již očekávám, že by buchta mohla být, vyrážím na průzkum a jde se uřezat cvičný řádek. Mňam… Mňam… Fuj! Podívám se dolů a místo upečeného těsta tam je spálené těsto. Spálené těsto? Kéž by. Je z toho popel. Nicméně zbytek chutná dobře. Tak co s tím? Zabít jedině zabít. Nikoli. Uřezat. Vytahuji žúžo-nůž na pečivo a s vervou se pouštím do souboje na život a na smrt s buchtou. Nenechávám nic náhodě a od začátku zaujímám ofenzivní a značně agresivní postoj. I přes tuto snahu se buchtě daří z části úspěšně bránit a ta ničit mé útočné plány. Měním strategii. Ze skříňky vytahuji plastovou krabičku a zneužívám ji k odměření přesné velikosti výřezu. S precizností neurochirurga dělám jemné zářezy do houbovité hmoty. A má tě!. Jsi naměřená. Zahajuji druhou část tvého ďábelského plánu na rozřezání buchty. Krájím, trhám, řežu, odřezávám. A je to. Opatrně vytahuji obdélníkový tvar a pokládám jej vedle. Tím ovšem moje snažení zdaleka nekončí. Když vítězství, tak totální. Nepřipustím jakoukoli nedokonalost, či titěrnou drobnost, jež by mohla mí v konečném výsledku fatální následky. Znovu uchopuji vražedný nástroj a pomalu odřezávám zuhelnatělou vrstvu od poměrně zdařilého zbytku.
Je dokonáno. Buchta je v krabičce, pekáč v zadní části auta (do teď jsem nepochopil, proč nebyl v kufru). Jedu do města na autobusovou zastávku odvést slečnu H. Poté jedu na za babičkou a vezu jí zbytek buchty. Po podrobné instruktáži, jak si s buchtou poradit, podrbu Arona za ušima a jedu dom. Ohřívám si tři knedlíky, jež jsem vyfasoval a zbytek vytahuji z lednice. Požvýkám, co zbylo, umyji nádobí a jdu sem. No a tak zde sedím a píši další den. Již jedenáctý v pořadí a stále se nic pořádného neudálo. Chce to změnu. Nejlépe radikální. Revolucím sice nefandím, ale v tomto případě. Proč ne? Jenže není co dělat. Uvidím zítra. Snad něco vymyslím.
Tento večer vidím přinejmenším stejně bledě jako pomalu se stmívající oblohu. Maximálně si pokecám na IM s někým, zahraju HP 6 a dočtu knihu.
Žádné komentáře:
Okomentovat